Toto město je proslulé dvěma věcmi, svými uhelnými doly a Gulagem. Sem byli posíláni vězni, aby bylo dost horníků. Karaganda byla vystavěna slzami a krví deportovaných, prokletý výtvor komunismu, vydupaný z vůle „generalissima Stalina“.

Dnes je Karaganda druhým městem Kazachstanu, asi 200 km jižně od hlavního města Astany. Leží v nedohledné stepi. Na horizontě se vyvalují temné mraky. Civilizaci najednou připomenou komíny Temirtau, které znečišťují vzduch a berou dech. Z 30 uhelných dolů zbylo pět. Není práce a lidé se z města stěhují pryč.

Bytovky postavené před dvaceti léty, se doslova rozkládají, všude je vlezlé vlhké chladno a nikde nefunguje topení.

Majkoduk, nejstarší čtvrt, kdysi nazývaný Berlín, protože tam byli deportováni Němci, má dnes své ohnisko v kostele sv. Josefa, který všichni znají jako „katolickou katedrálu“. Sídlí tam arcibiskup z Karagandy mons Jan Pavel Lenga. „Víra sem přišla prostřednictvím deportací. Bůh použil dokonce diktátora Stalina“, snaží se žertovat. „Karaganda je tak trochu srdcem katolické církve v Kazachstanu, kterou udržovala za nevýslovných utrpení a někdy i a cenu mučednictví stará generace deportovaných“.

Nedaleko města leží bývalý Gulag Spassk, kde zemřelo a tisíce internovaných z různých národů. Je to Osvětim rudého totalitarismu, ale nezůstala tam žádná připomínka oněch nevýslovných hrůz. Při pohledu a ty kameny roztroušené ve stepi si člověk uvědomuje krátkozrakost Západu a jak jednostranně volí, co se má připomínat a co ne.

Sestra Klára a Sestra Flora, pocházející z rodin povolžských Němců, přišly do Karagandy v padesátých letech „Byli zde tajní kněží i biskupové, kteří vyšli z Gulagu, a rozhodli se zůstat. Modlitby, mše, křty i svatby se konaly potají v domech. Až roku 1980 nám dali povolení postavit kostel. Při posvěcení základního kamene bylo více slzí než svěcené vody“.

Jména těch hrdiných svědků víry lze číst na náhrobnícch kamenech za katedrálou. Je mezi nimi P. Tadeusz Federowicz, duchovní vůdce mladého Karola Wojtyly, P. Wladislav Bukowski, který po odpykání mnohaletého trestu v Gulagu, se odmítl vrátit do Polska a založil první buňku tajných řeholnic v Karagandě.

Jan Pavel II. už dávno toužil přijít se pomodlit na jejich hroby. „V roce 1988“, vypráví sr. Flora, „jsem byla přijata ve Vatikánu a Svatý Otec mi řekl: „Sotva to bude možné přijdu do Karagandy. Modlím se za to každý den“.“ Avšak do programu cesty se tato zastávka nedostala. „Naši politikové chtějí, aby Petrův nástupce viděl jen onu „Potěmkinovu vesnici“- Astanu - a ne úděsný stav našich měst“, komentují lidé na ulici.

Vedle starých řeholnic a polských babušek je ale tolik mladých hledajících víru. „V našich kostelích je více mladých než starých, to je útěcha,“ potvrzuje mons Lenga. „Pocházejí z pravoslavných i muslimských rodin, ale v podstatě ateistických.“ Maxim, student ekonomie, si vzal slovo během chaotického shromáždění na univerzitě, kde se všichni vysmívali papežově návštěvě. „Já tam ale půjdu, abych ho viděl a slyšel. Mluví totiž jménem Někoho, kdo před dvěma tisíci let změnil srdce člověka. I mne se dotkl a změnil mě.“ Nastalo velké ticho a potom leckterý student přišel za ním s otázkami.

Ljuba se dala pokřtít se souhlasem svých muslimských rodičů. Říká s úsměvem: „Bylo to tvrdé, ale nakonec pochopili.“ „Vidíme, že jsi šťastna, a to znamená, že je to tvá cesta. Ach, kdybych byla mladší“, povzdechla si moje matka. A ja na to: „Ale mami, pokřtít se můžeš dát i v 50 letech.“

Obvykle hmotná nouze a potřeba najít nějakou pomoc má lidi k tomu, aby se obrátili na pomocné organizace katolické církve. „Je důležité, aby hmotnou pomoc doprovázelo křesťanské svědectví a aby odpověď, kterou se snažím dát na jejich potřeby byla odleskem mnohem větší dobroty, totiž Boha Otce,“ říká don Adelio Dell´Oro, kněz „Fidei Donum“, z milánské diecéze, který působí v Karagandě už 4 roky. Vede národní Charitu, stará se o formační kurzy pro mladé, o rozdělování léků, o projekt zdravotního střediska, jídelny pro chudé ( to je většina obyvatelstva) a útulek pro děti ulice. A vedle toho ještě učí na univerzitě a shromažduje kolem sebe desítky studentů. S ním spolupracuje Antonio Calzavara, který se tam přestěhoval s manželkou a sedmi dětmi. Každodenní hrdinství, které už trvá osm let.

Dalším divem je malý Karmel v Karagandě, zřízený v budově, která měla být původně nočním barem. Však také tam svítí v noci světlo. Karmeltiky připravují paramenta pro Svatého Otce a koncelebranty pro mši svatou na hlavním náměstí v Astaně.

Autor působí ve Vatikánském rozhlase