Smiluj se nade mnou, Bože

Vyslechli jsme Miserere, jednu z nejproslulejších modliteb žaltáře, nejintenzivnějšího a také nejčastěji opakovaného kajícího žalmu, zpěvu o hříchu a odpuštění, nejhlubší meditace o vině a milosti. Liturgie hodinek nám jej dává opakovat každý pátek. Po celá staletí se zvedá k nebi z tolika srdcí věřících hebrejů i křesťanů jako vzdech kajícnosti a naděje zaměřených k milosrdnému Bohu.

Židovská tradice vložila žalm do úst Davida, kterého prorok Natan přísnými slovy vybízí k pokání (sr vv. 1-2-; 2 Sam 11-12); vytýkal mu cizoložství, jehož se dopustil s Bat-šebou a zabití jejího manžela Urijáše. Nicméně žalm se v následujících stoletích obohacuje o modlitbu tolika jiných hříšníků, kteří znovu získávají témata „nové srdce“ a „Ducha“ Božího, vlitého do vykoupeného člověka, podle učení proroků Jeremiáše a Ezechiela ( sr. v. 12; Jer 31,31-34; Ez 11,19; 36, 24-28).

50. žalm vytyčuje dva horizonty. Především je to území temnot hříchu (sr. vv 3-11), na němž žije člověk už od počátku své existence: „Ano, zrodil jsem se v nepravosti, v hříchu mě počala matka“. (v. 7.) I když toto prohlášení nelze brát jako výslovnou formulaci učení o dědičném hříchu, jak ji vymezila křesťanská teologie, je to nepochybné, že mu plně odpovídá: vyjadřuje totiž hlubokou dimenzi vrozené mravní slabosti člověka. V této první časti se jeví žalm jak analýza hříchu, prováděná před Bohem. Tři hebrejské výrazy definují tuto smutnou skutečnost, která pochází ze špatně uplatňované lidské svobody.

První slovo „hattá“, doslovně zanemná „minout terč“; hřích je zbloudění, které vede daleko od Boha, základního cíle našich vztahů, a následkem toho také od bližního.

Druhým hebrejským výrazem je „awón“, který odkazuje k obrazu „zkřivení, zkroucení“. Hřích je tedy klikatá úchylka od přímé cesty; je to zvrácení dobra a zla, jejich zkřivení a deformace ve smyslu Izaiášových slov: „Běda těm, kdo říkají zlu dobro a dobru zlo, kdo vydávají tmu za světlo a světlo a tmu“ (Iz 5,20). Právě z tohoto důvodu označuje bible obrácení za „návrat“ (v hebrejštině shúb) na přímou cestu, tímže se opraví směr.

Třetí slovo, jímž žalmista označuje hřích je „peshá“. Ten vyjadřuje vzpouru poddaného proti vládci, a tedy otevřená výzva proti Bohu a jeho plánu v lidských dějinách.

Vyzná-li však člověk svůj hřích, Boží spásonosná spravedlnost je ho ochotna radikálně očistit. A tak se přejde do druhé duchovní oblasti žalmu, zářící milostí (sr vv 12-19). Vyznáním hříchů se totiž otevírá pro modlícího se člověka horizont světla, v němž mocně působí Bůh. Pán nepůsobí jen záporně, tímže odstraňuje hřích, nýbrž obnovuje hříšné lidstvo svým oživujícím Duchem: vkládá do člověka nové a čisté „srdce“, to je obnovené svědomí, a otevírá mu možnost průzračné víry a kultu, který se líbí Bohu.

Origenes hovoří v této souvislosti o božské terapii, kterou Pán provádí svým slovem a uzdravujícím působením Krista: „ Jako pro tělo Bůh připravil léky z moudře smíšených léčivých bylin, tak také připravil léky pro duši slovy, která rozesel do božských Písem... Bůh dal také jinou lékařskou činnost, jejímž vykonavatelem je Spasitel, který o sobě říká: „ Zdraví nepotřebují lékaře, ale nemocní“. On byl lékařem par excellence, schopným léčit každou slabost a každou nemoc (Homilie na žalmy, Florencie 1991 str 247-249).

Bohatství 50. žalmu by si zasluhovalo podrobný výklad každé své části. Ten provedeme, až znovu zazní v různých pátečních chválách. Celkový pohled, kterým jsem se zaměřili na tuto velkou biblickou prosbu, nám již odhaluje některé základní prvky spirituality, jež se má odrážet v každodenním životě věřících. Je to především velmi živý smysl hříchu, vnímaného jako svobodná volba záproného rázu na mravní a teologální úrovni: „Proti tobě samému jsem zhřešil, spáchal jsem, co je zlé ve tvých očích (v. 6).

V žalmu je pak stejně živý smysl pro možnost obrácení: kající hříšník (sr. v. 5) předstupuje před Boha v celé své ubohosti a nahosti a prosí ho, aby ho nevyháněl ze své přítomnosti (sr. v.13).

A konečně je v Miserere zakořeněno přesvědčení o Božím odpuštění, které „hříšníka“ omývá, očišťuje, smazává jeho hřích ba dokonce ho přeměňuje v nové stvoření, jež má proměněný jazyk, rty i srdce (sr. vv. 14-19) „I kdyby byly naše hříchy černé jako noc, Boží milosrdenství je mocnější než naše ubohost. Je zapotřebí jen jediné věci: aby hříšník aspoň trochu pootevřel dvéře vlastního srdce... ostatní vykoná Bůh... Každá věc má svůj počátek v Tvém milosrdenství a v něm také končí“ (M. Winowska, L´icona dell´Amore misericordioso. Il messaggio di suor Faustina, Roma 1981, str. 271).

Přeložil P. Josef Koláček z Vatikánského rozhlasu