Je zajímavé, jaké kontroverze dokáží vzbudit názory na pastoraci mládeže v České republice. Zatímco kterýkoliv biskup může říci v zásadě cokoliv a katolickou veřejnost to nechá v klidu, ve chvíli, kdy kdokoliv promluví o pastoraci mládeže, tak se najde hned někdo, kdo na to reaguje zpravidla velmi odlišným stanoviskem. Dovolím si z toho vyvodit závěr optimistický: zdá se, že českým katolíků otázka mládeže není lhostejná. A to dává do budoucna solidní naději pro život církve v české kotlině.

Zmíněné kontroverze se točí kolem několika stále stejných bodů: pastorace se týká jen v církevním životě celkem aktivní mládeže, pastorace se zaměřuje na velké akce, pastorace je málo otevřená, pastorace se odehrává "shora", chybí pastorace ve farnostech, a na tom se shodnou snad všichni, nefunguje komunikace mezi jednotlivými ohnisky pastorace mládeže. V neposlední řadě se stále mluví o vztahu mladých k církvi a málo o vztahu mladých k Bohu. Jiskření, tu v historii silnější, tu v současnosti menší, mezi Sekcí pro mládež při ČBK a kongregací Salesiánů Dona Bosca je veřejným tajemstvím.

Problematičnost všeho není ani tak v jednotlivých systémech, ty jsou každý nějakým způsobem kvalitní. Problém je spíše v něčem, co by šlo označit jako touha po jediném ideálu. Každá z koncepcí, ať už je to pastorace podle koncepce Sekce pro mládež, či podle Salesiánů, nebo model volající po soustředění této pastorace do farností, každá z variant je buď svými autory chápána jako ta nejlepší, nebo jsou její autoři minimálně od svých kolegů podezíráni, že z ní tu nejlepší koncepci záměrně dělají.

A přitom jako by se zapomnělo, že se vše děje v katolické církvi, kde myšlenka jednoty v mnohosti přímo čiší z názvu celé instituce. A tak se problematickými nestávají snad ani tolik ony odlišné koncepce, jako spíš celkové zaměření katolické církve v zemi, kde je drtivá většina lidí bez vyznání a nepokřtěných. P. Jan Balík, současný šéf Sekce pro mládež, mluví o tom, že nevázne ani tak komunikace v církvi, jako spíš komunikace církve se zbytkem společnosti. A sám pražský arcibiskup Vlk přiznává, že církev nedokázala ve chvíli, kdy už ji v tom nikdo nebránil, oslovit společnost. Pregnantní je jako odpověď na celou situaci, ne jen na otázku pastorace české mládeže, následující věta P. Balíka: "Vytvoření takového prostoru ze strany církve (kde budou bráni vážně - poz. red.) konkrétně znamená nabídnout těmto mladým lidem nejprve skutečně lidské přijetí a autentické svědectví osobní víry v Ježíše Krista včetně vlastního hledání, nejistot i chyb, následně pak společenství, které je dokáže podepírat i pravdivě a kompetentně odpovídat na jejich otázky, hledání a pochybnosti."

Kardinál Vlk kdysi oprávněně odmítl srovnávat církev se zahrádkářským spolkem. A má v tom zcela určitě pravdu, problém je v tom, že tomu mohou rozumět jen lidé věřící. Sekularizovaná společnost nám vykázala místo mezi zahrádkářským spolkem a spolkem sběratelů známek, mezi ekologickými aktivitami a humanitárními organizacemi. Možná že jsme si ho svou neschopností sami vysloužili, ale každopádně bychom ho měli konečně přijmout.

Pokud je pastorace mládeže tématem, které tak hýbe katolickou církví u nás, možná je to proto, že se z něj stalo téma symbolické. Vyřešení tohoto problému totiž určuje budoucnost katolické církve u nás. To je myšlenka, která zazněla na letošním II. celostátním fóru mládeže. Je to vlastně otázka po kvalitní evangelizaci. Když bude dobrá pastorace mládeže, bude i česká katolická církev. Když pastorace mládeže dobrá nebude, čeští katolíci prostě vymřou. Pokud se nám ale rýsuje stále víc, že je kvůli pastoraci mládeže potřeba sestoupit níž, jak zmiňuje P. Balík, je možné, že je to i cesta pro celou českou katolickou církev.

Ano, jde o katabázi české katolické církve, po vzoru Krista (Flp 2,6-11), na kterého máme ukazovat, kterého máme hlásat. Měli bychom přijmout ono místo, které nám česká společnost vyhradila. Je to vlastně místo v občanské společnosti. Měli bychom ho přijmout možná také proto, že občanská společnost je jedním z pilířů demokracie, který je u nás zatím dost nestabilní, a blížící se presidentské volby mu asi bohužel nepřidají. Máme tak jedinečnou šanci napravit to, co české demokracii dlužíme.

Především by bylo dobré toto místo přijmout právě proto, že víme, že se církev se spolkem zahrádkářů srovnávat nedá. Církev by tak byla v občanské společnosti jednou z jejích částí, která se ale nedá s ostatními srovnávat, a jako taková by právě proto dokázala ukazovat nejen mládeži na toho, kdo se ani v nejmenším nemůže srovnávat s lidmi, a přesto se člověkem stal.