Lumen gentium proti papeži!

K perikopě ze Skutků a ke zvěsti evangelia

Pateru F. Schmidbergerovi je vytýkáno, že vytrhl definici o papežském primátu a neomylnosti z kontextu konstituce Pastor aeternus, ale přitom je jisté, že autor sám je nedůsledný a nevyhnul se skutečného vytrhnutí jedné perikopy ze Skutků apoštolských, aby ji postavil jako argument na obhájení principu kolegiality. Jedna citace ze Skutků nestačí k obhájení jurisdikce biskupského sboru, ani jako potvrzení "živého" spojení kolegia biskupů a autority sv. Petra!

Upozornil bych kritického autora i na rozlišování terminologie v řečtině, které nalézáme ve Skutcích a týkají se pojmů presbyteroi a episkopoi. Dodnes nevíme, zda episkopoi jsou ti, kteří odpovídají dnešním biskupům a zda jsou presbyteroi kněží. Ve Skutcích (11, 30) se jeví presbyteroi jako určení ke sbírání almužen pro Jeruzalém. Na sněmu jeruzalémském rozvažují s apoštoly (Sk. 15, 2). V církvích Pavlových stojí v čele obcí (Jak 5, 14 - pomazání nemocných; 1. Petr 5, 1-3). Episkopoi jsou jmenováni v listech Pavlových i ve Skutcích, v listech sv. Petra, u Klementa Řím 43, 4-5, v Didaché 15, Pavel je považuje za představené obcí. Rozdíl mezi oběma skupinami pastýřů hájí např. Battifol, Franzelin. Pro totožnost obojích se vyjadřují Lebreton, Prat a další. Další potíž je, zda presbyteroi a episkopoi jsou biskupové. Většina exegetů potvrzuje, že v době prvotní církve to znamenalo dnešní důstojnost kněžskou. Důvod toho je třeba hledat ve stavu pavlovských obcí, kde sv. Pavel dlouho zůstává jediným ordinářem a episkopoi i presbyteroi mu jen vypomáhali. Teprve když na konci svého apoštolátu tušil blížící se smrt, ustanovil své nástupce s plnou pravomocí biskupa. Monarchický episkopát se rodí na počátku 2. století (viz listy sv. Ignáce z Antiochie).

V konstituci Pastor aeternus není ani známky o kolegialitě tak, jak ji chápe Lumen gentium. Pastor aeternusse nezmiňuje o úloze biskupů v rámci církve, a to z jednoho prostého důvodu: I. vatikánský koncil byl přerušen piemontskými vojsky a již nestihl projednat další témata. Koncil byl narychlo ukončen. Pokud tedy autor dobře pročítal Pastor aeternus, jistě by si všiml, že tento dokument magisteria církve je čistým a nefalšovaným projevem ultramontanistické myšlenky. To, co se nepodařilo po celá staletí, se podařilo na I. vatikánském koncilu. Papež byl osvobozen od "útlaku", od závislosti na různých konciliaristických pseudoteoriích. Papežství bylo povýšeno až do nebes nad celou církev.

Bůh si vyvolil Petra. Petr není pouze první mezi rovnými, ale jeho vedoucí postavení proráží celým evangeliem. Ježíš Kristus neodevzdal svým apoštolům celou svoji moc, ale pouze jejich moc ohraničil na správní území, které jim bylo svěřeno, pokud to můžeme takto moderně vysvětlit. Tedy citace ze Sk 15, 1-35, kterou autor článku uvádí, je neospravedlnitelná, protože je vykládána jako argument pro podporu biskupské kolegiality, která si nárokuje jurisdikci nad celou Církví a možnost rozhodovat ve sjednocení s papežem. Oslabení papežské jurisdikce vede vlastně k oslabení jeho primátu, oslabení jeho primátu vede k oslabení nauky o jeho neomylnosti ve věcech víry a mravů. Není tedy možné tvrdit nebo se blížit tvrzení, že první koncil v Jeruzalémě, celý biskupský sbor, byl projevem svrchované moci biskupského sboru, kterému se musel podřídit i sv. Petr! Od podobných myšlenek není daleko k pravoslavnému chápání role sv. Petra v rané Církvi. Také je nutné chápat prvotní apoštolskou Církev z hlediska její charismatické povahy a vyjímečného postavení všech apoštolů.

