Gender problematika není válkou dvou světů

Diskuse o vztazích a rozdílech mezi muži a ženami pronikly nejen do vědeckých sfér, ale i do sociálních oblastí jako rodina, pracoviště, škola, média, politické a mocenské struktury. V této souvislosti bude zajímavé porovnat dvě knihy na téma ženské otázky.

Carol Gilliganová, profesorka pedagogické fakulty Harvardovy univerzity, napsala studii Jiným hlasem (O rozdílné psychologii mužů a žen), která inspirovala řadu společenských oborů, např. psychologii, pedagogiku, sociologii, a stala se klíčovým textem pro nové vědecké disciplíny (ženská a mužská studia, gender studia). Podobným tématem, byť z odlišného pohledu, se zabývá Ann Oakleyová, profesorka sociologie a sociální politiky na Londýnské univerzitě, v knize Pohlaví, gender a společnost.

Úvod k oběma publikacím napsala PhDr. Marie Kocourková.
V předmluvě ke knize C. Gilliganové klade otázku, proč mluví muži za ženy a proč už jen to, že si něco přejí ženy, je chápáno jako bezvýznamné a společensky bezpředmětné. Komu prospěje, že lidé nemají vlastní hlas a nejsou kreativními bytostmi s touhou po změně? Kdo poznal totalitní režim, ten ví, že mlčení prospívá především moci.
V předmluvě ke knize A. Oakleyové poukazuje na hlubokou izolaci našeho "světa" před rokem 1989, která nepřipustila žádnou informaci. Devadesátá léta nám přinesla tržní ekonomiku, nezaměstnanost, mobil, internet, Novu, hypermarket a jiné sociální změny. Nejde však pouze o to, co vyspělé demokratické společnosti vlastní, jako spíš o pochopení jejich myšlení, hodnot, vztahů a kultury.

C. Gilliganová pojala téma z filosofického a morálního pohledu – naslouchala osobním příběhům mužů i žen s pozorností k jejich pocitům a prožitkům při řešení vážných životních problémů. Kniha vyšla z Projektu výzkumu psychologie žen a vývoje dívek, vedeným na Harvardově univerzitě - nejen ženy, ale i děti a muži popisovali sebe a své životy a odpovídali na otázky, týkající se morálního konfliktu a nutnosti volby. Po několika letech zpozorovala dva přístupy k problémům, tzv. mužský a tzv. ženský. Dále si všimla, že muži mluví, jako by ženy nebyly součástí jejich života, jako kdyby vůbec neexistovaly, a ženy o sobě mluví jako zcela "nesobecké" bytosti bez vlastního hlasu a tužeb, s prvky sebezapírání až sebezatracení. Kromě toho se každé pohlaví vyjadřuje rozdílným jazykem, jehož morální slovník se překrývá - stejná nebo podobná slova však ve skutečnosti obsahují protichůdné zážitky a nesprávný překlad vede k nedorozuměním ztěžujícím vzájemnou komunikaci.

Gillianová zdůrazňuje a obhajuje odlišnost jako znak lidské existence, nikoliv jako problém, který je třeba řešit a normalizovat. Muži i ženy jsou rovnocenné bytosti, liší se však podstatně myšlením a vnímáním jako zrcadlové obrazy nebo protipóly, které se mají navzájem obohacovat a spolupracovat. Není to odlišnost, s čím se potýkáme, jako spíš absence normálních lidských vztahů. Společnost posedlá normálností a zotročena statistikou považuje každou odlišnost za odchylku a každou odchylku za hřích. Mužské chování představuje normu, ženské chování odchylku. Muži ženy ignorují, ale i ženy ignorují samy sebe tím, že neposlouchají vlastní hlas. Civilizace hovoří jen mužským hlasem, pouze muži popisují události, takto však vznikají neúplné dějiny.
Autorka odmítá otázku, jsou-li „genderové“ (pohlavní) odlišnosti biologického původu, anebo vznikly společenským vývojem. To by znamenalo, že lidé nemohou mít vlastní hlas, protože jsou buď geneticky determinovaní či produktem socializace. Bez hlasu však není možná kreativita. Redukce psychologie na pouhou biologii nebo sociologii vytváří podmínky pro fašismus a totalitní vládu. Otázka nezní, zda se muži a ženy zásadně liší, zda jsou horší nebo lepší, ale jak vnímají realitu a pravdu.

A. Oakleyová zvolila odborný přístup, předkládá fakta z biologie, antropologie, sociologie, psychologie, etnologie a dalších vědeckých disciplín. Upozorňuje nejen na postavení žen strádajících v pozici druhořadých občanů, jimž se upírá právo na úspěch, ale i na strádání mužů, které jejich mocenská pozice, společenský stres a tlak na úspěch též poškozuje (žaludeční vředy, úmrtí na srdeční choroby).
Na rozdíl od C. Gilliganové zdůrazňuje jednotu obou pohlaví. Muž a žena nejsou dvě oddělené kategorie, mají shodnou základní stavbu těla, dokonce i ekvivalenty pohlavních orgánů druhého pohlaví, anatomické rozdíly nejsou velké, odlišnosti vznikly až v průběhu kulturního a sociálního vývoje. Svědčí o tom různý stupeň somatické rozdílnosti v etnických skupinách mimo euroamerickou populaci - existují kmeny, kde se muži a ženy vzhledem vůbec neliší.

