V místnosti, kde umírá člověk, se asi nehodí vést rozhovor o smrti. Ale ve společnosti dobře naladěných a se sebou spokojených vážených občanů se o smrti hovořit má a musí, protože od tohoto tématu se odvíjí názor na život a jeho hodnoty. Tak by se dal možná ve zkratce vyjádřit tradiční konflikt mezi zastánci a odpůrci zobrazování násilí ve filmu, který se znovu vynořil po útocích v New Yorku a vedl dokonce k blíže neurčenému pozastavení výroby některých „katastrofických“ filmů v Hollywoodu. Co je jádrem problému?

Ne každý film, který otevřeně zobrazuje násilí a brutalitu, je dobrý. Je jich dokonce velmi málo. Ale většina filmů pouze odkazuje ke skutečnému světu plnému násilí a spíše ten si zaslouží kritiku a morální soud. Umělecká díla jsou pouze obrazem takto fungujícího světa a poukazují na reálnou přítomnost zla v něm. A před tímto faktem si můžeme zakrývat oči, ale pak je to jen projev slabosti a pokrytectví. Některé, ty opravdu dobré filmy jdou dál a projevy zla vztahují k jejich příčinám, k základní volbě, která patří od počátku světa k lidské svobodě. I díky nim si tak můžeme uvědomit, že boj proti zlu (a terorismu) je a má být především bojem každého člověka se sebou samým, bojem se Zlem v jeho, našem, mém srdci.

Každé promítnutí tohoto Zla do jiné roviny, předmětu, osoby, místa, je druhotné a upneme-li se pouze k němu, vedeme marný boj, dokud nás obloukem nevrátí k nám samotným. Není náhodou, že v nejlepších dílech světové literatury, dramatu i filmu na sebe bere Ďábel často podobu dvojníka toho, jejž ovládá nebo kdo s ním zápasí (např. Saurův film Temná noc nebo Bernanosův román, později zfilmovaný, Pod sluncem Satanovým, Abuladzeho film Pokání aj.).

Před sto lety vyšel román Josepha Conrada Srdce temnoty (Heart of Darkness), zajímavé dílo, které líčí cestopisně psychologickou formou cestu námořníka na parníku někam do hloubi afrického pralesa, kde se skrývá tajemná, až mýtická postava obchodníka Kurtze, který si zde vybudoval jakési zvláštní impérium. Čím blíže se k němu námořník dostává, tím více se cítí sám zasažen temnou silou, jež Kurtze obklopuje, a ve vrcholné fázi dialogů s tímto mužem i jakousi spřízněnost. Ani smrtí Kurtze se nic nemění na stavu duše, který je takto metaforicky popsán.

Před dvaceti lety vznikla volná filmová adaptace této předlohy, kterou natočil americký režisér Francis Ford Coppola téměř ve stylu moderních akčních filmů pod názvem Apokalypsa Nyní (Apocalypse Now), v české distribuci zcela nesprávně uváděna pod názvem Apokalypsa. Přes efektní podívanou se Coppola věrně drží Conradovy duchovní symboliky příběhu. Podnikáme stejnou cestu po řece do nitra oblasti, kterou opanoval Kurtz, schopný plukovník americké armády, který se z nějakých důvodů vzepřel poslušnosti a vytvořil si vlastní teritorium moci. Jeden z důstojníků je pověřen úkolem stát v čele jednotky, která má bojovníka, který se vymkl kontrole, zneškodnit.

Celý filmový děj je alegorií války ve Vietnamu, sledujeme nálety amerických vrtulníků na rákosové chýše, divoké útoky chemickými zbraněmi na domorodce a na druhé straně zvláštní bojové rituály Kurtzových lidí, které jsou pouze jinou variantou téhož násilí. Přesvědčivým vyústěním děje je to, že vojáci po likvidaci Kurtze a jeho lidí obrací nakonec zbraně v záchvatu šílenství proti sobě navzájem. Nade vším se klenou poslední slova Kurtze, které pronese shodně v románu i ve filmu: „Ta hrůza! Ta hrůza!“ Nepamatuji se, jestli byl tento film někdy uveden v naší televizi, ale právě v této době bych ho znovu viděl strašně rád, nejlépe ihned po skončení večerního prodlouženého zpravodajství…

Před několika dny jsem si shodou okolností pustil na videu Jakubiskův film Zbehovia a pútnici, tři filmové povídky z dvou skutečných a třetí pomyslné světové války ve 20. století. V první povídce je krásná scéna, kdy voják nemůže smýt ruce od krve a podaří se mu to až ohněm. V průběhu natáčení druhé povídky vjely do Československa v srpnu 1968 ruské tanky a režisér záběry tohoto skutečného násilí ve filmu nechal. Film tak dostal rozměr přesahující metaforický obraz…

Na starořecké tragédie se athénští občané nechodili (jen) dívat, protože je to bavilo. Chodili tam, protože si byli vědomi metafyziky tragédie. Jan Patočka uvádí, že tragédie je výsostná, původní forma lidského sebeporozumění, v níž si celé společenství obce předvádí to, co člověk jest a co znamená. Co se zde předvádí, tím všichni zároveň jsou. K tragédii ovšem patří podle Aristotela také katarze, očista. A k životu zase patří smíření, odpuštění, pokání a láska všemu zlu v lidském srdci navzdory.

Na závěr kontrolní otázka: Jaký je rozdíl mezi divákem sledujícím válečné televizní zpravodajství, a divákem sledujícím akční nebo katastrofický film? a) morální b) psychologický c) noetický d) žádný. Zkuste si odpovědět každý sám a potom třeba empiricky ověřit. Pomůcka: Odpověď je také možno nalézt v Aristotelově Poetice.