Čtení: Hymnus Jud 16, 1-2; 13-15;

Hymnus chval, který byl právě přednesen, se přičítá Juditě, hrdince, která se stala chloubou všech izraelských žen, protože jí se dostalo vyjádřit osvobozující moc Boha v dramatické chvílí života svého lidu. Liturgie chval nám dává recitovat jen několik věršů z tohoto hymnu. Ty vybízejí, abychom slavili svátek a zpívali z plna hrdla, zvonili zvonky a hráli na cembala, abychom vzdali chválu Pánu, který "číní přítrž válkám" (v. 2.)

Tento poslední výraz, který definuje pravou tvář Boha, milujícího mír, nás uvádí do kontextu, v němž s hymnus zrodil. Jde o vítězství, kterého dobyli Izraelité zcela překvapivým způsobem, zásahem Boha, který je vysvobodil z hrozící porážky.

Posvátný autor rekonstruuje tuto událost po staletích, aby bratřím a setrám ve víře, napadaným malomyslností v tížívé situaci, poskytl příklad, který by je mohl povzbudit. A sahá tak po tom, co se přihodilo Izraeli, když Nabuchodonozor, rozhněvaný nad neochotou tohoto lidu podřídit se jeho expanzivním záměrům a jeho modlářským nárokům, poslal generála Holoferna s přesným úkolem zlomit jej a vyhladit. Nikdo se mu nesměl stavět na odpor, vždyť si dělal nárok na to, aby byl uctíván jako bůh. A jeho generál, který sdílel jeho domýšlivost, se vysmíval napomenutí, jež mu došlo, aby neútočil na Izrael, protože to by znamenalo, že útočí na Boha.

Koneckonců posvátný autor chce zdůraznit právě tuto zásadu, aby utvrdil věřící své doby, ve věrnosti smlouvě s Bohem: je třeba důvěřovat Bohu. Opravdový nepřítel, jehož se Izrael musí bát, nejsou mocní této země, nýbrž nevěrnost vůči Pánu. Vždyť právě ta ho zbavuje Boží ochrany a činí jej zranitelným. Když je lid naopak věrný, může počítat se sílou samého Boha " který je obdivuhodný v síle a nepřemožitelný".(v.13.)

Tato zásada je úchvantě ilustrována celou historií Judity. Scénu vytváří země Izraele okupovaná nepřáteli. Z hymnu vyvěrá dramatičnost té chvíle: "Přitáhl Ašúr z hor a severu, přitáhl z desetitisíci svého vojska. Jeho množství zastavilo potoky, jejich jízda přikryla pohorky." (v. 3.). Je sarkasticky podtržena zpupnost nepřítele: "Řekl, že mé území vypálí, mé jinochy, že zahubí mečem, mé kojence, že hodí na zem, moje nemluvňátka, že dá za kořist, že uloupí mé panny: (v. 4).

Situace vylíčená Juditinými slovy je podobná tolika jiným, které prožíval Izrael, v níž přišla záchrana, když se zdálo, že už není úniku. Nebyla taková i záchrana Exodu, při zázračném přechodu Rudým mořem? Také nyní obležení početným a mocným vojskem bere každou naději. Ale to vše jen ozřejmuje Boží moc, která se projeví jako nepřemožitelný ochránce svého lidu.

Boží dílo se vynořuje tím zářivější, protože se neuchyluje k nějakému válečníkovi nebo k vojsku. Jako kdysi v době Debory, odstranil kanaánského generála Sisaru prostřednictvím Jáel, ženy (sr. Sd 4, 17-21), tak nyní používá bezbranné ženy, aby přispěl svému lidu v těžké situaci na pomoc. Judita, silná svou vírou se odváží vydat do nepřátelského tábora, oslní svou krásou dobyvatele a usmrtí ho pokořujícím způsobem. Hymnus silně podtrhuje tento údaj: " Hospodin, Všemohoucí je však zničil rukou ženy. Jejich bohatýr nepadl rukou jinochů, neubili ho synové Titánů, nepostavili se proti němu obrovití giganti, ale Judita dcera Merariho, jej zbavila sil krásou své tváře.

Juditina postava se pak stane archetypem (vzorem), který umožní nejen hebrejské tradici nýbrž i křesťanské zdůraznit, že Bůh má zalíbení v tom, co je považováno za křehké a slabé, ale že právě proto je vyvolil, aby ukázal Boží moc. Je také příkladnou postavou, aby vyjádřila povolání a poslání ženy, povolané k tomu, aby stejně jako muž, podle svých specifických rysů hrála významnou úlohu v Božím plánu. Některé výrazy knihy Judit přejdou více méně v celku do křesťanské tradice, která bude vidět v hebrejské hrdince předobrazy Marie. Což není slyšet ohlas Juditiných zdůraznění, když Maria zpívá v Magnificat: "Vladaře svrhl z trůnu a ponížené povýšil" ( Lk 1,52)? Chápe se tedy, jak liturgická tradice, důvěrně známá jak křesťanům Východu tak Západu, ráda přikládá Ježíšově Matce výrazy, vztahující se na Juditu, jako následující: "Tys slávou Jeruzaléma. Tys velkou chloubou Izraele, tys velkou pýchou našeho pokolení (Jud 15,9).

Juditin hymnus vyvěrající ze zážitku vítězsví končí výzvou zanotit Bohu novou píseň a uznat, že je "velký a slavný". Zároveň jsou napomínáni všichni tvorové, aby Mu zůstali podřízeni, neboť svým slovem učinil všechny věci a svým duchem je utvářel. Kdo může odolat Božímu hlasu? Judita to připomíná velmi vzletně: před Stvořitelem a Pánem dějin, hory se budou třást ve svých základech, skály se rozplynou jako vosk. A přesto tento hymnus nechce nahánět strach, nýbrž utěšovat. Bůh totiž dává svou nepromožitelnou moc k dispozici tomu, kdo je mu věrný: "A ty, kdo se tě bojí, obdaříš slitováním" (Jud 16,15).

Přeložil P. Josef Koláček z Vatikánského rozhlasu. České redakci Vatikánského rozhlasu děkujeme za laskavou spolupráci.