Důležitější není "jak", ale "proč" jednat dobře

dovolte abych zareagovat na Vaše poslední kázání. Zabýval jste se morálními zásadami a vyhýbáním se pokušení. Prakticky se dá se vším souhlasit, ale myslím si, že je třeba v něm ještě pokračovat a nenechat ho s otevřeným koncem. Bylo možná třeba ještě doplnit o zdůraznění smyslu těchto morálních zásad. Proč je máme dodržovat a kde vzít k dodržování těchto zásad sílu a motivaci.

Nabízí se v podstatě tři varianty proč dodržuji morální zásady:
1/ Abych druhým a sobě dokázal, jak jsem dobrý (dunící kov a zvučící zvon),
2/ nebo ze strachu před věčným zatracením,
3/ případně kvůli tomu, abych nezarmucoval milujícího a milovaného Boha a své bližní.

Pokud si myslím, že sám od sebe jsem schopen nehřešit, pak si jen namlouvám svou dokonalost, nebo už jsem stejně dokonalý jako Pán Ježíš a pak nepotřebuji ani jeho posilu, učení a hlavně jeho smírčí a vykupitelskou oběť na kříži. Což obojí je nemožné.

Znamená to, že Pán Ježíš s našim hříchem počítá, jako s důsledkem naší nedokonalosti, odvíjející se od pádu Adama. Z celého Písma nevyplývá, že nemáme především hřešit, ale milovat Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí a milovat svého bližního jako sám sebe. Tak, jak zapisují Ježíšova slova evangelisté. A to, že se snažím nehřešit, zdokonalovat se, nezarmucovat svým hříchem, vyplývá z této vzájemné lásky.

Nyní první věc, s kterou bych si nedovolil ve Vašem kázání souhlasit. Tedy to poučení moudrého starce, který svým žákům čtyřikrát opakuje příkaz vyhýbat se pokušení. První a nejdůležitější pravidlo je přece to pravidlo o lásce k Bohu. Pokud nemiluji, tak není mé předsevzetí o vyhýbání se pokušení ničím podloženo a je snadno porušitelné. Pokud nebudu mít rád svou manželku a nebudu jí věrný, protože jí miluji, tak samotné předsevzetí o mé věrnosti stojí na písku. Tou skálou, na které má stát moje víra a naděje, je opravdová, obětavá, Bohem požehnaná a jím i posilovaná a živená láska. Bez Jeho pomoci je každé mé předsevzetí dlouhodobě nesplnitelné.

Ještě bych měl něco málo k tomu odstrašujícímu příkladu o mládenci schvalujícím předmanželský intimní vztah, který byl jinak skoro vzorným křesťanem? Můj názor je stejný, jako váš a Ježíšův, že plné darování se muže a ženy je možné a požehnané Bohem až ve svátosti manželské. Ovšem, zdá se mi, že se trochu více věnujeme přikázání „Nesesmilníš!“, i když je jich ještě dalších devět. V kostele nebylo tolik lidí, kterých by se tento příklad (ještě) prakticky dotýkal. Ale stejně, byl spasen mladík, který se nemohl rozloučit se svým majetkem, když jinak všechna přikázání dodržoval? Snáze projde velbloud uchem jehly, než bohatý do nebe, což je u lidí nemožné, ale ne u Boha; vždyť u Boha je možné všecko. Víme, kdo tomu mladíkovi z Vašeho příkladu zprostředkoval víru? Bohužel, jsou i církevní autority, které k podobnému životu v mravní oblasti svolují.

Nás všech přítomných se jistě více týká „nepromluvíš křivého svědectví…“, protože, jak nám bývá často dobře, když se někdo jiný pomlouvá a někdy si i rádi přisadíme. Nebo “Nezabiješ!“ Kolik z nás si ničí zdraví kouřením a špatnou životosprávou. „Pomni, abys den sváteční světil!“ Dobrá, do kostela jdeme, ale co děláme dále? Vezmeme Písmo svaté do ruky aspoň v neděli? Jak to máme s nedělní prací?
„…aniž požádáš statku jeho.“ Jak je to s naší závistí? Nemáme trochu radost, když se něco špatného mému protivníkovi přihodí? A kdybychom si vzali z prvního dopisu Korintským, jaká že má být naše láska. Jsem skutečně trpělivý, laskavý …

Věřím, milý pane faráři, že nám příště dopovíte, proč tedy dodržovat morální zásady a kde k tomu čerpat sílu.

Děkuji Vám.