Seznamka
Tato zpráva mnohým čtenářům patrně zapadla mezi těmi ostatními: neštěstí v dole na Ukrajině, požáry v USA, vojenská mise v Makedonii a další mistrovský titul Schumachera ve formuli 1.
Některým jistě, mně nikoli: patřím s manželkou mezi těch několik desítek rodičů, kteří se rozhodli pro alternativní způsob vzdělávání svých dětí.
O co tedy konkrétně jde: Ministerstvo školství je, podle zmíněného článku, autorem (přesněji „pachatelem“) této změny. Ten, kdo ponese následky jsme nejenom my, rodiče, kteří jsme se rozhodli učit své děti doma, nýbrž a především naše děti.
Člověk by nad tím teoreticky mohl mávnout rukou a říci si, že v minulosti už zažil mnohem horší věci a tohle snad přežije také. Jenže „mávnout rukou“ nad touto záležitostí nechci a sice proto, že mi celá věc vadí jaksi z principu. Pokusím se vysvětlit proč.
Ačkoli jsme již před samým počátkem povinné školní docházky našich ratolestí uvažovali o alternativních možnostech vzdělávání, před tím, než jsme se tento krok skutečně rozhodli, shromažďovali jsme si informace o úrovni škol a kantorů v našem okolí. Informace o tom, co se děje ve školách a jejich okolí (zkušenost s drogami u žáků dnes již na prvním stupni základního školství, četné šikany, neochota brát rodiče jako partnery při vzdělávání dětí, atd…) nebyly příliš uspokojivé.
Největší šok jsme však zažili při zápisu naší dcery do jedné ze škol na Praze 1. Paní učitelka po dvouminutovém rozhovoru s dcerkou nás přesvědčovala o tom, že naše Vlasta je nevyrovnaná, neumí se soustředit, je divná. A přidala ještě další „perly“ své pedagogické moudrosti.
Na mou přímou otázku, zda mi může být sděleno, podle jakého vzdělávacího programu bude moje dcera vzdělávána, mi bylo odpovězeno, že: „Podle programu, který schválilo ministerstvo školství.“ O tom, že u nás existují tři takové programy: Národní škola, Obecná škola a Základní škola, paní učitelka (na rozdíl ode mě, protože jsem si informace předem zjistil) neměla ani potuchy.
Takovýto „pedagogický“ přístup k dítěti, které ještě před nástupem do školy umí číst předložený text na úrovni končících druháků, nás přesvědčil o tom, že naše původní rozhodnutí bylo správné. (Dodávám pouze, že naše tři děti nejsou ani omezené ani extrémně nadprůměrné – v některých oblastech jsou šikovnější, někde dosahují obvyklého průměru, zkrátka a dobře: normální děti.)
Kontaktovali jsme se tedy s jednou z patronátních škol, které jsou zapojeny do experimentu domácího vzdělávání. Absolvovali jsme přijímací pohovor, podepsali smlouvu, ve které se jako rodiče zavazujeme k určitým povinnostem (škola pochopitelně také) a s chutí se pustili do „domácí školy“.
Nyní máme za sebou dva roky tvrdé práce, mnohdy odříkání a bohatých zkušeností. Zatímco se z dcery letos v září stane „třeťačka domácí školy“, nastoupí jako prvňáček i náš syn. Třída naší paní učitelky – mojí skvělé manželky a maminky dětí – se tedy rozroste na dva žáčky.
Učebnice máme připravené, diskutujeme o učebním plánu – jak jej co nejefektivněji naplnit a přitom zachovat půvab domácí školy: individuální přístup a vzdělávání jako dobrodružství a zábavu. Společně s dětmi se těšíme na to, co je před námi (připravuji s manželkou pro děti několikaměsíční projekt do prvouky, ve kterém je chceme více seznámit s částí historie a krásami naší země; těšíme se na celoroční společné pečování o ovocné stromky, které jsme si loni vysadili u dědečka na zahradě; přemýšlíme nad tím, jaké dárky vytvoříme pro naše přátele při hodinách výtvarné výchovy; vybíráme vhodné knížky ke společné četbě a vymýšlíme, čím přispějeme komunitě ostatních domácích školáků, se kterými se čas od času scházíme k výměně zkušeností a nápadů).
