Seznamka
Čtvrteční chvály 2. týdne
+ 1. Hymnus, který právě zazněl, vstupuje do liturgie chval jako zpěv radosti. Je jakousi pečetí některých stránek knihy proroka Izaiáše, jež se staly slavnými pro jejich mesiášský výklad. Jde o kapitoly 6. – 12. které se obvykle nazývají „kniha Emmanuele“. Uprostřed těchto prorockých předpovědí totiž vévodí postava vládce, který je sice částí dějin davidovské dynastie, ale zjevuje proměněné obrysy a dostává oslavné tituly: „Divuplný rádce, Božský bohatýr, Otec věčnosti, Vládce pokoje“ (Iz 9,5).
Konkrétní postava judského krále, kterého Izaiáš slibuje jako syna a nástupce tehdejšímu králi Achazovi, který byl na hony vzdálen davidovským ideálům, je znamením mnohem vyššího příslibu: totiž krále-Mesiáše, který plně uskuteční jméno „Emmanuel“ to je „ Bůh s námi“, tímže se stane dokonalou božskou přítomností v lidských dějinách. Je tedy snadno pochopitelné , jak Nový zákon a křesťanství vytušily v tom královském portrétu podobu Ježíše Krista, Božího Syna, který se stal člověkem solidárním s námi.
+ 2. Hymnus, kterým se nyní zabýváme, (sr Iz 12,1-6) považují badatelé, jak kvůli své kvalitě tak pro jeho všeobecnou tonalitu (témbr), za pozdější skladbu vzhledem k proroku Izaiášovi, který žil v osmém století před Kristem. Je to jakési citování, text žalmového rázu, snad pro liturgickou potřebu, které je vloženo na toto místo jako závěr „knihy Emmanuele“. Připomíná z ní totiž některá témata : spásu, důvěru, radost, Boží zásah, přítomnost „Svatého Izraele uprostřed lidu, výraz, který poukazuje jak na transcendentní „svatost“ Boha, tak na jeho láskyplnou a aktivní blízkost, s ní izraelský lid může počítat.
Ten kdo, zpívá, je osoba, jež má za sebou hořké zážitky, pociťované jako Boží soud. Ale nyní po skončení zkoušky, po očištění nastupuje na místo Hospodinova hněvu úsměv, ochota zachránit a utěšovat.
+ 3. Dvě strofy hymnu téměř skandují dvě chvíle: V první (sr vv. 1-3) otevřené výzvou k modlitbě: „V onen den řekneš“ převládá slovo „spása“, opakované třikrát a přikládané Hospodinu: „Bůh je má spása...stal se mou spásou...z pramenů spásy“ . Připomínáme mimo jiné, že jak jméno Izaiáš tak jméno Ježíš má kořen v hebrejském slovu y_ša´, je naznačuje „spásu“. Náš modlící se člověk má tedy neotřesitelnou jistotu, že kořenem osvobození a naděje je Boží milost.
Je příznačné si uvědomit, že se implicitně (mlčky, skrytě) odvolává na velkou spásonosnou událost exodu z egypského otroctví, protože cituje slova zpěvu osvobození, který zanotil Mojžíš: „Hospodin je má záštita a píseň“ (Ex 15,2).
+ 4. Spása darovaná Bohem, je s to dát vytrysknout radosti a důvěře i v temném dni zkoušky, je tu zpodobněna klasickým biblickým obrazem vody: „S veselím budete čerpat vodu z pramenů spásy“ (Iz 12,3). Myšlenky ideálně zalétají ke scéně se samařskou ženou, když jí Ježíš nabízí možnost mít sama v sobě „ pramen vody vyvěrající k věčnému životu“ (Jan 4,14). Cyril z Alexandrie to komentuje sugestivním způsobem: „ Ježíš nazývá živou vodou oživující dar Ducha, skrze něhož jenom lidství, i když naprosto opuštěné jako suché kmeny na horách, kvůli úkladům ďábla zbavené veškerých ctností, je navrácena původní krása přirozenosti... Spasitel nazývá vodu milostí Ducha svatého, a kdo bude mít na něm účast, bude mít v sobě pramen božského učení, takže nebude mít zapotřebí rad druhých a bude moci vybízet ty, kteří budou mít žízeň po Božím slově. Takovými byli během svého pozemského života svatí proroci a apoštolové a nástupce v jejich službě. O nich je psáno: S veselím budete čerpat vodu z pramenů spásy“ (Commento al Vangelo di Giovanni II, 4, Roma 1994, pp. 272.275)
Bohužel lidstvo často opouští tento pramen, který uháší žízeň celého bytí osoby, jak to s hořkostí uvádí prorok Jeremiáš: „Opustili mne, pramen živé vody a vytesali si cisterny, cisterny rozpukané, jež vodu neudrží“ (Jer 2,13). Také Izaiáš několik stránek předtím vychvaloval „vody Siloe, poklidně tekoucí“, symbol Hospodina, přítomného na hoře Sion, a hrozil trestem záplav „ vod Řeky“ totiž Eufratu – dravých a mnohých“ (Iz 8,6-7), symbolu vojenské a ekonomické moci ale i modloslužebnictví, vod, které tehdy okouzlovaly Judu, ale které ho měly zaplavit.
+ 5. A další vybídnutí, - „V onen den řeknete...“ otevírá druhou strofu ( sr Iz 12,4-6), která je trvalou výzvou k radostné chvále Hospodina. Hromadí se příkazy zpívat: „Chvalte, vzývejte, uvádějte ve známost, připomínejte, zpívejte, volejte, jásejte“.
Ohniskem chvály je jediné vyznání víry v Boha spasitele (zachránce), který působí v dějinách a je po boku svého tvora a sdílí s ním jeho příhody: „Hospodin vykonal velké činy...Veliký je ve tvém středu – Svatý Izraele“ (vv. 5-6) Toto vyznání víry má také misionářskou funkci: „Uvádějte ve známost jeho skutky... ať o tom zví celá zem! „(vv. 4-5) O udělené spáse je nutno vydávat svědectví celému světu, aby celé lidstvo přiběhlo k oněm pramenům pokoje, radosti a svobody.
V závěru generální audience pronesl Svatý Otec – španělsky - apel pro Venezuelu:
Závažné události, které prožíval v minulých dech lid Venezuely, mě mají k tomu, abych se obrátil s výzvou na odpovědné představitele i na občany onoho drahého národa, aby nasadili všechno své úsílí na podporu atmosféry pokojného soužití, v němž bude převažovat duch smíření. Aby odložili veškeré pokušení po pomstě nebo násilí a kráčeli v duchu bratrství, solidarity a spolupráce k nejvyšším cílům, spravedlnosti, respektování zákonů a ryzího pokroku pro všechny.
Přeložil P. Josef Koláček z Vatikánského rozhlasu
