Čtyři “katolické” časopisy deset let po pádu komunistického režimu

Ne náhodou jsme jako analytický materiál zvolili ta čísla časopisů, která vycházela v období končícím v listopadu 1999. Právě v tomto měsíci si totiž obyvatelé České republiky připomněli 10 let od pádu komunistického režimu ve své zemi. Šlo současně o 10 let od okamžiku, kdy se katolická média na území Čech a Moravy mohla začít svobodně rozvíjet. Tehdejší Katolické noviny se brzy přetransformovaly v Katolický týdeník s novou redakcí, nezkompromitovanou vztahy se starým režimem. Samizdatové Čtení do krosny záhy začalo vycházet jako oficiální mládežnický časopis Anno Domini (AD). Postupně vznikla periodika nová, především Světlo a Mezinárodní Report. Významnou událostí desetiletí bylo také udělení vysílací licence křesťanskému Radiu Proglas v roce 1995 a jeho rozmach do mnoha moravských i českých regionů v letech následujících. V tomto desetiletí se začala rozvíjet také první důležitá televizní aktivita spojená s katolickou církví v České republice: studio Telepace.

Deset let byl dostatečně dlouhý čas na to, aby se čeští katolíci vzpamatovali ze čtyřicetileté nesvobody. Namísto porevolučního hledání vlastní identity mohou nyní katolická média poskytovat svým příjemcům informace na profesionální úrovni, mohla si vybudovat fungující sítě přispěvatelů. Deset let, během nichž se věřící mohli svobodně hlásit ke svému vyznání, byla také dostatečně dlouhým obdobím na to, aby si představitelé jednotlivých médií vybudovali jasnou představu o cílové skupině, kterou chtějí a kterou mohou oslovit.

Jaká byla nejčtenější katolická periodika deset let po pádu komunistického režimu? A byla vůbec katolická?

Katolický týdeník se ke katolické církvi hlásí nejen svým názvem, nýbrž celým svým obsahem. Jako oficiální list českých a moravských diecézí hraje především úlohu informačního časopisu. Důraz klade na zpravodajství z domova i ze zahraničí. Z domácích regionů v něm o první místo bojují Praha a Brno, přičemž Brno “vítězí” v počtu samostatných článků. Tento “brnocentrismus” redakce lze interpretovat jednak jako snahu oslovit především silně religiózní oblasti (přičemž jižní Morava v tomto smyslu hraje prim), ovšem nelze opomenout ani “původ” jednotlivých redaktorů (většina nejaktivnějších členů redakce z Brna pochází nebo zde přímo žije). Zahraniční zpravodajství je koncentrováno kolem zpráv z Vatikánu a Itálie, přičemž dále je důraz kladen na informace z dalších vyspělých západních zemí. Časopis tím pádem posiluje přináležitost České republiky k západnímu civilizačnímu okruhu.

Navzdory důrazu na zpravodajství opomíjí časopis politická témata, nemají-li přímý vztah k církvi. Specifickým úhlem pohledu jsou nazírány i další tematické okruhy, jako je například sexualita. Katolický týdeník však v žádném případě nehraje roli kazatele-mravokárce; spíše jde o rádce, který svým čtenářům vysvětluje postoj církve k jednotlivým otázkám. Snaha o smír je zde klíčovým pojmem, ať už ve vztahu ke snaze integrovat do společnosti “nemohoucí” osoby (viz časté články věnované seniorům, dětem či trpícím), tak ve vztahu k polarizaci uvnitř církve nebo k ostatním církvím.

Katolický týdeník tím pádem nejen splňuje požadavky církevního dokumentu Inter mirifica o “vysloveně katolickém tisku”,¹ nýbrž také hraje roli šiřitele solidarity ve smyslu výzvy pastorální instrukce Aetatis novae.²

V období, které jsme sledovali, byl Katolický týdeník na velmi dobré profesionální úrovni. Kombinace aktuálního zpravodajství s jedním klíčovým tématem v každém čísle se ukázala jako šťastná: Redakce má možnost na jedné straně informovat a nabízet rozsáhlý servis, na straně druhé pojednat o zvoleném tématu dostatečně podrobně a z různých úhlů pohledu.

Pokud bychom mediální strategii Katolického týdeníku charakterizovali jedním slovem jako smířlivou, postoj časopisu Světlo bychom museli nazvat izolacionistickým: Redakce a čtenář Světla jako by se nacházely v hermeticky uzavřeném “ghettu”. V době, kdy se česká společnost začleňuje do západních struktur, vnímá redakce Světla západní společnost jako zdroj nebezpečí, a proto se orientuje spíše na východ: Jako jediné ze sledovaných periodik věnuje více pozornosti státům s pravoslavným obyvatelstvem než zemím protestantským;³ východní církve vnímá jako spřízněné s katolickou spiritualitou, zatímco protestantské proudy explicitně odmítá. Současnou situaci ve světě popisuje redakce jako zápas mezi liberálním zlem a římskokatolickým dobrem, přičemž tento zápas zasahuje nejen do teologie, nýbrž též do oblasti morálky a každodenního života. O tom, že jde skutečně o zápas a ne o dialog, svědčí forma, jíž je tento spor v časopise prezentován. Jde o útočný styl, jehož cílem je ukázat na “nepřítele” a naznačit čtenáři možnosti boje proti němu. Světlo jako by nepostřehlo jeden ze základních závěru církevního dokumentu Aetatis novae: Církev už nediktuje jedinou správnou cestu; je spíše průvodcem, který doporučuje svůj názor, avšak nenutí k jeho přijetí.⁴ Forma některých článků Světla také odporuje Předběžnému návrhu pravidel pro práci katolický novinářů, který vydala Komise ČBK pro sdělovací prostředky.⁵

