Seznamka
O tuto naději se opírá církev na počátku roku 2002: svět, v němž, jak se zdá, ještě jednou převážilo zlo, bude Boží milostí přeměněn ve svět, v němž nejvznešenější lidské touhy budou moci být naplněny a v němž zavládne mír.
+ 2. Co se nedávno událo, totiž ony strašlivé krvavé činy, mě podnítilo, abych navázal na úvahu, která se často vynořuje z hlubin mého srdce, na vzpomínku na historické události, jež poznamenaly můj život, zvláště v letech mého mládí.
Nesmírná utrpení národů i jednotlivců, mezi nimiž bylo nemálo mých přítel i příbuzných, způsobená nacistickým a komunistickým totalitním systémem, vždycky doléhala na mou duši a podněcovala mou modlitbu. Mnohokrát jsem se zahloubal do úvahy nad otázkou: Která cesta vede k plnému obnovení mravního a sociálního řádu, který byl tak barabrsky narušen . Při svých úvahách a konfrontaci s biblickým Zjevením jsem dospěl k přesvědčení, že se plně neobnoví narušený řád, leč že se spojí spravedlnost a odpuštění. Sloupy opravdového míru jsou spravedlnost a ona zvláštní forma lásky, jíž je odpuštění.
+ 3. Ale jak lze mluvit za současných okolností o spravedlnosti a zároveň o odpuštění, jako o pramenech a podmínkách míru. Moje odpověď zní: je to možné a je nutno o tom mluvit navzdory těžkostem, jež taková řeč přináší, už také proto, že je sklon myslet na spravedlnost a odpuštění jako na alternativy. Avšak odpuštění se staví proti zášti a pomstě a ne proti spravedlnosti. Opravdový mír je totiž „dílem spravedlnosti“ (Iz 32 17). Jak tvrdil 2.Vatikánský koncil mír je „plodem řádu, který jeho božský Zakladatel vložil dom lidské společnosti a který mají uskutečňovat lidé žíznící po stále dokonalejší spravedlnosti“ (Gaudium et spes, 78). Už patnáct století zaznívá v církvi učení Augustina z Hippo, který nám připomněl že mír, o který je třeba usilovat za přispění všech, spočívá v „tranquillitas ordinis“ v pokojném řádu (sr. De civitate Dei 19,13)
Opravdový mír je tedy plodem spravedlnosti, mravní ctnosti a zákonné záruky, která bdí nad plným respektováním práv a povinností a nad rovnoměrným rozdělením dober a povinností. Protože je však lidská spravedlnost vždycky křehká a nedokonalá, vystavená omezením a osobním i skupinovým sobectvím, je nutno ji vykonávat a v jistém smyslu doplňovat odpuštěním, který uzdravuje rány a do hloubky obnovuje narušené lidské vztahy. To platí nejen pro napětí mezi jednotlivci ale i pro ta obecnější i mezinárodní. Odpuštění se nijak nestaví proti spravedlnosti, protože nespočívá v tom, že se přehlížejí oprávněné požadavky nápravy těžce narušeného řádu. Odpuštění míří spíše k oné plnosti spravedlnosti, která vede k pokojnému řádu; ten je něčím mnohem víc než jen křehkým a dočasným přerušením nepřátelství; uzdravuje totiž do hloubky rány, které krvácejí v duších. Pro takové uzdravení jsou obě dvě podstatné, spravedlnost i odpuštění.
To jsou dva rozměry míru, které chci prozkoumat v tomto poselství. Světový den míru poskytuje letos celému lidstvu a zvláště hlavám národů příležitost zamýšlet se nad požadavky spravedlnosti a nad voláním po odpuštění tváří v tvář těžkým problémům, jež i nadále sužují svět, z nichž není posledním nová úroveň násilí, kterou vnesl organizovaný terorismus.
