Drazí posluchači!

Když se zaposlouchávám do tolika hlasů sdělovacích prostředků, a někdy se ponořím do záplavy zpráv tištěných médií, a přitom mnohdy vnímám tu rozdílnost a protichůdnost názorů na tutéž skutečnost, myslívám na posluchače a čtenáře a přemýšlím, jak je dnes možné se dobře a pravdivě orientovat v té téměř nerozpletitelné změti. Člověk může nabývat dojmu, že v tomto světě, v realitě tak složité a komplikované, není možné se dobírat pravdy.

Možná rezignuje, nebo si mezi „pravdami“ v uvozovkách vybere pravdu, která mu nejvíce vyhovuje, a nestará se pak o její skutečnou pravdivost. Možná že si namlouvám, že se lidé zajímají o opravdovou pravdu a že ji vědomě hledají. Možná že se spokojují spíše s povrchními polopravdami. V jejich duši umřelo cosi, co je hnalo za poznáním pravdy. Snad i proto se mnozí nedobírají pravdy s velkým P, která je osobní, je osobou. Já jsem pravda, řekl Ježíš.

Když se rozhlížím po mediálním světě křesťanském, není mnohdy situace o nic lehčí. Nejde tu o pravdu především v rovině politické a společenské, kde horizontální lidská rovina a svoboda myslet si a říkat, co chci, komplikuje věci až k nepřehlednosti. Na naší křesťanské a katolické rovině bychom očekávali, že skutečnost, že pravda je zjevená, daná, že je to pevná norma, že bude situace lehčí a jednodušší. Pravda svěřená do rukou lidí je mnohdy zatemňovaná. Člověk se před ní nechová pokorně, ale mnohdy jako pán. A pak, Boží neměnná pravda se musí jaksi vtělovat do každé doby, brát na sebe, aniž by se v podstatě měnila, podobu té které epochy, být vysvětlována současným jazykem.

Správce v Království Božím, říká Písmo, se podobá hospodáři, který vynáší ze své zásoby věci nové i staré. Prostě dává odlišné akcenty na různé pravdy v různých dobách. K takovému postoji nás vybízí Ježíš výzvou rozpoznávat znamení času. Výklad pravd víry je veden Duchem svatým, kterého slíbil Ježíš, když řekl: Ten vás bude učit všemu a bude vám připomínat všechno, co jsem vám řekl. To platí zvláště o apoštolech shromážděných společně a vysvětlujících Ježíšovo slovo pravdy víry. Tak tomu bylo například hned na prvním sněmu jeruzalémském v roce 49. Skutky apoštolské zachycují jejich rozhodování, které uzavřely konstatováním - toto jest rozhodnutí Ducha svatého i naše.

To platí o každém sněmu, i o druhém vatikánském. Mimořádnou asistenci slíbil Ježíš apoštolům: Kdo vás slyší, mne slyší. Kořen všech bludů a herezí spočíval v tom, že si jedinec přivlastnil výlučnou kompetenci vykládat pravdy i proti Duchu svatému. Ve své zahleděnosti do sebe a opření se jen o svou sílu rozumu a o přesvědčení, že jeho pohled je jedině správný, pohrdne Duchem svatým, mezi autoritou opřenou o Ducha svatého. Chce o pravdě rozhodovat sám, určovat způsob jejího výkladu pro svou dobu a situaci.

To se konkrétně stalo na druhém vatikánském koncilu, když arcibiskup Marcel Lefébvre v odporu k Duchu svatému, který vanul i na tomto koncilu, i v odporu, zvláště později, ke Svatému otci Janu Pavlu II., odmítal některé všeobecně přijaté dokumenty koncilu, především o liturgii, o ekumenismu, o náboženské svobodě a o poměru k nekřesťanským náboženstvím. Když pak proti vůli Svatého otce vysvětil v roce 1988 další biskupy, byl veřejně vyloučen z církve on i jeho následovníci, i ti, kdo jeho bludy i dnes přijímají.

