Přečtěte si první díl

Nyní přejdeme k článku z 12.2.2002

“Svou argumentaci jsem založil na opakovaných výrocích papežů a koncilu, na téměř dvoutisícileté tradici katolické církve, která možnost takových shromáždění, jež se organizují v italském Assisi, z principálních (věroučných) důvodů kategoricky odmítala.”

Na tomto místě je Jan Pavel II. opět obviněn z toho že jeho jednání je principiálně v rozporu s vírou a tradici katolické církve. Nyní je třeba rozlišit, zdali má Semin na mysli protikatoličnost
(1) konkrétní realizace setkání v Assisi či
(2) obecně jakéhokoli setkání představitelů různých náboženství, kde jeden každý naslouchá, když druhý mluví a kde každému účatníkovi setkání je umožněno vykonat obřady vlastní jeho náboženství.

Kritizovat průběh setkání v Assisi je samozřejmě katolickým věřícím možno
(1). Pokud se ovšem jedná o popření možnosti jakéhokoli mezináboženského setkání (2), dostává se Semín do rozporu s vývojem učení katolické církve přinejmenším od posledního koncilu. Jak to, že poslední ze Semínem citovaných výroků papežů a koncilů pochází z r. 1929? Argumenty ex silentio jsou argumenty nejslabší, mám tomu ale rozumět tak, že v r. 1929 katolická tradice končí a že poslední koncil a encykliky posledních tři papežů nejsou pro katolické věřící závazné?

“Ne každý se však z assiského shromáždění radoval tak, jako tento reportér. Tak například bolonský kardinál Biffi se jej odmítl zúčastnit a někteří představitelé italské vládní strany vydali prohlášení, ve kterém mj. stojí, že „modlit se spolu s jinověrci, rabíny a mulláhy, čaroději a modloslužebníky, vytváří mezi katolickými věřícími zmatení“.

Věřící je třeba vzdělávat v tom, že hlásat radostnou zvěst o Ježíši Kristu je třeba v respektu k těm, co nesdílejí naše přesvědčení. Zmatení je vyvoláno tím, že věřící nejsou správné informováni o víře Církve, nikoli tím, že by Jan Pavel II. činil něco v rozporu s katolickou vírou.

    Podívejme se ještě na některá tvrzení z posledního článku ( 13.2.2002 )

“Usilovat o občanský mír mezi národy je možné prostřednictvím shromáždění a rozhovoru diplomatické povahy, včetně zapojení náboženských představitelů. Zcela jiné povahy je ale přesvědčení, že lze darů míru od Boha dosáhnout prostřednictvím modliteb falešných náboženství. Taková představa je v rozporu s katolickou vírou a prvním Božím přikázáním. Tímto tvrzením nehodnotím povahu modlitby jednotlivého jinověrce, nýbrž modlitbu vlastní danému náboženství, vyjádřenou nepravým obřadem zaměřeným k falešnému bohu.”

Modlitba “jednotlivého jinověrce” je živená modlitbami vlastními jeho náboženství. Proč by nemohly tyto modlitby alespoň částečně přispět ke společenskému míru?

“Ten, kdo zve falešná náboženství ke společným modlitbám, má přímý podíl na jednání, které Bůh neschvaluje, vždyť „v jednoho Boha budeš věřit“. Toto pozvání vyvolává zdání, že jsou jejich modlitby Bohu milé a že jsou potřebné, ba přímo nutné, k seslání pravého míru mezi národy.”

Mám přímou zodpovědnost za kohokoli koho pozvu do svého domu a to ve všem, co si myslí a co dělá? Nevím, nakolik jsou modlitby “falešných náboženství” milé Bohu. Každopádně jsem přesvědčen, že setkání v Assisi přispívají k tomu, aby svět nebyl v horším stavu než ve kterém je.

“Je hříchem proti ctnosti lásky, když v jinověrcích posilujeme jejich přesvědčení, že jejich náboženství jsou dobrá.”

Pokud jsou jinověrci jednáním Jana Pavla II. utvrzení v (mylném) přesvědčení, že jejich náboženství jsou z pohledu katolické Církve dobrá a nic než dobrá, jedna se o jejich nepochopení toho, co Jana Pavel II. činí a nikoli o přímý (a už vůbec ne zamýšlený) důsledek jednání Jana Pavla. (Navíc pochybuji o tom, že tomu tak skutečně je. Existují nějaké solidní sociologické studie jež by to prokazovaly?).

Na závěr mi dovolte trochy spekulací. Míchala Semína neznám osobně a z jeho příspěvku znám pouze ty, jež byly uveřejněný v Magazínu ChristNet.eu. Domnívám se, že Semínův příspěvek má část svých kořenů v hodnotné tradici, jež může nás současné katolické křesťany obohatit
(1) svým důrazem na podobu novověké církve,
(2) svou opatrnosti a bdělosti - poklad víry je třeba zachovat ve své plnosti.

Mnohé z hodnot, jež Semín hájí a jejichž občasné nepochopení jej mezi některými věřícími jistě mrzí, mají v Církví své nezastupitelné místo. Osobně například inklinují k tridentské liturgii a Tělo Pane přijímám do úst, neboť by mě mrzelo, kdyby tyto tradice z Církve vymizely. Je třeba si ovšem uvědomit jedno: uskutečňování intenci posledního koncilu, tak jak se o ně zasazuje nás současný papež, není porušením nýbrž růstem Církve na pouti k věčnosti. Ti, již nejsou schopni tuto pravdu přijmout, pracují na schizmatu podobném tomu jenž nás dělí od církve starokatolické (věřící této církve nebyli schopni přijmout vývoj katolického učení

Důvěřujme Janu Pavlu II. v tom, že nic z toho, co nejvyšší učitelský úřad Církve od posledního koncilu učí není v přímém rozporu s předchozí autentickou tradici Církve!

Přečtěte si první díl