4. Dnes je terčem útoku mezinárodního terorismu právě mír, který má základ ve spravedlnosti a odpuštění. V těchto posledních letech, zvláště po skončení studené války se terorismus přeměnil na padělatelskou síť politických, technických a ekonomických dohod, jež přesahuje národní hranice a rozšiřuje se na celý svět. Jde o pravé organizace, mající k dispozici často nesmírné sumy peněz, jež vypracovávají strategie ve velkém stylu, a zasahují nevinné osoby, které nemají vůbec nic společného se záměry, jež teroristé sledují.
Tyto organizace používají své přivržence jako zbraně vrhané proti bezbranným nic netušícím osobám a projevují tak otřesným způsobem pud smrti, který je žene (živí) . Terorismus vzniká z nenávisti a plodí izolaci, nedůvěru a uzavřenost. Násilí se kupí na násili v tragické spirále, jež zachvacuje nové generace, které tak dědí zášt, jež rozdělovala předešlé (generace). Terorismus má základ v pohrdání lidským životem. Právě kvůli tomu je nejen příčinou nesnesitelných zločinů, ale sám tvoří pravý zločin proti lidskosti (lidstvu) tím, že sahá k teroru jako k politické a hospodářské strategii.
5. Proto existuje právo bránit se proti terorismu. Je to právo, jež musí, jako každé jiné odpovídat mravním i právním normám při volbě cílů i prostředků. Identifikace (zjištění) vinníků musí být náležitě dokázáno, protože trestní odpovědnost je vždy osobní a tedy nemůže být vztahována na národy, etnika, náboženství, k nimž patří teroristé. Mezinárodní spolupráce v boji proti teroristické činnosti musí také zahrnovat zvláštní nasazení na politické, diplomatické a ekonomické úrovni, aby se s odvahou a rozhodností řešily evantuální situace útlaku a emarginace (odsunování na okraj společnosti), jež byly původcem teroristických plánů. Nábor teroristů je totiž snadnější v společenských poměrech, v nichž jsou lidská práva pošlapávána a příliš dlouho jsou trpěny nespravednosti.
Nicméně je třeba jasně zdůraznit, že existující nespravedlnosti ve světě nemohou sloužit jako omluva teroristických atentátů. Je třeba nadto zřetelně vyslovit, že mezi oběti radikálního zhroucení řádu, o nějž usilují teroristé, je třeba především zahrnout miliony žen a mužů, kteří nejsou tak vybaveni, aby vzdorovali kolapsu (zhroucení) mezinárodní solidarity. Narážím především na rozvojové země, které už žijí v úzkých mezích přežití a jež by byly nejbolestněji zasaženy globálním ekonomickým a politickým chaosem. Záminka terorismu, že jednají ve jménu chudých, je zřejmá faleš.
6. Kdo zabíjí teroristickými akcemi chová pohrdání k lidstvu, tímže projevuje zoufalství vůči životu a budoucnosti: z tohoto hlediska lze všechno nenávidět a ničit. Terorista si myslí, že pravda, v niž věří, nebo zakoušené utrpení, jsou tak absolutní, že ho opravňují reagovat tak, že ničí i nevinné lidské životy. Někdy je terorismus dítětem fanatického fundamentalismu, který vniká z přesvědčení, že lze všem vnutit vlastní názor na pravdu. Avšak pravda, i když jí člověk dosáhne – a k tomu dochází vždy omezeným způsobem, který je možno vždycky zlepšit – nemůže být nikdy vnucena. Respektování svědomí druhého, v němž se zrcadlí sám Boží obraz (sr . Gn 1,26-27) dovoluje pouze předkládat druhému pravdu; je pak na něm, aby ji odpovědně přijal. Dělat si nárok na to vnutit jiným násilím to, co se považuje za pravdu, znamená, porušovat důstojnost lidské bytosti a koneckonců urážet Boha, jehož je (člověk) obrazem. Kvůli tomu je fundamentalistický fanatismus postojem, jenž radikálně odporuje víře v Boha. Je třeba si všimnout, že terorismus zneužívá nejen člověka nýbrž i Boha, nakonec z něho dělá idol, kterého používá ke svým cíklům.
