„Stvoření“ v bolestech a sténání

Přínos tvrzení Písma svatého

Tři podstatné body biblické nauky vyžadují pozornou úvahu: ujištění o „stvoření v očekávání“; ohlášení nových nebes a nové země; naděje universální obnovy.

„Stvoření“ v bolestech a sténání

a) Antropologický význam „stvoření“. Pro vysvětlení pavlovské nauky vyjádřené v Řím 8,9-23, slůvko „stvoření“ (řecky ktisis) musí být přijato ve svém autentickém významu. Příliš často bylo chápáno a překládáno, jako by znamenalo stvořený svět. Mons. A. Giglioli reagoval proti tomuto překladu ve svém díle: „Člověk nebo stvoření? Ktisis u sv. Pavla“.  Je třeba rozlišovat význam ktisis v klasické řečtině, který je „stvoření“, a význam převzatý z tohoto slovníku autory semitské mentality nebo překladateli hebrejských textů. Ktisis překládá v tomto druhém případě hebrejské slůvko, které znamená „tvor“, termín, který v rabínském jazyce označuje člověka.

V nepavlovských spisech NZ má ktisis vždycky význam antropologický: člověk, lidské stvoření, lidstvo. Tak – podle Markova svědectví – poslání svěřené apoštolům: „Hlásejte evangelium všemu tvorstvu“ [dosl. pasē tē ktisei] (Mk 16,15), znamená zvolání obrácené k celému lidstvu; je tedy zřejmé, že příjemci tohoto hlásání jsou lidé; „stvoření“ nemůže znamenat materiální svět. Jiný výrok sv. Marka: „Na začátku při stvoření Bůh učinil lidi jako muže a ženu“ (Mk 10,6) znamená „původ lidstva“, protože stvoření světa nezačalo stvořením muže a ženy.

V listech sv. Pavla zkoumal mons. Giglioli všechny texty, ve kterých se vyskytuje slůvko ktisis, a dokazuje, že odkaz na člověka je přítomný všude. Tak výraz: „Jestliže někdo je v Kristu, je nové stvoření“   (2 Kor 5,17) znamená: „Jestliže někdo je v Kristu, je nový člověk (srov. Ef 2,15; 4,24). Evangelium bylo ohlašováno „všemu tvorstvu (stvoření) pod nebem“ (Kol 1,23), to je každému člověku.

b) Lidstvo, které sténá. V textu Řím 8,19-23 nejen slůvko ktisis samo o sobě odkazuje na lidi, ale kontext prohlášení potvrzuje tento odkaz. Poté, co připomíná, že současná utrpení nejsou ničím ve srovnání se slávou, která se na nás zjeví, sv. Pavel říká: „Celé tvorstvo nedočkavě čeká, až se Boží synové zjeví ve slávě“ (Řím 8,19). Adverbium „celé“ ukazuje, že se jedná o zjevení, které se musí naplnit v nás lidech.

„Stvoření“ označuje tedy lidstvo, které očekává budoucí slávu a které si především přeje plnější projev božího synovství. Text neodkazuje na materiální svět, ani ne na bytí nižší člověku. Další verše to potvrzují, protože to, co říkají, přísluší lidstvu, a ne materiálnímu světu. Je to lidstvo, které je podrobeno „pádu“, to je hříchu, přesněji řečeno hříchu základnímu, kterým je podle židovské mentality hřích idolatrie (modloslužby); modly jsou totiž prázdnota, nicota, pomíjivost. Podrobení není ve shodě s vůlí lidstva, které navzdory své vůli je odsouzeno k otroctví porušení. Nejedná se o porušení fyzické, ale o porušení morální, které zasahuje člověka, bere mu svobodu a činí ho otrokem. Tak lze chápat, že když sv. Pavel mluví o „tvorstvu“, myslí na pohanské národy oddané modloslužbě, vzdálené poznání pravého Boha.

Přesto podvolení se porušení bylo v plánu Božím, v perspektivě naděje. Zdá se, že naděje potvrzená v textu nestanovuje přímo vnitřní dispozici vlastní lidstvu, ale především Boží úmysl:  když podřídil lidstvo této trestající podmínce, Bůh zamýšlel zjednat vysvobození, které by přinášelo poselství o božském synovství.

Naděje byla tedy zahrnuta v Božím plánu. Nadějí, že „celé lidstvo bude vysvobozeno z otroctví porušení a dosáhne svobody ve slávě Božích dětí“, se osvětluje současné sténání: „Víme, že celé tvorstvo zároveň sténá a spolu trpí až doposud“ (Řím 8,22). Sv. Pavel zkoumá určení celého lidstva, a zvláště pohanských národů. Tyto národy trpí, ale v naději na nový život, v perspektivě přijetí důstojnosti Božích dětí.

Avšak dodává, že také křesťané mají účast na tomto sténání a těchto bolestech: „Také my, ačkoliv už máme první dary Ducha, i my sami uvnitř naříkáme a očekáváme své přijetí za syny, vykoupení našeho těla“ (Řím 8,23). Vykoupení těla, které bude na konci světa a uskuteční se ve všeobecném vzkříšení, je předmětem naděje, s neurčitým čekáním, které přináší bolestný prvek. Rozlišení není tedy mezi údělem materiálního světa a údělem lidstva, ale mezi lidstvem ještě pohanským a „námi“ křesťany.

Foto: archiv