Vzdávám díky Pánu, že mi v minulých dnech dal šťastně vykonat apoštolskou cestu do Kazachstánu a Arménie. Byla to zkušenost, která zanechala v mém srdci velmi živé dojmy a pohnutí. Šlo o návštěvu dvojího charakteru. V Kazachstánu to byla pastorální návštěva katolického společenství, které žije uprostřed převážně islámského obyvatelstva, a které teprve před deseti léty vyšlo z tvrdého útlaku sovětského režimu.

Do Arménie jsem se odebral jako poutník, abych vzdal poctu církvi velmi starobylého původu: arménský lid totiž slaví 1.700 let od doby, kdy se stal oficiálně křesťanským. A tuto identitu (totožnost) uchoval dodnes i za cenu mučednictví.

Vyjadřuji svou vděčnost presidentům republiky Kazachstan i Arménie, kteří mi svým pozváním otevřely brány ssvých vznešených zemí. Jsem jim vděčný za vlídnost a srdečnost, s jakou mě přijali.

Vděčné a láskyplné myšlenky posílám biskupům a apoštolským administrátorům, kněžím a katolickýcm společenstvím. Můj nejupřímnější dík patří všem, kteří spolupracovali na zdárém průběhu této apoštolské pouti, na kterou jsem tak dlouho čekal a připravoval ji v modlitbě.

Námět pastorální návštěvy v Kazachstanu byl Kristův příkaz: „Milujte se navzájem“. Bylo to zvláště významné nést toto poselství do oné země, kde spolu žije více než sto etnik, jež spolupracují na budování lepší budoucnosti. Samo město Astana, kde probíhala má návštěva, se stalo hlavním městem teprve ani ne před čtyřmi roky a je symbolem nového vybudování země.

Při setkání s vládními představiteli i s tamními lidmi jsem vyciťoval jejich vůli překonat tvrdou minulost, poznamenanou útlakem důstojnosti a práv lidské osoby. Kdo bude totiž moci někdy zapomenout, že do Kazachstánu byly deportovány statisíce osob? Kdo bude moci zapomenout, že jeho stepi byly použity pro pokusy s nukleárními zbraněmi? Kvůli tomu jsem hned po svém příletu chtěl navštívit Památník obětem totalitního režimu, abych tak podtrhl, z jakého hlediska je třeba hledět kupředu. Kazachstán, mnoho-etnická společnost odmítla atmové braně a chce se zasazovat o solidární a mírumilovnou společnost. Symbolicky to připomíná velký památník „Matce Vlasti“, který vytvářel pozadí mše svaté v neděli 23. září.

Církev, díky Bohu, se obrozuje, podporována novou územní organizací. Chtěl jsem se přiblížit onomu společenství a jeho pastýřům, věnujícím se velkodušné a náročné misionářeké práci. S hlubokým pohnutím jsem spolu s nimi vzdal poctu památce těch, kteří uprostřed strádání a pronásledování strávili svůj život, aby přinesli Krista místnímu obyvatelstvu. V Astaně, v katedrále, jsem pak s ordináři Střední Asie, s kněžími, řeholníky a seminaristy i věřícími, kteří se tam sešli ze sousedních států, svěřil Kazachstán nejsvětější P. Marii, Královně míru, neboť s tímto tiulem je uctívána v národní svatyni.

„Milujte se nevzájem“. Tato Kristova slova platí na prvním místě pro křesťany. Jimi jsem se obrátil především na katolíky a vybízel je, aby vytrvářeli společenství mezi sebou a pravoslavnými bratřími, kteří jsou početnější. Kromě toho jsem je povzbuoval, aby spolupracovali s muslimy a tak podporovali pravý pokrok společnosti. Z oné země, v níž pokojně žijí spolu členové různých náboženství, jsem s důrazem prohlásil, že náboženství se nesmí nikdy používat jako důvod ke konfliktu. Křesťané a muslimové, spolu s věřícími každého náboženství, jsou povoláni rozhodně odmítat násilí, aby budovali lidstvo milující život, které se rozvíjí ve spravedlnosti a solidaritě.