7. Žádný odpovědný představitel náboženství nemůže být shovívavý k terorismu a tím méně jej ještě hlásat. Prohlašovat se ve jménu Boha za teroristy je znesvěcení, stejně jako jménem Boha páchat násilí na člověku. Teroristické násilí e v příkrém rozporu s vírou v Boha Stvořitele člověka, který se stará o člověka a miluje ho. Zvláště naprosto odporuje víře v Krista Pána, který učil své učedník modlit se: „Odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme svým vinníkům( Mt 6,12).
Křesťané podle Ježíšova učení a příkladu jsou přesvědčeni, že prokazovat milosrdenství znamená plně žít pravdu o našem životě: můžeme a musíme být milosrdní, protože nám prokázal milosrdenství Bůh, který je milosrdná láska (sr. Jan 4, 7-12) . Bůh který nás vykupuje tím, že vstupuje do dějin a skrze drama Velkého pátku připravuje vítězství dne Paschy (velikonočního dne), je Bohem milosrdenství a odpuštění (sr ž. 103 /102), 3-4.10-13 ). Ježíš, řekl těm, kteří mu vytýkali, že jí s hříšníky: „Jděte a naučte se, co znamená: Milosrdenství chci a ne oběť. Nepřišel jsem totiž povolat spravedlivé, ale hříšníky“ (Mt 9, 13). Kristovi následovníci, pokřtění do jeho smrti a do jeho vzkříšení, musí být vždycky muži a ženami milosrdenství a odpuštění.
8. Co to však konkrétně znamená – odpustit? A proč odpouštět? Nelze se vyhnouttěm,to otázkám, když se mluví o odpuštění. Vracím se k úvaze, kterou jsem již mohl nabídnout k Světovému dni míru roku 1977 ( „Nabídni odpuštění a dostaneš mír). Chci připomenout, že odpuštění má své sídlo v srdci každého člověka, teprve pak je společesnkým faktem. Pouze nakolik se prosadí etika a kultura odpuštění, natolik lze doufat v „politiku odpuštění“ vyjádřenou sociálními postoji a právními insituty, v nichž sama spravedlnost nabývá lidštější tvář.
Ve skutečnosti odpuštění je především osobní rozhodnutí, opce (právo vybrat si jednu z daných možností) srdce, která jde proti spontuánnímu pudu oplati zlo zlem. Taková opce má svůj opěrnbý bod v lásce Boha, který nás přijímá navzdory našemu hříchu a má svůj srchovaný vzor v odpuštění Krista, který na kříži prosil: „Otče odpusť jim, neboť nevědí, co činí“ (Lk 23, 34).
Odpuštění má tedy božský kořen a božskou míru. Nicméně to nevylučuje možnost vyhmátnout hodnotu i ve světle úvah lidské rozumnosti. Na prvém místě, co se týká zkušenosti, kterou lidská bytost prožívá sama v sobě když se dopustí zla. Tehdy si uvědomí svou křehkost a touží po tom, aby druzí měli s ním strpení. Proč tedy meudělat druhým, co každý chce, aby bylo prokázáno jemu? Každá lidská bytost ppěstuje sobě naději, že bude moci znovu začít běh života a nezůstat navždy vězněm svých omylů a vlastníc vin. Sní o tom, že bude moci opět pozvednout pohled k budoucnosti, aby objevil ještě jednu vyhlídku hodnou důvěry a nasazení.
9. Odpuštění jako lidský úkon je především iniciativou jednotlivce v jeho vztahu ke druhým. Nicméně osoba má podstatnou sociální dimenzi (rozměr), polde níž navazuje síť vztahů, v nichž se sama vyjadřuje : nejen v dobru, ale bohužel také ve zlu. To má za následekm že se odpuštění stává nezbytným i na sociální úrovni. Rodiny, skupiny, státy, samo mezinárodní spoelčesntví mají zapotřebí otevřít se odpuštění, ay se znouv navázaly přerušené styky, aby se překonaly situace neplodného vzájemného odsuzování, aby se přemohlo pokušení vyloučit druhé tímže se jim nedá možnost k odvolání. Schopnost odpouštět je základem každého plánu budpoucí spravedlivější a solidárnějí společnosti.
