Vydáváte-li se na cesty v době po Velikonocích, kdy už není tolik zima, ale zase ještě ne tolik teplo, můžete získat řadu jiných poznatků než v tradiční letní sezóně. Oč méně potkáte klasických turistů s fotoaparátem a mapou, o to více se k vám budou hlásit lidé putující z nějaké důležitější příčiny, ať už duchovní nebo materiální. Těch druhých je samozřejmě víc. Za mnohá setkání budete Bohu nesmírně vděční, jiných byste se klidně zřekli, ale snad všechna mají nějaký smysl.

V Itálii se zpravidla ve větších městech domluvíte anglicky, ale možná i rusky. Sedím v jedné lokálce, přijíždějící k Římu od severu, zpočátku sám v celém vagóně. Je to vláček pomalý, rozhrkaný, s vybavením jež odpovídá naší někdejší 3. třídě. V každé další stanici přistoupí skupinka rusky mluvících pasažérů. Zanedlouho jich je už plný vlak. Mnozí jsou jak vystřiženi z ruských pohádek, jiní už přešli na mobilní komunikaci, avšak rovněž v mateřském jazyce. Mám pocit, že vlak nakonec zastaví v nějaké průmyslové aglomeraci na Urale, a ne ve Věčném městě.

Možná nakonec všechny cesty vedou do Říma, ale hlavně ty z Východu. Ruštinu slyším po celou cestu metrem na trase A. Také Čech, který v Itálii kdekoli přijde, musí počítat s tím, že je brán jako člověk "z Východu". Myslím, že se to v několika příštích desetiletích ani výrazně nezmění. Jsme v zahraničí vnímáni úplně stejně, jako u nás vnímáme Ukrajince, Vietnamce či Romy a je třeba to s pokorou přijmout. Otevírám jeden časopis věnující se sociální problematice a hle, statistika: Češi jsou tu na čele žebříčku obchodníků se ženami, spolu s Thajskem, Ukrajinou, Ruskem. Z civilizovanějších zemí nám dělá společnost kupodivu jen Finsko.

V autobuse pendlujícím co týden mezi Prahou a Římem to pochopíte. Aniž byste si to přáli, vyslechnete za noc z okolních sedadel tolik příhod a existenčních rozmanitostí, že rázem začnete litovat kněze, který musí za život slyšet vyznání kvanta hříchů. Hlavně jsou to ženy, které odešly tančit do barů a formálně se tam vdaly, aby získaly nějaké povolení k práci. Slováci Stanko a Ivan jsou však jiného druhu. Obcházejí celý autobus s dojemnou historií, jak cestují po Evropě za prací, aby uživili své početné rodiny v Pieštanech. Tak byli pět měsíců v Reggio Calabria, kde prý dřeli od rána do večera na stavbě hotelu na pláži, a nakonec si vydělali jen 20 euro za den, když domácí berou 100. Jsou zedníci, pracují kolik se po nich vyžaduje, ne jako Rusové či Ukrajinci, ale Itálie je zklamala. Dají si týden prázdniny a pak pojedou do Kanady.

Druhou skupinu pocestných tvoří lidé duchovní. Jste-li na ritiru, duchovním soustředění, například v benediktinském klášteře, můžete poznat zase velké množství jiných hostů, kteří sem přijeli z různých koutů Itálie i ze zahraniční. Všichni zde hledají duchovní posilu v pravidelných modlitbách, kontemplaci a duchovních rozhovorech. Ale při obědě či večeři se společně bavíte o všem možném a často i nějakým univerzálním italsko-anglicko-francouzským jazykem, výborně si však rozumíte. Pedagog z krizového centra pro mladé v Miláně, učitelka z Francie, seminarista ze Zambie, starší pán z Bari, který se obrátil po setkání s Padrem Piem, jiný host, jehož manželka leží tři roky v komatu po krvácení do mozku, ale i lidé s volnějším vztahem k náboženství, jako například generální sekretář jednoho odborového svazu z Říma, který mi detailně vysvětluje sociální a politickou situaci v Itálii a končí tímto přirovnáním: "Itálie je Afrikou Evropy." Krásná setkání, která končí obligátním: "Spero che ci rivedremo," věřím, že se ještě někdy uvidíme. Je to možné?

Mezi davem cestujících na nejlidnatějším nádraží Roma Termini na mne někdo volá. Ohlédnu se a vidím dívku, se kterou jsem se setkal při loňském pobytu, právničku z Latiny. "Náhoda" je blbý český výraz, Italové mají lepší: "Che combinazione!"

Lidé na cestě jsou jako lodě, některé hledají zakotvení v přístavu, jiné se vydávají na delší plavbu. Ale plocha moře je vlastně jen jedna. Možná potkám příště tu paní, která v metru vzbudila nejeden úsměv, když začala z velké tašky vytahovat jedno po druhém plyšová prasátka a uvazovat jim kloboučky různých barev…
Při večerním pohledu na k moři se svažující pahorky Lazia jsem si opakoval, že čas a prostor jsou jen dvě relativní kategorie, které nemohou výrazně ovlivnit naše vlastní osobní skutečné určení před Bohem.