Jak souvisí biologické pohlaví s inteligencí?
Naměřená hodnota IQ chlapců odpovídá jejich školním výsledkům, dosažené intelektuální úrovni a postavení v zaměstnání; u dívek tato korelace naopak chybí. Příčinou je nejen hormonální diferenciace pohlaví v pubertě, ale také podněcování k příslušným rolím - v případě mužů pracovní úspěch, v případě žen konformita, závislost, podřízenost. Požadavky na školní prospěch však trvají, takže na dívky je vyvíjen hned dvojí tlak. Jinak však nejsou univerzální rozdíly v mužské a ženské inteligenci, existuje pouze obrovská variabilita jednotlivých lidských schopností.

C. Gilliganová analyzuje etické postoje obou pohlaví. Zjistila u nich odlišné chápání morálky, tyto rozdíly jsou však komplementární než protikladné. Ženy se snaží vytvářet a udržovat vztahy, což muži brali jako samozřejmost, nebo dokonce podceňovali jako ženskou slabost a méněcennost. Avšak právě tato citlivost k potřebným způsobuje pozornost žen i vůči jiným hlasům než vlastním a zahrnování jiných názorů do svého úsudku. Co působí navenek jako morální slabost, chaotické uvažování a vyhýbavost před dilematem, může být ve skutečnosti morální silou spojenou se zaujetím pro vztahy, povinnosti, péči a starost o druhé, pochopením podstaty problému a hledáním přijatelnějšího postupu. Ženy odmítají předepsaná a jednostranná řešení komplexních lidských problémů, proto jsou považovány za neschopné abstraktního myšlení a morálního úsudku. Jejich cílem je zachování vztahů a spojitost s druhými cestou osobní komunikace. Muži zdůrazňují separaci, nezávislost, autonomii, hranice mezi lidmi, morální dilema vnímají jako matematický problém, řešitelný pouze neosobními, logickými a právními systémy.

Otázka temperamentu a agresivity.
Podle A. Oakleyové muži nejsou v podstatě agresívnější než ženy. Rozdíl je pouze v tom, že jejich agresivita byla od dětství posilovaná, zatímco u děvčat potlačovaná - v případě chlapců převažuje fyzická agresivita, v případě děvčat slovní.

Zde se obě autorky shodují, C. Giliganová svá tvrzení doplňuje zajímavými postřehy. Agrese není pudová, spíše souvisí s neznalostí lidských vztahů a selháním komunikace. Muži a ženy prožívají vztahy odlišně, zvláště v otázce závislosti - muži se cítí ohroženi intimitou, ženy separací. Mužský vývoj probíhá formou individuace a upevňováním hranic ega. Dívky své ego necítí ohrožené, mnohem víc prožívají spojení s vnějším světem. Údajná absence agresivity u žen vzhledem k mužským reakcím považovaným za normu byla chápána jako problém, ve skutečnosti je to tak, že muži umísťují násilí do odlišných situací než ženy a každé pohlaví vnímá nebezpečí tam, kde je druhé nevidí.

Pohled na obraz blízkého a intimního vztahu mezi dvěma lidmi vyvolává u mužů strach ze zrady a ponížení, zatímco u žen roste agrese při pohledu na neosobní situace spojené s výkonem, soutěží, úspěchem, kde cítí hrozbu společenského odmítnutí, přerušeného spojení a izolace. Pro ženy jsou vztahy bezpečím, pro muže nebezpečím (prožívají okolní svět jako plný nástrah). Ženy si představují vztahy jako vzájemně propojené sítě chránící před pádem, muži tyto sítě považují za nebezpečné pasti, které jim brání v rozletu.

Závěrem uveďme pohled A. Oakleyové na rodičovství
Žádný vědec nikdy nedokázal, že dítě potřebuje jedině matku - dítě potřebuje především dobrou fyzickou péči, citové vztahy, verbální i neverbální komunikaci, což může poskytnout nejen žena, ale i muž nebo starší sourozenci. Problémem je to, že společnost pěstuje něhu a cit pouze u žen. Rodičovství však zahrnuje oba póly, mateřství i otcovství. O tom svědčí různé kultury, kde se muži i ženy dělí o rodičovské úkoly stejným dílem.

Mají být muži vyloučeni z péče o další generaci a ze všech zvyklostí a událostí spojených s mateřstvím? Je prostě záležitostí civilizace podněcování malých chlapců ke rvačkám, aby z nich vyrostli silní, průbojní a agresivní muži, a naopak potlačovat schopností děvčat? V takovém případě mají politické machinace vedoucí k válkám svůj počátek v mateřské škole. Dokud se malí chlapci nepovedou k lásce, něžnosti, nenásilí a ke snaze ochraňovat než ničit, dokud se v těchto vlastnostech nezačnou spatřovat nikoliv zženštilé, ale lidské vlastnosti, do té doby budou trvat ozbrojené konflikty a války.

Carol Gilliganová: Jiným hlasem (O rozdílné psychologii žen a mužů), Portál 2001
Ann Oakleyová: Pohlaví, gender a společnost, Portál 2000

Zaujal Vás tento článek? Sdílejte ho a šiřte dál:

Bitcoin

Ethereum

Litecoin

Aktuální články

17. 4. 2024

Jí a pije s hříšníky

15. 4. 2024

Papež František o umělé inteligenci: k dokumentu Intelligenza artificiale e pace

10. 4. 2024

Vatikán vydává nové vyhlášení o lidské důstojnosti

Diskuze k článku