Chybí-li naopak odpuštění, zvláště, když živí protahování konfliktů, přináší příli vysoké výdaje por rozvoj národů. Prostředky bývají používány k tomu, aby se udržoval závod ve zbrojení, výdaje na války, následky hospodářské odvety. A tak neustále chybí finanční prostředky nezbytné pro rozvoj, mír a spravedlnost. Kolik bolestí musílidstvo snášet, protože se nedokáže smířit, jaká zpoždění musí vystát protože neumí odpouštět! Mír je podmínkou rozvoje, avšak opravdový mír je možný pouze na základě odpuštění.
10. Navrhniout odpuštění, to se ihned nechápe, ani se to snadno nepřijímá. je to poselství, z jistého hlediska paradoxní. Odpuštění totiž vždycky zahrnuje zdánlivou krátkodobou ztrátu, zatímco zajišťuje dlouhodobý skutečný zisk. Násilí je pravý opak: usiluje o bezprostřední zisk, avšak na dálku (do budocunosti) připravuje skutečnou a trvalou ztrátu. Odpuštění by se mohlo jevit jako slabost; ve skutečnosti, ať už e dáváno nebo přijímáno, předpokládá velkou duchovní sílu a důkladně prověřenou mravní odvahu. Odpuštění vůbec nezmenšuje osobu, ale vede ji k plnějšímu a bohatšímu lidství, schopnému vyzařovat paprsek jasu Stvořitele.
Služba, kterou vykonávám ve sklužbách evangelia, mi dává hluboce pociťovat povinnost, a zároveň mi dává sílu, naléhat na nezbytnost odpuštění. Činím to i dnes, opíraje se o naději, že mohu vyzbudit klidné a zralé úvahy zaměřené na všeobecnou obnovu v srdcích lidí a ve vztazích národů světa.
11. Při zamyšlení nad odpuštěním nelze nepřipomenout některé tragické konfliktní situace, které už dlouhou dobu živí hluboké a rozervávající zášti, s následnou nezadržitelnou spirálou osobních a kolektivních tragédií. Mám na mysli zvláště to, co se odehrává ve Svaté zemi, na požehnaném a posvbátníém místě setkání Boha s lidmi, na místě života, smrti a vzkříšení Ježíše, Knížete míru.
Choulostivá mezinárodní situace vybízí, aby se s novou silou zdůraznila naléhavost řešení arabsko-izraelského konfliktu, který trvá už padesát let, se střídavě vyhrocenými a klidnějšími fázemi. Neustálé sahání k teroristickým nebo válečným akcím, jež zhošují poměry pro všechny a zatemňují výhledy, musí konečně dát místo rozhodujícímu jednání. Může být brán patřičný ohled na práva a požadavky každého, a rovnoměrně přizpůsobeny, až převládne ve všech vůle po spravedlnosti a smíření. Obracím se k oněm milovaným národům s novou naléhavou výzvou, aby udělaly všechno k nastolení nového údobí vzájemného respektování a konstruktivní dohody.
12. V tomto velikém úsilí mají svou specifickou odpovědnost náboženští vůdcové. Křes´tanská vyznání a velká náboženství lidstva musí spolupracovat na tom ,aby vyloučili společesnké a kulturní příčiny terorismu, tímže učí o velikosti a důstojnosti osoby a šíří větší povědomí o jednotě lidského pokolení. Jde o vyhraněnou oblast dialogu a ekuemnicé i mezináboženské spolupráce na naléhavé službě náboženství pro věc míru mezi národy.
Zvláště jsem přesvědčen, že vedoucí představitelé židů, křesťanů a muslimů se musí ujmout iniciativy skrze veřejné odsouzení terorismu a odmítnout jakoukoliv formu náboženského nebo morálního oprávnění (ospravedlnění) tomu, kdo se na něm podílí.
13. Náboženští vůdcové světa budou podporovat výchovu mravně správného veřejného mínění tímže vydají spolené svědexctví moralní pravdě, podle níž je úmyslné zavraždění nevinného vždy a všude a bez vyjímky těžkým hříchem. To je nezbytný předpoklad pro vybudování mezinárodní společnosti schopné klidně usilovat o řád spravedlnosti a svobody.
