Lidové tradice a obřadní zvyky, které se vztahují k době těsně před začátkem postní doby, jsou prastaré. Masopust je nerozlučně spojen s divadelními prvky, nejvíce rozšířenou formou byly masopustní frašky v barokním lidovém divadle.

Vyznačují vlastně dramatický přechod mezi profánní a sakrální skutečností, mezi hodnotami světskými a duchovními. Upozorňují dramatickou formou na proměnu hodnot (stejným způsobem jako je v lidovém karnevalu stěžejní proměna rolí mezi společensky vysokými a nízkými postavami).

Vstup do postní doby před popeleční středou zvýrazňuje v dramatické formě odložení masek a převleků, symbolické zřeknutí se dosavadního způsobu života a odevzdání se kající praxi. Dovršením masopustních her jsou pak v lidovém divadle dramaticky rozvinuté obrazy o utrpení a vzkříšení Krista, které začínaly na Květnou neděli.

Divadlo sehrálo velmi významnou úlohu v přiblížení obsahu náboženských svátků a období liturgického roku prostým věřícím. Navíc se v něm mohla uplatnit vedle latiny také lidová řeč. V druhé polovině 17. a v průběhu 18. století bylo divadlo velice účinným způsobem využito v činnosti jezuitského řádu u nás, jak se o tom můžeme přesvědčit například také v nedávno vydané Knize o Redutě (Refugium 2001) mapující působení jezuitů v Uherském Hradišti. Vyplývá z toho jeden závěr: Barokní člověk v Česku chtěl, toužil a uměl slavit, smyslově prožívat duchovní skutečnosti a tak se jimi nechat více osobně prostoupit.

To se bohužel nedá říct o přítomné době. Touhu po slavení nahradily zábavné televizní programy nevalné úrovně. A co zůstalo z divadelních lidových tradic, je zbaveno obsahu podobným způsobem jako „setkání čertů“ v Uherském Brodě loni na Mikuláše. Také masopust si ještě udržuje v povědomí lidí jakousi matnou představu o nevázaném veselí, v níž se mísí folklór s pověrami, na velikonoce se pak v tisku každoročně můžeme setkat se snahou nějak si od nich odmyslet křesťanský rozměr. A přitom bychom stále chtěli slavit, toužíme po tom, je to naše přirozená lidská potřeba, ale bohužel nevíme jak, neumíme to a nemáme ani co.

Lze se potom divit, že oficiálním zástupcem do konventu Evropské unie byl českým parlamentem zvolen politik, který se v tisku hrdě prohlašuje za ateistu a stěžuje si, že se ateisté v poslední době jakoby přehlížejí, přestože je jich většina? A můžeme se ptát, proč setkání zástupců světových náboženství přenášela většina evropských televizních společností v přímém přenosu nebo alespoň v záznamu, a Česká televize setkání v Assisi odbyla minutým šotem ve zprávách?

Jednou z velmi pozoruhodných divadelních her, které v Česku vznikly v druhé polovině 20. století, je hra Josefa Topola Konec masopustu. Je situována do české vesnice v době kolektivizace v 50. letech. Slavení masopustu zde symbolicky zvýrazňuje všeobecnou degradaci hodnot a lidských vztahů, kdy se vyřizují hlavně osobní účty. V atmosféře maškarního reje je zabit syn posledního sedláka Krále v obci. Maškary nesnímají masky, ale ujímají se vlády. V podobném duchu to popisuje v jedné písni také Karel Kryl.

Naše naděje je ovšem v tom, že masopust by nemohl dramaticky existovat, kdyby po něm nenásledovala čtyřicetidenní cesta k pašijovým hrám a k mystériu Vzkříšení.