To všechno děláme o vlastní újmě: manželka je s dětmi doma, aby se jim mohla plně věnovat a já většinu akcí plánuji a připravuji po nocích či víkendech. (Z čehož logicky vyplývá, že žijeme s třemi dětmi z jediného příjmu. Prosím, nestěžuji si. Pouze tím podtrhuji fakt, že jsme si svůj krok vzdělávat děti doma i s ohledem k této skutečnosti opravdu dobře promysleli.)
Kromě toho jsme si pochopitelně plně vědomi zodpovědnosti a rizika, která jsme na sebe vzali. Když se nám něco nezdaří, nebudeme moci svalovat vinu na někoho druhého (přesněji: školu). Přesto nám ta námaha stojí za to. Chceme dát svým dětem maximum, kterého jsme schopni.
Jenže mezi tím ministerstvo přijde s novým nápadem a změní pravidla hry – pouhých čtrnáct dnů před zahájením školního roku. A vrcholem vší trapnosti je, že se tuto skutečnost dovídám prostřednictvím denního tisku.
Nová pravidla velice limitují možnosti rodičů, kteří vzdělávají své děti doma: doporučení od lékaře pro způsobilost k domácímu vzdělávání; ke konzultacím s metodikem by se měli rodiče dostavit každý měsíc nejméně na čtyři hodiny, atd… Tato „nová pravidla“ jsou diskriminační.
Nejen pro rodiče, kteří již děti doma vzdělávají a do patronátní školy ke konzultacím dojíždějí ze svého bydliště třeba i 250 kilometrů, nýbrž i pro rodiče, kteří se na domácí vzdělávání teprve připravují. Jestliže toto je pomoc, jak si jí ministerští úředníci představují, pak by bylo snad slušné zeptat se přímo nás, rodičů. My jsme přeci vzali zodpovědnost za vzdělání svých dětí, máme tudíž právo diskutovat o věcech, které se nás dotknou!
(V normálním společenském systému či instituci funguje následující pravidlo: jestliže máš nést větší odpovědnost, pak na tebe bude delegována větší výkonná pravomoc a také dostaneš větší prostor k rozhodování. Bez patřičných pravomocí a možnosti rozhodovat nelze být zodpovědný.)
Pokud se nás snaží ministerstvo podřídit pod svá „nová pravidla“, která se mi skutečně jeví jako diskriminační, pak se táži: Kolik hodin konzultací musí během měsíce absolvovat rodiče dětí vzdělávaných ve státním ústavu? Pokud ne rodiče, tak kolik hodin konzultací s metodikem tráví učitel, který má na starost 20 dětí? Jak to, že nemají speciální potvrzení ke způsobilosti pro vzdělávání všechny děti? Nebo se snad potvrzení vyžaduje jenom po těch „divných dětech“ – je toto vůbec myslitelné ve společnosti, která si říká „občanská“? Jak je vůbec možné, že někdo může rozhodovat „od stolu“ o tom, co mám či musím dělat v praxi, která je naprosto odlišná od představ dotyčného úředníka? Jak to, že se rozhoduje „o nás bez nás“?!
Jestli jsem čekal nějakou pomoc, pak třeba nabídku ministerstva při počítačovém vybavení komunit doma vzdělávajících rodičů, možnost levnějších vstupů na různé kulturní památky a vzdělávací instituce, možnost získání nějakých grantů v rámci probíhajícího experimentu domácího vzdělávání (například pro vysokoškoláky z pedagogické fakulty, kterým bychom mohli umožnit nahlédnout do našich postupů) a nebo nabídku levně použít nějakého rekreačního zařízení, které patří ministerstvu, abychom zde mohli uspořádat lyžařský výcvik či školu v přírodě pro domácí školáky.