Takové úsilí jednotlivých náboženství musí nutně jít(nemůže nevstoupit na – v originále) cestou odpuštění, jež vede k vzájemnému pochopení, respektování a k důvěře. Služba, kterou mohou náboženství porkázat míru a proti terorismu spočívá v pedagogice odpuštění, protože člověk který odpouští a prosí o odpuštění, chápe, že je Pravda větší než je on sám, atímže ji přijme může sám see přesáhnout.
14. Právě kvůli tomu modlitba za mír není prvek, který „přichází až po“ úsilí o mír. Naopak je srdcem úsilí o vybudování míru v řádu, ve spravedlnosti a ve svobodě. Modlit se za mír, znamená otevřítlidské srdce vpádu obnovující moci Boha. Bůh, oživující mocí své milosti může otevřít možnosti pro mír, kde se zdá, že existují pouze překážky a zátarasy; může posíli a rozšířit solidaritu lidské rodiny, navzdory dlouhým dějinám rozdělení a bojů. Modlit se za mír to znamená modlit se za spravedlnost, za vyrovnaný řád vvnitř národ a ve vztazích mezi nimi. To znamená také modlit se za svobodu, zvláště za náboženskou svobodu, jež je základním lidským i občanským právem každého ednotlivce. Modlit se za mír znamená modlit se o udělení Božího odpuštění a aby zároveň rostla odvaha, kterou potřebuje ten, který pak sám chce odpustit utrpěné urážky.
Z těchto všech důvodů jsem pozval představitele světových náboženství, aby přišli do Assisi, do města sv. Františka 24. ledna příštího roku modlit se za mír. Tím chceme ukázat, že ryzí náboženský cit je nevyčerpatelným pramenem vzájmené úcty a harmonie mezi národy: ba že v něm sídlí hlavní prostředek (protijed-originál) proti násilí a konfliktům. V této době těžkého znepokojení má lidská rodina zapotřebí, aby jí byly připomenuty bezpečné důvody naší naděje. Právě kvůli tomu chceme v Assisi zdůrazňovat v modlitbě k všemohoucímu Bohu, aby z nás – podle působivého výrazu, jenž je připisován samému sv. Františkovi – učinil nástroj svého pokoje.
+ 15. Není míru bez spravedlonosti, není spravelnosti bez odpuštění: hle, toto chci hlásat tímto poselstvím věřícím i nevěřícím, můžům i ženám dobré vůle, kterým leží na srdci dobro lidské rodiny a její budoucnost.
Není míru bez spravedlnosti, není spravedlnosti bez odpuštění: toto chci přípomínat těm, kteří mají v rukou osudy lidských společesntví, aby se při svých závažných rozhodnutích vždycky dávali vést světlem opravdového dobra člověka, z hlediska společného dobra.
Není míru bez spravedlnosti, není spravedlnosti bez odpuštění. Neúnavně budu opakovat toto napomenutí těm, kteří z těch či oněch důvodů chovají v sobě nenávist, touhu po pomstě, a dychtí po ničení.
Kéž stoupá v tento Den míru ze srdce každého věřícího intenzivnější modlitba za každou oběť terorismu, za jejich tragicky postižené rodiny a za všechny národy, které terorismus i nadále zraňuje a rozvrací. Ať nezůstanou mimo dosah paprsku světla naší modlitby ti, kteří těmito nemilosrdnými akty těžce urážejí Boha a člověka: kéž je jim dáno, aby šli do sebeb a uvědomili si, jaké zlo páchají, aby tak byli pobádáni k tomu, že opustí všechny záměry násilí a aby hledali odpuštění. Kéž lidská rodina v těchto bouřlivých časech najde opravdový a trvalý mír, onen mír, který se může zrodit jen ze setkání spravedlnosti s milosrdenstvím!
Z Vatikánu, 8. prosince 2001.
Jan Pavel II.
Přeložil P. Josef Koláček z Vatikánského rozhlasu
