Bůh obnovuje zázraky své lásky

Středeční chvály 2. týdne

+ 1. Tímže liturgie vkládá do chval jednoho rána 76. žalm, který jsme právě vyslechli, chce připomenout, že začátek dne není vždy zářivý. Jako přicházejí potemnělé dny, kdy je obloha pokryta mraky a hrozí bouře, tak náš život zná dny plné slz a strachu. Proto se modlitba hned po ránu stává nářkem, prosbou a voláním o pomoc.

Náš žalm je totiž naléhavou prosbou, která stoupá k Bohu a je naplněna hlubokou důvěrou, a jistotou v Boží zásah. Pro žalmistu totiž Pán není chladný vládce, někde daleko na zářivých nebesích, lhostejný k našim záležitostem. Z tohoto dojmu, který mnohdy svírá srdce, vyvěrají tak hořké otázky, že uvádějí víru do krize: „Bůh popírá svou lásku a své vyvolení? Zapomněl na minulost, kdy nás podporoval a činil šťastnými?“ Jak uvidíme, tyto otázku budou smeteny obnovenou důvěrou v Boha, vykupitele a zachránce.

+ 2. Sledujme tedy, jak se tato modlitba vyvíjí; začíná dramatickým tónem úzkosti a pak krok za krokem se otevře vnitřnímu klidu a naději. Hle, především je před námi smutný nářek nad přítomností a nad mlčením Boha (sr vv. 2-11). Volání o pomoc je vysláno ke zdánlivě němému nebi, ruce se pozvedají v prosbě, srdce plné neútěchy ochabuje . Během bezesné noci, v níž se mísí slzy s modlitbami, se vrací do srdce zpěv, jak říká 7. verš, bezútěšný refrén se stále vynořuje z hlubin duše.

Když bolest dosáhne vrcholu a člověk by chtěl, aby byl oddálen kalich utrpení (sr Mt 26, 39), vybuchnou slova a stávají se trýznivou otázkou, jak již bylo řečeno (sr Ž 76, 8-11). Tento křik se dotazuje(interpeluje) tajemství Boha a jeho mlčení.

+ 3. Žalmista se ptá, proč ho Pán odmítá, pro změnil svou tvář a své jednání, tímže zapomněl na lásku, na příslib spásy a na milosrdnou něžnost. „Pravice Nejvyššího“, která udělala tolik spásonosných zázraků při Exodu, jak se zdá je ochrnulá (sr v. 11). A to je opravdová a vlastní „trýzeň“, jež uvádí do krize víru modlícího se člověka.

Kdyby tomu tak bylo, Bůh byl by k nepoznání, stal by se krutou bytostí nebo přítomností jako mají idoly, které nejsou s to zachránit, jsou lhostejné a bezmocné. V těchto verších první části 76. žalmu je zachyceno celé drama víry v době zkoušky a mlčení Boha.

+ 4. Avšak jsou důvody k naději. A to se vynořuje z druhé časti prosby (sr vv. 12-21) podobné hymnu určenému znovu předložit odvážné potrvzení vlastní víry i v temném dni bolesti. Opěvuje se minulost spásy (záchrany), jež měla svou „epifanii“ (zjevení) světla ve stvoření a při osvobození z egyptského otroctví. Hořká přítomnost je osvěcována spásonosnou zkušeností z minulých dob, která je semenem zasazeným do dějin: není mrtvé, nýbrž jen pohřbené (v zemi), aby pak zase začalo klíčit (sr Jan 12,24).

Žalmista tedy sahá po důležitém biblickém pojmu, totiž „památka“; ta však není jen vágním útěšným vzpomínáním, nýbrž jistotou Božího zákroku, který nikdy nebude chybět: „ Skutky Hospodinovy si připomínám, připomínám si onen tvůj div z dávnověku“ (Ž 76,12). Vyznávat víru v díla spásy minulé doby vede k víře v to, že Pán je stále a tedy i v přítomné době. „Bože, tvá cesta je svatá...Ty jsi Bůh jenž činí divy“(vv. 14-15) A tak přítomnost, jež se zdála bezvýchodná a bez světla, je osvícena vírou v Boha a otevřena naději.

+ 5. Aby posílil tuto víru, žalmista pravděpodobně cituje starobylejší hymnus, který byl asi zpíván v chrám na hoře Sion (sr vv. 17-20). Je to proslulá teofanie (zjevení Boha), v níž Hospodin vstupuje na scénu dějin převrátí (naruby) přírodu a zvláště vodstva, symbol chaosu, zla a utrpení. Úchvatný je obraz Boha, jenž kráčí po vodách, znamení vítězství nad zápornými silami. „ Tvá cesta šla po moři a tvá stezka po velkých vodách, aniž bylo znát tvé stopy“ (v. 20). A myšlenky zalétají ke Kristu, který kráčí po hladině vod, výmluvný symbol jeho vítězství nad zlem (sr Jan 6, 16-20).

Závěrečnou připomínkou, že Bůh „vedl svůj lid jako stádce rukou Mojžíše a Árona“ (Ž 76, 21), žalm implicitně (zahrnutě) vede k jistotě: Bůh se vrátí, aby vedl ke spáse (k záchraně). Jeho mocná a neviditelná ruka bude s námi prostřednictvím viditelné ruky pastýřů a vůdců, které On ustanovil. Žalm začínající výkřikem bolesti nakonec vzbuzuje city víry a naděje ve velkého pastýře našich duší (sr Žid 13,20.; 1 Petr 2,25).

Přeložil P. Josef Koláček z Vatikánského rozhlasu