K mladým z Kazachstánu jsem se obrátil s poselstvím naděje a připomněl jsem jim, že je Bůh miluje osobně. S velkou radostí jsem vnímal silný a rozechvělý ohlas této základní pravdy v jejich srdcích. Setkání s nimi se konalo na univerzitě, ve mně drahém prostředí, kde se rozvíjí kultura národa. A právě zástupcům světa kultury , umění a vědy jsem mohl připomenout, že základem lidské svobody je nábožensví a že víra potřebuje rozum a rozum víru; vybízel jsem je, aby uchovávali duchovní hodnoty Kazachstánu.

Z této středoasijské země jsem dorazil jako poutník do Arménie, abych vzdal čest národu, který už před 17. stoletími spojil své dějiny s křesťanstvím. Po prvé vstoupil římský biskup do této milované země, kde podle tradice hlásali evangelium apoštolé Bartoloměj a Tadeáš a jež se oficiálně stala křestanskou v roce 301 zásluhou sv. Řehoře Iluminatora.

Katedrála Etchmiadzinu, apoštolské sídlo arménské církve sahá do roku 303. Tam jsem se odebral po příletu i před odletem, podle zvyku poutníků. Tam jsem se modlil nad hroby Katholiků všech Arménů, mezi nimi Vazkena I a Karekina I. kteří mají největší zásluhu na nynějších srdečných vztazích mezi Arménskou a katolickou církví. Karekin I. mě pak ve jménu tohoto bratrského přátelství chtěl hostit ve své residenci a doprovázel mě během celé pouti.

Arménský národ ve svých dlouhých dějinách platil drahou cenu za věrnost své totožnosti. Stačí pomyslit na úděsné masové vyhlazování na počátku 20. století. Jako trvalá vzpomínka na oběti – asi jeden a půl milionu během tří let – se tyčí blízko hlavního města Jerevanu památník, v němž jsme spolu s katolikem všech Arménů pronášeli modlitbu za všechny mrtvé a za mír v světě.

V nové apoštolské katedrále v Jerevanu, zasvěcené sv. Řehoři Iluminátorovi a nedávno posvěcené, se konala slavná ekumenická bohoslužba s uctíváním ostatků světce, které jsem daroval Karekinu II. minulý rok, u příležitosti jeho návštěvy v Římě. Tento posvátný ritus spolu se společným prohlášením dal významnou pečeť svazku lásky, která spojuje katolickou a arménskou církev. Ve světě rozervaném konflikty a násilím je více než kdy jindy nutné, aby křesťané byli svědky jednoty a tvůrci smíření a míru.

Mše svatá u velkého oltáře pod šírým nebem v zahradě apoštolského sídla Etchmiadzin, i když podle latinského ritu byla slavena „dvěma plicemi, s čteními, modlitbami a zpěvy v arménském jazyku a za přítomnosti Katolika všech Arménů. Nejsou slova, která by byla s to vyjádřit radost těch chvil, v nichž se vnímala duchovní přítomnost tolika mučedníků a vyznavačů víry, kteří svým životem vydali svědectví evangeliu. Jejich památku je třeba ctít do důsledků: musíme s naprostou ochotou poslouchat Krista, který od svých učedníků žádal, aby byli jedno.

Poslední zastávkou mé apoštolské cesty byl klášter Khor Virab, což znamená „hluboká studna“. Tam je totiž 40m hluboká studna, v níž podle tradice král Tiridate III věznil sv. Řehoře Iluminátora pro jeho víru v Krista; když pak ale světec svými modlitbami dosáhl zázračného uzdravení krále, ten se obrátil a dal se pokřtít i s celou rodinou a národem. Tam mi byla předána pochodeň, jako symbol víry, kterou sv. Řehoř osvítil Armény, a já ji umístnil v nové kapli, otevřené v synodální aule biskupů. To světlo hoří už 17. století. Hoří ve světě dva tisíce let. Od nás křesťanů, milovaní bratři a sestry, se požaduje, abychom je nesrkývali, nýbrž abychom je živili, aby usměrňovalo pochod lidstva po cestách pravdy, lásky a míru.

Přeložil P. Josef Koláček z Vatikánského rozhlasu