Zpěv: Sir 36, 1-5.10-13

Ve Starém zákoně není jen oficiální kniha modliteb Božího lidu, totiž Žaltář. Mnoho stran Písma svatého je poseto kantiky, hymny, žalmy, prosbami, modlitba, vzýváními, která stoupají k Pánu jako odpověď na Jeho slovo. Bible se tak stává  rozhovorem mezi Bohem a lidstvem, setkáním, které je postaveno pod pečeť Božího slova, milosti, lásky.

Tak je tomu v případě prosby, s níž jsme se nyní obrátili „na Pána, Boha veškerenstva“ (v. 1.)  Je vzata z knihy Sírachovce, mudrce, který sebral své úvahy, své rady a své zpěvy pravděpodobně kolem roku 190-180 před Kristem, na prahu doby osvobození, kterou prožíval Izrael pod vedením Makkabejských bratří. Vnuk tohoto mudrce přeložil v roce 138 před Kristem do řečtiny dílo svého děda, jak se vypráví v předmluvě svazku a nabídl toto učení širšímu okruhu čtenářů a učedníků.

Kniha Sírachovec je v křesťanské tradici nazývána „Ecclesiasticus“. Nebyla totiž přijata do hebrejského kánonu a tak nakonec charakterizuje tak zvanou „veritas christiana“ (křesťanskou pravdu). Tím způsobem hodnoty předkládané v této knize moudrosti vstoupily do křesťanské výchovy v době církevních otců, především v mnišském prostředí, a sama kniha se stala příručkou praktického chování Kristových učedníků.

Invokace z 36. kapitoly Sírachovce, zvolená  ve zjednodušené formě jako modlitba chval v liturgii hodin, postupuje podle některých tematických linií.

Především tam nacházíme naléhavou prosbu, aby Bůh zasáhl ve prospěch Izraele a proti cizím národům, které jej utlačují. V minulosti Bůh ukázal svou svatost, když potrestal viny svého lidu, tímže jej vydal do rukou nepřátel. Nyní „orant“ (modlící se člověk) prosí Boha, aby ukázal svou velikost tím, že zkrotí zpupnost utlačovatelů a zahájí nové údobí mesiášských barev.

Jistě, prosba je odleskem modlitební tradice Izraele a ve skutečnosti je plná biblických vzpomínek. Z jistých hledisek ji lze považovat za vzor modlitby, kterou je třeba užívat v době pronásledování a útlaku, jako byla ta, v níž žil autor, pod tvrdou  a přísnou nadvládou cizích syrsko-helenistických vládců.

První  část této modlitby je otevřena vroucí výzvě, adresované Pánu, aby se nad námi smiloval a shlédl na nás (sr v. 1) Ale ihned se pozornost zaměří na Boží akci, která je velebena  celou řadou velmi sugestivních slov: „Smiluj se... shlédni.. naplň bázní...pozdvihni  svou ruku...ukaž svou velikost...obnov znamení...opakuj zázraky...prokaž slávu své paže a sílu své pravice...“

Bůh bible není lhostejný vůči zlu. I když jeho cesty nejsou našimi cestami, jeho časy a plány jsou jinačí než naše (sr Iz 55, 8-9) přesto se staví na stranu obětí a vystupuje jako přísný soudce násilníků, utlačovatelů a vítězů, kteří neznají milosrdenství.

Avšak tento jeho zásah nemá za cíl zničení. Tímže ukáže svou velikost a svou věrnost v lásce, může i ve svědomí bezbožníka vyvolat záchvěv, který ho přivede k obrácení: „aby tě poznali, tak jako jsme poznali my, že není jiného Boha, kromě tebe, Hospodine“.

Druhá část hymnu otevírá mnohem kladnější výhled. Zatímco první část požaduje zásah Boha proti nepřátelům, druhá už nehovoří o nepřátelích, ale prosí o blahovůli pro Izrael, dovolává se jeho milosrdenství pro vyvolený národ a pro svaté město Jeruzalém.

Sen o návratu všech vyhnanců, včetně těch v severním království se stává  předmětem modlitby: „Shromáždi všechny Jákobovy kmeny a jako na počátku jim dej jejich dědičný podíl“ (v.10.) Je tak požadováno jakési znovuzrození celého Izraele, jako ve šťastných dnech, kdy obsadil celou Zaslíbenou zemi.

Aby zesílil naléhavost modlitby, modlící se člověk důrazně připomíná vztah, které spojuje Hospodina s Izraelem a s Jeruzalémem. Izrael je označován  jako„lid, který se nazývá Tvým jménem“, jako ten, „s nímž si jednal jako s prvorozeným“, Jeruzalém je „tvé svaté město  a místo, kde přebýváš“. Pak vyjadřuje přání, aby se tento vztah ještě víc upevnil a tedy stal i ještě slavnější: „ Naplň Sion chválou svých mocných skutků a nad tvým lidem ať se skví tvá sláva“ (v.13). Tímže Hospodin naplní jeruzalémský chrám svou velebností, přitáhne k sobě všechny národy (sr. Iz 2,2-4; Mich 4, 1-3) a naplní svůj lid svou slávou.

Nářek trpících se v bibli nikdy nevyčerpává v zoufalství, ale je vždycky otevřen k naději. Základem je jistota, že Hospodin neopouští své děti, nenechá padnout ze svých rukou ty, které stvořil.

Výběr, který udělala liturgie vynechala v naší modlitbě štastnou formulaci. Ta prosí Boha, aby „vydal svědectví o těch, kdo jsou od počátku tvým stvořením“ (v.14). Od věčnosti má Bůh plán lásky a spásy, pro všechny tvory, povolané k tomu, aby byli jeho lidem. Je to plán, o němž svatý Pavel říká, že „byl odhalen svatým apoštolům a kazatelům, mluvícím pod vlivem vnuknutí... věčný plán, který Bůh vykonal skrze našeho Pána Ježíše Krista“ ( Ef 3,5-11).

V závěru  generální audience Jan Pavel II. ještě dodal:

Jak víte, zítra se odeberu do Assisi, kde spolu s představiteli církví a církevních společenství a s představiteli jiných nábožeství, budeme prožívat den věnovaný modlitbám za mír ve světě. Bude to pouť naděje po stopách sv. Františka z Assisi, proroka a svědka míru.

Doufám, že tato iniciativa, kromě duchovních účinků, jež unikají lidským měřítkům, přispěje k tomu, aby zaměřila mysli a rozhodnutí k upřimným a odvážným předsevzetím pro spravedlnost a odpuštění. Bude-li tomu tak, pak přispějeme k upevnění základů autentického a trvalého míru. Proto vybízím všechny katolické věřící, aby se v modlitbě spojili s těmi, které zítra Assisi a společně vyšleme (k Bohu) jako křesťané, pěstujíce zároveň ve svých srdcích city sympatie pro příslušníky jiných náboženství, kteří přišli do města sv. Františka modlit se za mír. Všem jednotlivcům i komunitám vyjadřuji už nyní svoji srdečnou vděčnost.

Přeložil P. Josef Koláček z Vatikánského rozhlasu.