Na situ Katolikrevue si v současné době máme možnost přečíst článek, který je sice vzhledem k době svého vzniku starší, ale vzhledem k obsahu velmi aktuální. Podezřívá totiž asi 2000 biskupů katolické církve z terorismu, což je věc aktuální. Ovšem biskupové dávno předběhli dnešní dobu a věnovali se terorismu o čtyřicet let dříve, přímo v samotném Římě na Druhém vatikánském koncilu. Cílem jejich útoku prý nebylo nic menšího než sama katolická církev.

Přednášku P. Franze Schmidbergera (Časované bomby II. Vatikánského koncilu) lze velmi dobře začít komentovat od jejího předposledního (šestého) bodu, který se jmenuje A ještě jednou „Lumen gentium“. Autor zde mimo nauky Věroučné konstituce o církvi vlastně napadá i římskokatolické pojetí papežského primátu. Tvrdí s odvoláním na Věroučnou konstituci Pastor Aeternus, že konstituce Lumen gentium toto dogma nereflektuje, protože označuje biskupy a biskupské konference za spoluvládce papeže. Nezbývá mi než dodat, že P. Franz Schmildberger a ti, kdo jeho přednášku po 13 letech u nás na internetu zveřejnili, asi nikdy pořádně konstituci Pastor Aeternus nečetli. Nečetli však pořádně ani Bibli, která praxi kolegiálního episkopátu ve spojení s primátem zná.

Ve Skutcích apoštolských, které jsou prakticky druhým dílem Lukášova evangelia, nebo lépe řečeno, jeho logickým pokračováním, můžeme číst perikopu 15,1-35, kde je princip biskupské kolegiality a primátu jasně vyjádřen. Rokuje se o tom, zda je pro pohany, kteří se chtějí stát křesťany, nutná obřízka. Petr říká k tématu následující: „Proč tedy nyní pokoušíte Boha a chcete vložit na učedníky břemeno, které nemohli unést naši otcové ani my! Věříme přece, že jsme stejně jako oni spaseni milostí Pána Ježíše.“ Konečný verdikt nevynáší nikdo jiný než apoštol Jakub, z dnešního pohledu biskup (sic!) v Jeruzalémě: „Proto já soudím, abychom nedělali potíže pohanům, kteří se obracejí k Bohu,...“ Celé shromáždění potom radostně souhlasí s vysláním poslů s dopisem k pohanům. K tématu je třeba dodat, že celé jednání o obřízce vzniklo až jako reakce na zpochybňování křtů neobřezaných pohanů, které v Antiochii pokřtil sám Petr. Potvrzuje tak vlastně jen dřívější rozhodnutí lokální části církve.

Pokud v Pastor Aeternus vytrhneme dogmatickou definici z celého textu, jak se v zmiňované přednášce stalo, kupodivu se na směru její nauky nic nemění. Podívejme se však nejprve na její úvodní text. Ten se odvolává na předchozí nauku konstituce o apoštolu Petrovi, kde stojí: A jako tedy apoštoly, které si vyvolil ze světa, poslal stejně, jako jeho poslal Otec (J 20,21), stejně tak chtěl, aby v jeho Církvi byli pastýři a učitelé až do skončení světa (Mt 28,20). Aby však byl episkopát jednotný a nerozdělený, ... postavil do čela ostatních apoštolů Petra, a ustanovil v něm věčně trvající princip a základ této dvojnásobné jednoty (víry a společenství).“ Samotná definice, na kterou se přednáška odvolává, potom nepoužívá slovo papež, ale slovní spojení římský biskup! I papež zůstává „jen“ biskupem, neexistuje žádné „papežské svěcení“. Výjimečnost papeže totiž spočívá právě v tom, že je římským biskupem.

Po vyhlášení konstituce Pastor Aeternus obvinil německý kancléř Bismarck papeže, že díky dogmatům Prvního vatikánského koncilu redukoval každého biskupa na svého úředníka, přes kterého se teď bude mj. vměšovat do politických věcí ostatních států. Německý episkopát na to odpověděl společným listem, kde stojí: „Podle tohoto učení katolické církve je papež biskupem Říma, a ne biskupem nějakého jiného města nebo diecéze, není biskupem Kolína, Vratislavi, atd. Avšak jako biskup Říma je současně také papežem, t.j. pastýřem a hlavou celé Církve, hlavou všech biskupů a věřících. ... On nemůže změnit zřízení, které dal Církvi její božský Zakladatel... Církevní zřízení spočívá ve všech základních bodech na božském nařízení a je vyjmuté zpod jakékoliv lidské svévole. Silou tohoto božského ustanovení, na kterém papežství spočívá, existuje také episkopát; také ten má svoje práva a povinnosti na základě ustanovení, které vydal sám Bůh, a papež nemá právo ani moc je měnit. ... Církev zajisté není takovou společností, ve které by byla přijata nemorální a despotická zásada, že rozkaz představeného v každém případě ruší vlastní zodpovědnost.“

Papež Pius IX. reagoval na toto prohlášení německých biskupů, z něhož jsem odcitoval jen ty nejdůležitější pasáže, dopisem, ve kterém stojí: „Jasnost a solidnost vašeho vyhlášení je taková, že si už není možné nic víc přát, a tak poskytuje jen příležitost vám co nejsrdečněji blahopřát. ... Vaše učení podává původní katolické učení, které je také učením posvátného koncilu a tohoto Svatého stolce, brání ho jasnými a nevyvratitelnými důvody ...“

Co dodat k papežovu výroku? Snad jen, že se Rýn do Tibery vskutku vlil, Tibeře to evidentně nevadilo, ba naopak, měla z toho radost.