Dopis německého episkopátu Bismarckovi

V článku autora je zde zmíněn i dopis německého episkopátu, kde se hovoří právě o výlučnosti papeže: Papež není biskupem nějakého města nebo diecéze, ale je současně také papežem, pastýřem a hlavou celé Církve, hlavou všech biskupů. Jejich úloha v církvi, záleží na tom, zda jsou, či nejsou spojeni s papežem. Biskup může trvat na tom, že je biskup. Biskupové mohou trvat na tom, že dohromady tvoří biskupské kolegium, ale to není nic proti samotné hodnotě a funkci papeže, který je Pontifex Maximus. Papež je jenom jediný, Církev není synodální, ale je postavena na skále Petrově. Je tedy hierarchická.

A dále se píše, že biskupové nejsou sekretáři papeže, ale jeho prodlouženou rukou v diecézích. Dopis potvrzuje, že biskupové jsou závislí na papeži, jsou vykonavatelem jeho vůle a chovají se podobně jako on: totiž jsou strážci a ochránci pravé víry ve své diecézi. Pastor aeternus je v zásadě jenom potvrzením oné moci a primátu papeže i jeho neomylnosti. Papežský úřad v sobě zahrnuje prvenství samostatné moci, má-li být opravdu plné a svrchované.

Ještě krátce k Pastor aeternus...

V dějinách bylo mnoho, až neuvěřitelně mnoho, pokusů o vypořádání se s primátem a jurisdikcí papeže v rámci Církve. Zlo v podobě konciliarismu (Petr d´Ailly, Jan Gerson), pravoslavného a protestantského synodalismu nebo modernistické vize papežství, které usilovaly vybudovat církevní instituci nikoliv na její špičce (papeži), ale na její podstatě v duchu demokratického modelu (Georges Tyrell). Vždy šlo protivníkům uvnitř církve o to radikálně oslabit a omezit postavení, funkci a roli papeže i celého papežského primátu. Ať už šlo o oslabení konciliarismem a koncilem v dobách Kostnického koncilu, nebo špatným pochopením biblické zvěsti o úloze papeže v rámci církve díky protestantismu. Bohužel některé teze článku se znovu vydávají cestou protestantství a omylů, neboť tvrdí, že bible obsahuje (jak říkají dnešní modernisté) "živé" spojení kolegiality episkopátu s Petrovým primátem.

Pokud jsem dobře autora pochopil, kolegialitu tedy chápe tak, že biskupové shromáždění v biskupském sboru mají spolupodíl na jurisdikci papežově. Pro nás a pro celou církev v době I. vatikánského koncilu bylo důležité definovat postavení papeže a s konečnou platností jednou provždy ukázat, že žádný z biskupů nedosahuje vrcholu papežského úřadu tím, že by se odvolával na to, že i papež je biskup. Zde totiž nejde o hodnotu svěcení, kterou papež i "nejposlednější poslední" biskup získali, ale jde o postavení uvnitř církve a o funkce, jurisdikci, chceme-li roli, kterou oba zastávají. Biskup Paříže není papežem celé církve. Biskup sám může ve svém výroku bloudit, ale papež ve výroku ve věcech víry a mravů v rámci řádného a mimořádného učitelského úřadu církve nemůže. Biskupové hrají tedy, a až skončí modernistická krize uvnitř církve, také vždy budou hrát svým způsobem "druhé housle", jejich moc jurisdikce bude vždy omezena na určité teritorium. Papež je totiž převyšuje nikoliv hodnotou svěcení, ale funkcí a rolí, kterou v církvi zastává.