Ministerstvo nám také mohlo nabídnout nějaké prostředky, abychom mohli alespoň uhradit cestovní náklady našich zahraničních lektorů (USA, Irsko), kteří se zcela nezištně přijeli podělit o vlastní zkušenosti v domácím vzdělávání v rámci několika pořádaných seminářů. Nic z toho se však nestalo, ministerstvo se o naše praktické potřeby nikdy nezajímalo. Jasně, není důvod, proč bychom měli být zvýhodňováni. Proč jsou však stále znovu hledány důvody pro naše znevýhodnění?!
Místo pomoci je nám obehrávána jedna stará písnička: rozhodl ses dělat něco víc pro své děti, budeš za to trpět. V Čechách je totiž za smrtelný hřích považována jinakost – to, že někdo příliš vyčnívá z řady šedého průměru.
Přiznám se, že ačkoli mě celá záležitost znechucuje, o radost, úspěchy a nadšení svých dětí, se i tak připravit nenechám.
Podotýkám však, že se mi na celé věci velice nelíbí ta skutečnost, že pravidla se mění uprostřed hry, alespoň to celkem jednoznačně vyplývá ze zmíněného článku v MF. Je to podobné, jako kdyby uprostřed fotbalového zápasu rozhodčí ohlásil, že se zbývající doba utkání bude nadále řídit pravidly ragby. Ve sportu to udělat neleze. Předpokládám, že dvojnásob to platí o vzdělávání.
Ministerstvo školství doposud patrně nebere rodiče jako partnery. Je mi líto, ale státní úředníci si budou muset zvyknout, že éra direktivního přístupu skončila před dvanácti roky. Jestliže žijeme ve svobodné občanské společnosti, jak nám tak často a rádi připomínají naši politici, pak se budou muset státní úředníci naučit respektovat názor občanů. A budou se muset naučit k nám přistupovat s respektem a úctou.
Osobně jsem otevřen dialogu: dostanu-li pozvání z ministerstva školství ke společné diskusi a hledání rozumného východiska (což by měl dostat každý rodič, který se rozhodl učit své děti doma), rád přijdu a podělím se o své zkušenosti a názory a rád budu naslouchat i druhé straně.
Zatím však marně čekám na dopis či telefon, kde by mě někdo k diskusi slušně pozval, nebo se třeba omluvil za nefér jednání…
Jestli je problémem to, že nikdo na ministerstvu nemá čas diskusi uspořádat, stačí zvednout telefon a zavolat. Ve spojení s dalšími rodiči, kteří učí své děti doma, jsme schopni takovou diskusi o domácím vzdělávání zajistit. A nejlépe diskusi veřejnou, protože my nemáme co skrývat.
Byl bych opravdu rád (a mile překvapen), kdyby se na naši stranu postavili politici, kteří rádi hovoří o právech občana ve svobodné společnosti. Mají jedinečnou příležitost ukázat, nakolik svá tvrzení myslí vážně a zda jsou ochotni podpořit rodiče – byť jde jen o malou skupinu občanů –, kterým jde o to, aby mohli udělat něco víc pro své děti, než dělá většinová společnost.
Zatímco všechny menšiny a zájmové skupiny české společnosti mají své zastánce a podporovatele, pak vícečetná rodina (zvláště pak ta, která vzala vzdělání svých dětí do vlastních rukou) je spíše ve svém úsilí dobře vychovat další generaci podrážena a v mnoha ohledech diskriminována. Kdo má děti, moc dobře ví, o čem mluvím…
Autor otec tří dětí
(z nichž dvě jsou od září tohoto roku vzdělávány doma) a pracuje v nakladatelství Návrat domů
Psáno pro Neviditelného psa a Magazín ChristNet.eu
Tento článek je vyjádřením mého soukromého pohledu na věc.
P. S.
Chci všechny případné komentátory poprosit o to, aby se na věc podívali bez nějakých apriorních soudů a článek vnímali spíše jako obranu před státními úředníky, kteří necitlivým způsobem zasahují do našich občanských práv a svobod. Pokud se domníváte, že jsem „zcela mimo mísu“, pak se laskavě podívejte na volny.cz/domvzd, kde jsem v rámci stránky domácích školáků publikoval řadu článků i praktických zkušeností.
