S Vohlídkovými jsme se už setkali, když procházeli přípravou na křest. "Ta probíhala od února. kromě nás a naší dcery ji navštěvovalo dalších pět lidí ve věku kolem třiceti let," rozpomíná se Radek Vohlídka. "S jáhnem Pavlem Pokorným jsme probrali základy, vyznání víry, Desatero, svátosti. Vše se odehrávalo formou diskuse. Byl jsem příjemně překvapen, domníval jsem se, že narazím na starší duchovní, kteří budou předkládat dogmata a nebude žádná diskuse - "tak to ber a neptej se".Namísto toho, jsme spoustu hodin věnovali tomu, co nás, katechumeny, zajímalo. Šli jsem do podrobností, takže bylo složitější všechno probrat," vysvětluje. "Ale nenarazili jsme na nic, co by se muselo překousnout, cítili jsme vstřícnost a radost, že přicházejí noví lidé. jinde to může být jiné, ale tady (v Hradci Králové - pozn. red.) je přístup perfektní," přibližuje své pozitivní pocity a jeho manželka přitakává.

"Doufám, že se naše skupina nově pokřtěných se bude setkávat i dál. V budoucnosti bychom měli uskutečnit nějaká duchovní cvičení u Pavla Pokorného," informuje pan Vohlídka. Do debaty sněmovních kroužků se zatím toto společenství podle něj příliš zapojovat nebude. "Teď je hlavní, aby to vůbec fungovalo, věřím, že si lidé udělají čas," doufá. "Pokud by se nám to podařilo, zapojíme se třeba i do debaty o sněmu." Zatím však přiznává, že se na to necítí. "Ale církev je tak různorodá, není to jednolitý "proud ovcí". Je tu konfrontace názorů, otevřenost, možnost různého uplatnění. Je tolerováno, až přímo podporováno, že si najdete vlastní způsob. Například v charismatickém společenství, pokud vám to nebude vyhovovat, najdete si rodinné, nebo modlitební, nebo jiné." Právě o společenstvích pan Vohlídka soudí, že pomáhají budovat vztahy ve farnosti.

Slabinou římskokatolické církve je podle Radka Vohlídky to, že neposkytuje lidem mimo církev takřka žádné informace. "Běžný člověk se doví jen o tom, jaký se kde stal průšvih a co dělá Svatý Otec. A lidskou Církev není možné udělat bezchybnou. Postupem času člověk zjistí, že se vydávají tiskoviny, existují cestovky, organizují poutě." Předtím to snad prý nevnímal: "A je otázka, nakolik se podbízet. Pravda je, že Proglas si naladí ten, kdo ho chce poslouchat. Kdo se chce něco dovědět, informace si získá," uzavírá.

Samotný křest se odehrál v neděli 8.7.2001 v katedrále sv. Ducha v Hradci Králové. Paní Vohlídková vzpomíná, že "i Káča (dcera, 1,4 roku - pozn. red.) pochopila vážnost okamžiku a byla miliónové dítě." Její manžel souhlasí: "Modlil jsem se, aby to proběhlo v klidu. Jen se pak nechtěla nechat pokřtít," usmívá se. "Slyšel jsem, že po křtu je člověk najednou a sám od sebe jiný. Tak to není. Křest je velký okamžik, ale je to spíš stvrzení nastoupené cesty," vysvětluje. Za hlavní přelom považuje to, že člověk uvěří.

"Zajímali jsme se, jak to bude s naším manželstvím, ale brát znovu jsme se nemuseli. Posvěcení je automatické." Ten den tedy přijali svátost křtu,manželství, byli biřmováni a šli k prvnímu svatému přijímání. "Připadal jsem si jako malé dítko," přiznává pan Vohlídka, "očekával jsem fyzické setkání s Kristem. Jaké to bude? Skutečnost byla zajímavá, ale naprosto se to nedá popsat. Prostě to JE," dochází slova. "Teď vím, že po tom toužím a potřebuji to, v tu chvíli vnímám, ale netuším, co se se mnou děje," říká zamyšleně. "Když obřady skončily, viděl jsem, jak jsou i ostatní dojatí. Bylo to skvělé a velké," hledá ještě slova. A žádná avisovaná krize po křtu se zatím nekonala.

Na otázku, co řeknou své dceři, když se jich jednou zeptá, proč ji nechali pokřtít, odpovídá nejdřív paní Vohlídková: "Doufáme, že výchova bude taková, že se tom snad nepřihodí." "Víme, že rodiče nemusí udržet své děti věřící," uznává její manžel. "Spoléhám však na Ducha svatého a na radu a pomoc Pavla Pokorného." Manželé Vohlídkovi si dovedou představit, že takové dítě, pokud není silné a nedokáže se obhájit, může mít třeba ve škole potíže. "Kdyby ale ztratila a znovu našla svou víru, ta zkušenost je lepší, než jen slepě následovat," tvrdí paní Vohlídková.