Tentokrát byl Hefaiston trochu jiný než obvykle. Pořadatelé mezinárodního setkání uměleckých kovářů minulý víkend na hradě Helfštýně letos vsadili na jistotu. Omezili studentské experimenty a amatérské šperkaře a divákům představili řemeslně dokonalou kovářskou práci.

Tak jsme viděli samé mříže, svícny, krbové nářadí a - kříže. Ježíš na kříži a madona s dítětem na nás koukali z každého rohu. Precizní repliky barokních ornamentů, několikatunový nadživotní Kristus i řada mosazných madon na mě ale působily dojmem povinné disciplíny. Anebo dotyční kováři už nevěděli, čím by se na Helfštýně blejskli, tak prostě ukovali kříž. “Tím přece nemůžu noc zkazit, žejo?”

Diváci se pak museli dívat na mnohdy bezduché pokusy o “umělecké uchopení transcendentna”. To se prostě udělá postavička, trochu se tomu zdeformuje obličej, protáhnou končetiny, případně se to udělá trochu víc hranaté, a umění je na světě. Nemusím být výtvarný kritik, abych poznal, že autor nemá ani páru o křesťanství nebo osobě Krista.

Neuráží mě, že jsou náboženské symboly zpracovávány nevkusně. Nejsou jen moje a můj vkus také není univerzálně platný. Ale divím se, že některým lidem (autorovi i části diváků) stačí jednoduchý symbol, aniž by přemýšleli, co znamená.

Dřívější křesťané měli velkou úctu k symbolům, protože věděli, co je za nimi. Dnes už to sepětí není tak pevné a křížem se ohání kdekdo. Má smysl ještě věřit lidem, kteří se zaštiťují náboženskými symboly? Berete v úvahu symboly, když v někom hledáte křesťana?

Autor je redaktorem Radia Proglas