Tedy shrnuto: pravoslavní, modernisté, protestanté i teze článku autora se mýlí, když nám chtějí navyprávět, že synodální model církve, tj. takový, kdy moc v církvi je rozdělena mezi biskupský sbor a papeže, jaksi doplňuje, nebo je dokonce rovnocenná k postavení a jurisdikci papeže. Není tomu tak! Biskupové tvoří jádro církve, ale papež je vždy nad nimi. On je onen Pontifex, vládce nad celou církví a nepotřebuje k výkonu svého úřadu asistenci žádného biskupa ani kolegium biskupů, natož jejich demokraticky chápaný souhlas. Nepotřebuje svolávat koncily, když může definovat sám. Výjimečnost papeže tedy nespočívá právě v tom, že je římským biskupem, biskupem pouze města Říma a tedy rovnocenným partnerem všem biskupům, ale že je římským papežem, universální hlavou církve. Každý biskup je mu poslušný a povinován úctou. Ne nadarmo prohlásil kdysi bl. Pius IX., že on je ztělesněním Tradice. Ano, papežství je ztělesněním Tradice. Nikoliv sbor biskupů!

Dokumenty I. vatikánského koncilu, konkrétně konstituce Pastor aeternus vyjadřují onu katolickou a legitimní tendenci posílit papežský centralismus a "zpacifikovat" episkopát do role pasivní síly. Opakuji, že to byl opět velmi důležitý krok. Nikdo nezpochybnil biskupské svěcení a jeho hodnotu, nikdo nezpochybnil neomylnost biskupů shromážděných na ekumenickém koncilu, nikdo nezpochybnil, že biskupové jsou neomylní, pokud na všeobecném ekumenickém koncilu definují závaznou nauku k věření (De fide), nikdo nezpochybnil fakt, že když biskupové předkládají nauku tak, jak je uložena v pokladnici Zjevení, že jsou neomylní. To znamená, pokud učí tak ve svých diecézích, jak učí papež a celá církev ve věcech víry a mravů. Rovněž nikdo nezpochybnil fakt, že jsou chráněni neomylností, pokud všichni, byť roztroušeni po celém světě, učí ve věcech víry a mravů, které by mělo být drženo všemi věřícími(De fide) a že biskupové uplatňují svoji moc nad konkrétním územím-biskupská jurisdikce (Trident). Ani fakt, že biskup získává svou jurisdikci od římského papeže (sententia probabilior., viz. Mystici corporis Pia XII.- quamvis ordinaria jurisdictionis potestatae fruantur, immediate sibi ab eodem Pontifice Summo impertita (Dz. 2287). Jednotlivý biskup není neomylný (Viz. Ott L., Fundamentals of Catholic dogma, str. 298.).

Papež již není jenom pouhým biskupem Říma, ale je biskupem celého světa. Jeho diecézí je celá církev. Jeho moc je absolutní. Naštěstí pro církev Bůh dopomohl k potvrzení dogmatu o papežské neomylnosti a jeho primátu. Konstituce Pastor aeternus není pro nás stěžejní jenom tím, že je v ní uložena definice papežské neomylnosti (viz Dz 3073 - 74), kterou vytvořil vynikající theolog Joseph Kleutgen, SJ! Je pro nás stěžejní, protože ukazuje, že papežská rozhodnutí jsou nezměnitelná sama ze sebe, a nikoliv ze souhlasu biskupů církve. Papež, aby definoval, nepotřebuje schválení biskupského sboru. Tudíž biskupský sbor není nosným pilířem rozhodnutí, která se týkají víry a mravů v tom smyslu, že by diktoval papeži, ale je pouze vykonavatelem rozhodnutí papeže a prodlouženou rukou jeho moci v diecézích po celém světě. Všechna moc je dána papeži do rukou a tato moc je dále šířena všemi biskupy po celém světě.