Církev u dveří ložnice, svěcení jáhnů a zahrádkáři

Kdysi jsem od jednoho staršího ženatého jáhna, dobrého táty více dětí, slyšel mezi mnoha moudrými myšlenkami i tuto následující: "církev se má zastavit před dveřmi ložnice, protože to, co se děje za nimi je věcí těch dvou a jejich svědomí".

Kolik času na různých církevních jednání a koncilech zabralo probírání toho, jak a kdy se může jeden druhému plně darovat a odevzdat, ale už ne tolik o pěstování svědomí těchto dvou. Rozhodně se o formě tělesného soužití popsalo více stránek, než o plnění dalších devíti přikázání. Proč je toto přikázání o tělesném hříchu tak přitažlivé? Někteří snad škodolibci by řekli, že když "to" celibátníci nemůžou, tak o "tom" aspoň mluví. Ovšem, i evangeličtí bratři bývají podobného ražení a ti přece "můžou". Asi je to v tom, že zákonictví se může objevit v každé církvi a plnění tohoto přikázání lze tak krásně nalajnovat.

Církev se stále více potýká s nedostatkem duchovních. Přichází k nám na pomoc mladí kněží či bohoslovci z ciziny. Jistě plni ideálů a představ o tom, jak v naší skoro atheistické zemi budou evangelizovat. Často ovšem naráží na nepochopení, protože jejich kořeny jsou z jiné země, nemají představy o tom, jak to zde chodí a hlavně u nás je již zcela změněno pořadí hodnot. Proč tedy nelze světit na kněze naše ženaté zkušené jáhny? Nebylo by jejich kněžské působení minimálně zcela rovnocenné s činností zahraničních duchovních? V čem je problém? Je otázka celibátu tak závažná, nebo je v tom něco jiného? Něco jako postoj staršího bratra či těch dělníků, co pracovali celý den?

Otec biskup Paďour však řekl na jednom setkání v Sušici, že současný stav počtu duchovních by mohl být dostatečný. Ovšem, kdybychom se my věřící, členové farností skutečně starali o své farnosti sami.

Tedy aspoň tak jako se zahrádkáři či hasiči starají o své spolky. Ti přece také nečekají, až jim někdo shora dosadí předsedu a když není, tak holt se rozběhnou do okolních spolků, či toho nechají. Takový je však stav mnohých farností, jejichž společný život se redukuje na okamžik podání ruky při pozdravení pokoje a do další bohoslužby o sobě farníci neví. Je otázkou, čí je to vina, že mnozí z nás nechápou, že nedělní mše svatá je také vyvrcholením společného života členů farnosti a oni jsou také odpovědni za její průběh, za zapojení co největšího počtu členů farnosti do jejího slavení. Mše svatá není divadelním představením jednoho muže, který po skončení odchází do zákulisí a diváci se rozcházejí. Když náhodou kněz nemůže přijet, tak se rozejdou, aniž by se spolu vůbec pomodlili, či společně oslavili neděli bohoslužbou slova. Je důležitější a nutnější společná bohoslužba slova farnosti, než když se jednotliví farníci rozjedou do okolí na mše svaté! A kde je psáno, že mladý lektor, který se ujme vedení bohoslužby, se nemůže časem rozhodnout pro bohosloví, či lektorka pro život v řádu?

Když se na Sibiř po sedmdesáti letech komunismu dostal katolický biskup, tak byl překvapen, že tam našel fungující farnosti, farnosti, které byly sedmdesát let bez kněze, bez mše svaté a přesto žily. Hlavně zásluhou svých členek, které přestávaly lépe pronásledování režimu. Nás nikdo nepronásleduje, nezavírá a nemučí.
Jaká je budoucnost našich farností?

(P.S. nejsem jáhen)

Zaujal Vás tento článek? Sdílejte ho a šiřte dál:

Bitcoin

Ethereum

Litecoin

Aktuální články

17. 4. 2024

Jí a pije s hříšníky

15. 4. 2024

Papež František o umělé inteligenci: k dokumentu Intelligenza artificiale e pace

10. 4. 2024

Vatikán vydává nové vyhlášení o lidské důstojnosti

Diskuze k článku