Poslední dobou se na nás - aspoň v Katolické církvi - jen hrnou všemožné zbožné věci: papež se omlouvá, papež je ve Svaté zemi, Češi jedou do Říma, následují diecézní setkání mládeže, Velikonoce... Ano, máme sice Svatý rok - ale příblíží nás to blíž k Bohu?

Nic proti těmto velkým akcím, ale občas se mi zdá, že jejich dopad na náš život s Bohem je mizivý. Proto jsme se třeba snažili zjistit, co přinesla lidem v naší zemi návštěva Svatého otce v Izraeli. V odpovědích jako by unikalo po podstatné: ona těžko vyjádřitelná mystická dimenze. Hlava církve se vrací tam, odkud církev vzešla. Zástupce Ježíše Krista na zemi kráčí po jeho stopách. Nejen fyzicky, ale hlavně duchovně.

Stejné je to s papežovou omluvou. Mnoho lidí se jí snaží vidět jen institucionálně: že se Katolická církev omlouvá za chyby svých členů a, jak mnozí doufají, tak časem i za chyby svoje vlastní. Jenže tady vůbec nejde o nějakou instituci. Papež svým gestem ve skutečnosti říká: "Jako jsem pokorný já a Katolická církev, buďte pokorní i vy. Nevadí, když na sebe vezmete cizí hříchy. Ježíš to udělal také. Buďte tedy jako on."

Jenže tohle všechno jsou věci, o kterých je třeba dlouze přemýšlet. Týdny a měsíce o nich meditovat. Když se na vás valí jedna za druhou, stačíte jen číst zprávy a už o nich nestihnete rozvažovat.

Středověký člověk měl tu výhodu, že událostí bylo málo, a tak o nich mohl přemýšlet. My máme tu výhodu, že můžeme vidět věci v kontextu. Teď by to chtělo nějak spojit. Kdybych však musel dát jedné věci větší přednost, dal bych přednost menšímu množství informací. Protože, jak říká Malý princ: "Co je, pravdivé je očím neviditelné."

Nežli jezdit na množství akcí, je lepší snažit se každý den žít s Bohem. A pak si třeba vybrat jen jednu či dvě akce, kde budu moci žít s Bohem ještě intenzivněji. Ostatně, známe to: poutě do Říma, Paříže, Izraele atd. jsou často jen záminkou, jak se dostat lacino na zajímavá místa. Soustředit se na Boha v ruchu velkoměsta je "dost obtížné".

Pavel Brestovský to pochopil. Chtěl jet na Národní pouť do Říma jen sám za sebe, neznám, zapadlý mezi tisíci. Protože těžko se můžete věnovat Bohu, když se zároveň věnujete svému protlačování se. Když jsem ho požádal, zda-li by nemohl dělat na pouti reportéra Magazínu ChristNet.eu a vyjmenoval, co všechno tam bude muset dělat, zavzdychal. Stejně jako na schůzce s dívkou, kterou miluji, se jí musím na 100 % věnovat, musím se naplno věnovat Bohu na schůzce s ním. A kdo jednou zažil pořádné rande (ať už s Bohem nebo s dívkou či klukem), ví, jaký slastný je to pocit. Nesmíte se ale věnovat ničemu jinému.

Takže prosím, modleme se za všechny zbožné akce a jejich účastník, ať se změní z akcí na "pořádné rande s Bohem".