Takovéto postoje i v současnosti vytvářejí v církvi polarizaci, napětí. V poslední době se to velice zřetelně projevilo v diskusi o nedávném mezináboženském setkání v Assisi, které svolal Jan Pavel II. v atmosféře vytvořené po teroristických útocích na New York. Svolal je proto, aby s čelnými představiteli křesťanů i ostatních velkých náboženství spolu hovořili o míru, o pokoji, aby slavnostně prohlásili, že se žádné náboženství nesmí stát příčinou teroru a války. Jednotlivá náboženství se pak na oddělených místech za mír také modlila.

Různé proudy a směry v církvi, které odmítají učení druhého vatikánského koncilu v čele s lefebristy, tento papežův čin kritizovaly a zpochybňovaly. Tak to udělal u nás například Mezinárodní report, který uveřejnil článek Michala Semína Pomůže nám další Assisi? Tento text má klasický lefebristický ráz. Ve své víře se zastavuje někde ve třicátých letech minulého století. O druhém vatikánském koncilu se nezmiňuje. Kritizuje představitele katolické církve, tedy rovněž papeže, kardinála Ratzingera, Kaspera a jiné, kteří se setkání zúčastnili, a vyčítá jim, že nevyužívají těchto příležitostí a cituji: k misijnímu účelu přivádět bloudící ke Kristu. Odmítá tento článek civilizaci lásky Pavla VI. a Jana Pavla II. jako fata morgánu. Vyjadřuje nad tím své rozhořčení. Pro toto zaměření bylo zakázáno rozšiřovat tento časopis v kostelích.

Bohužel v podobném duchu byl publikován článek i v olomouckém Světle, které vychází se schválením biskupa. V článku s nadpisem Nebezpečná vysoká hra kritizuje autor první setkání představitelů různých náboženství v Assisi svolané Janem Pavlem II. v roce 1986. Papeže z té kritiky sice výslovně vyjímá, ale Vatikán - koho myslel ? - a kardinály neušetřil.

Článek nesený strachem se hemží nejrůznějšími vidinami katastrofy a spouště, svobodnými zednáři, liberály a dalšími nepřáteli. Cituje to vše bohatě z cizích časopisů, ale tento postoj si vlastně přisvojuje. Vatikánský koncil je tomu článku cizí. Jak se mají věřící postavit k takovým provokacím proti akcím Svatého otce? Koho mají poslechnout? Kde hledat pravdu?

Jasná směrnice je - kdo vás slyší, mne slyší. Postavit se na stranu papeže a koncilu a odmítnout všelijaké samozvanecké rádoby pravověrné postoje. Na koncilu se shromáždění biskupové vedeni Duchem svatým pozorně zamýšleli nad tím, jaký je vztah církve k nekřesťanským náboženstvím. V souvislosti se svým úkolem podporovat jednotu a lásku mezi lidmi a také mezi národy zaměřuje církev pozornost na to, co mají lidé společného a co je vede ke vzájemné pospolitosti. Tak se vyjádřil koncil.

To se týká zvlášť například společného úsilí o pokoj a mír. To bylo obsahem obou setkání v Assisi. Papež zde dal příklad toho, co koncilní dokument o poměru k nekřesťanským náboženstvím žádá. Budu citovat: Církev nabádá své věřící, aby s rozvážností a láskou prostřednictvím dialogu a spolupráce se stoupenci jiných náboženství uznávali, chránili a podporovali duchovní a mravní dobro i společensko-kulturní, které u nich jsou, a přitom aby svědčili o křesťanské víře a životě.

V zrcadle toho, co říká Duch svatý na koncilu, je postoj věřícího člověka v tomto polarizačním proudu velice jasný. Papežovy snahy vycházejí z koncilu, který doširoka otevřel okna církve ke světu i k ostatním církvím a náboženstvím. Je to znamení časů. A to je pro věřícího směrodatné. Kdo má uši, slyš, co Duch říká církvi dnes.

Text promluvy zaslal Magazínu ChristNet.eu Michal Semín v souvislosti s jeho příspěvkem. Přečtěte si jeho reakci.