„Zázračný“ papež a „nevěřící“ prezident

„Nevím, zda vím, co je to zázrak. Přesto se odvažuji říct, že jsem v tomto okamžiku účastníkem zázraku: do země zdevastované ideologií nenávisti přijíždí posel lásky, do země zdevastované vládou nevzdělanců přijíždí živoucí symbol vzdělanosti, do země donedávna ničené ideou konfrontace a rozdělení světa přijíždí posel míru, dialogu, vzájemné tolerance, úcty a laskavého porozumění, zvěstovatel bratrské jednoty v různosti."
Těmito slovy, několik měsíců po „Sametové revoluci", přivítal 21.dubna roku 1990 prezident Václav Havel na ruzyňském letišti Svatého otce Jana Pavla II., který poprvé v historii navštívil naši zemi. Ta samá slova můžeme pronést i nyní, při pohledu na trpícího papeže, který přes svůj vysoký věk a těžké zdravotní problémy, navštívil před několika dny pravoslavné Bulharsko a muslimský Azerbajdžán.

Při pohledu na jeho činnost a závazky se jen s obtížemi věří zprávám o jeho chatrném zdraví a úsměv vyvolávají spekulace o jeho nástupci. To, co vidíme, nejsou vrávoravé kroky starého a nemocného člověka. Jsme stále ještě svědky rozhodných činů papeže Jana Pavla II., který v našich myslích zůstane navždy spojen se „zázrakem" sametového osvobození naší země stejně tak jako s prvními měsící vanutí svobodného ducha.

Je těžké uvěřit zprávám o nemoci a stáří Svatého Otce, když nástěnky našich kostelů stále ještě zdobí jeho fotografie z počátku devadesátých let. Nechce se věřit tomu, že se jeho pozemský život chýlí ke konci. Tváří v tvář součastnému Petrovi nástupci však není obtížné věřit v „zázraky". O těchto „zázracích“ mluvil již v roce 1990 prezident Václav Havel, v jehož výjimečném vztahu „nevěřícího" člověka ke Svatému Otci, se odráží, mimo jiné, i úcta, kterou náš národ chová k součastnému papeži.

Ani ne rok po svatořečení sv.Anežky České, a několik měsíců po pádu komunismu, jsme přivítali na třech místech naší země Jana Pavla II. Nejen jako hlavu katolické církve, ale především, jak říkal Václav Havel, jako Slovana, který rozumí naší řeči, jako našeho učitele a spolubojovníka, jako intelektuála, učence, muže kultury a člověka dobré vůle.

Karol Josef Wojtyla, kterého Bůh vybral k tomu, aby se s jménem Jan Pavel II. stal 264. nástupcem apoštola Petra, je více než jen prvním papežem, který navštívil naši zemi, a znal naši řeč. Jeho první návštěva u nás byla pečetí našeho osvobození a opětovným potvrzením toho, že dějiny proti proudu svědomí nemohu téci dlouhodobě.

„Odvažuji se říct, že jsem účastníkem zázraku" řekl Václav Havel, když Jan Pavel II.vystoupil z letadla. „Jsem účastníkem zázraku, ve kterém člověk, který byl ještě před šesti měsíci zatýkán jako nepřítel svého státu, vítá dnes jako prezident prvního papeže v dějinách katolické církve, který stanul na půdě, kde leží tento stát."

Výjimečný vztah mezi nejvyšším představitelem našeho státu a hlavou katolické církve se rodí nejen z účasti na jednom „zázraku“, ale také z podobného vnímání reality lidstva. Kromě nadšení a vděčnosti vyjadřuje jak politik, tak Kristův náměstek své obavy z „prostoru svobody", který se před námi, po dlouhých letech útlaku a ponižování, znenadání a velmi rychle otevřel. Slova Jana Pavla II. a Václava Havla, která před 12 lety zazněla, dnes můžeme označit za slova prorocká.

Petrův nástupce, který ve vzpomínkách celého národa zůstane jako zvěstovatel míru, naděje a svobody, navštívil naši zemi v průběhu let ještě dvakrát. S Václavem Havlem se pak setkal při různých příležitostech také ve Vatikánu. Jeho první návštěva v roce 1990 však zůstane navždy tou nejdůležitější, a to jak pro katolíky, tak pro všechny obyvatele naší země.

Jan Pavel II. nám přinesl naději pro první krůčky „prostorem svobody". Na jeho nástupce, který v budoucnu možná navštíví i naši zemi, čeká již nyní úkol oživit v nás „zázrak" z roku 1990 a vnést světlo do tmy kultury konzumu, před kterou varoval již před dvanácti léty „náš slovanský papež"- pečeť naší svobody.