Světlo je určeno především krajně konzervativním (ba přímo fundamentalisticky zaměřeným) čtenářům. Oslovuje především recipienty v tradičněji založených moravských oblastech (tomu odpovídá i regionální zpravodajství), přičemž převážně pro méně vzdělané příjemce může hrát roli pseudointelektuálního věstníku (často užívání odborných výrazů, poznámkový aparát u některých článků apod. mohou budit dojem “serióznosti” textu).

Po stránce formální působí Světlo poněkud chaoticky. Časopis má velmi volnou strukturu, články jsou doplňovány krátkými citáty a drobnými zprávami, které z obsahem samotného článku často nesouvisejí. Kusé jsou informace o autorech či zdrojích jednotlivých materiálů.

Prostor, v jehož rámci se vymezuje časopis Světlo, jsme označili jako téměř hermeticky uzavřené ghetto (srov. kap. Katolická média a profánní témata - shrnutí). Podobně jsme v souvislosti s Mezinárodním Reportem hovořili o ghettu, ve kterém jsou však “přinejmenším okna, kterými čtenáři vidí ven”. Časopis se totiž v mnohem větší míře než Světlo věnuje věcem veřejným, dokonce na první pohled respektuje názory svých oponentů. V mnohem větší míře se Report také zabývá zahraničním zpravodajstvím, většinou na úkor zpravodajství domácího. Výběr zpráv je samozřejmě podřízen katolické orientaci časopisu.

Redakce Reportu stojí na téže krajně konzervativní části katolického názorového spektra jako Světlo. V některých tématech jde dokonce ještě dál: Zpochybňuje i některá rozhodnutí církevních autorit (například ve vztahu k reformě liturgie v rámci Druhého vatikánského koncilu). Ve vztahu k ekumenismu se Mezinárodní Report nesnaží o žádný smír, protestantské křesťany dokonce označuje za “potenciální zdroj nebezpečí” pro katolíky (viz kap. Ekumenismus a mezináboženský dialog v týdeníku Světlo), v lepším případě je zcela ignoruje.

Styl časopisu není tak okatě konfliktní jako styl Světla. Tytéž (či ještě extrémnější názory) však redakce líčí rafinovanějšími metodami. Časopis je například dobře propracován po grafické stránce: využívá metod barevného zdůraznění klíčových pasáží textu, pracuje s mapami, fotografiemi, důležitou roli hrají titulky článků. To vše je obaleno do siláckých frází jako: “Mezinárodní zpravodajský časopis z katolického světa s objektivním a nezkresleným (sic!) pohledem na dění doma i v cizině.”

Čtvrtým analyzovaným periodikem byl měsíčník AD. Jak už jsme v této práci zdůraznili několikrát, ačkoli tento časopis vydává nakladatelství Portál, vlastněné Salesiánskou provincií Praha (tedy katolickou institucí), neprezentovalo se AD ve sledovaném období jako katolické médium. Punc katolického časopisu mu však zůstal z minulých ročníků,⁶ a tím pádem měsíčník neplní očekávání některých čtenářů. Časopis totiž nepracuje s katolickým výkladem světa jako s jediným možným: přinejmenším výklad protestantský je kladen na stejnou úroveň. Přesto se domnívám, že tento způsob prezentace katolické církvi neškodí. Články časopisu mohou naopak posilovat ve čtenářích smysl pro toleranci.

Časopis AD zdůrazňuje pluralitu nejen v otázkách víry. Snaží se svým mladým čtenářům současně nabídnout co nejpestřejší spektrum informací, které je mohou zajímat. Přitom vychází z teze, že šířit “dobrou zprávu” (tedy kladné hodnoty) lze nejrůznějšími metodami (třeba i prostřednictvím článků o rockové hudbě, ve kterých sice autor upozorní na negativa spojená s životem hudebníka, avšak současně vyzdvihne pozitivní hodnoty jeho tvorby).⁷

Liberální postoj a tolerance ke všem “dobrým hodnotám” bez rozdílu činí z časopisu AD “postmoderní” periodikum. Je pochopitelné, že pro čtenáře konzervativního tisku, kteří jsou zvyklí černobíle rozlišovat na “my” a “oni”, bude postoj AD nepřijatelný. Avšak zvláště pro mladé lidi, kteří dávají přednost dialogu před diktováním norem, může být spolehlivým průvodcem při poznávání křesťanských myšlenek.

Pozn.:Tento článek je částí diplomové práce obhájené na Fakultě sociálních studií MU.