Příběh, který vám nyní přináším mi vyprávěla paní Naďa Pulkrábková z Domašic, o které nemám důvod se domnívat, že by si musela vymýšlet a upozorňovat na sebe.

„V noci jsem se nečekaně probudila a u mého lůžka stál mladý krásný muž a mile se usmíval. Náhle se ozvala kovová rána a z jedné strany pokoje přicházela k mému lůžku smrt.

Nebyl to kostlivec s kosou na rameni, byla to starší žena, ale já ihned věděla, že je to smrt. Vedle mne klečela z druhé strany mladá žena a vroucně se modlila. Vůbec jsme se nebála. Mladý muž se mně zeptal: „Co chceš?“ Vyhrkla jsme „štěstí“. On se zeptal: „Teď?“ Já řekla „ano.“
 
Je mi 58 let a zažila jsem moc těžký život. Mám mentálně postiženého chlapce a jsme 23 let na všechno sama. Proto jsem si přála trochu toho lidského štěstí.

Od té doby se cítím mnohem lépe. Seznámila jsme se s moc hodným pánem, který mi je velkou oporou. Vím, jak málo stačí, aby byl člověk nešťastný, ale jak je moc důležité, aby byl i ve svém krátkém životě občas šťastný. Snad jsem nechtěla mnoho.“