Seznamka
26. prosincem nekončí Vánoce, ale jen "nekřesťanské Vánoce". No, pravda, trochu toho cukroví na silvestrovskou noc asi zbude i pohanům, ale to je asi tak všechno. Ovšem i křesťané a katolíci zvlášť by mohli být podezíraní ze strany jinověrců či nevěřících, že ty jejich Vánoce stejně končí 26. prosince a navíc ještě pěkně natvrdo: Po půlnočním romantickém příběhu z Lukášova evangelia a nedělním mystickém prologu evangelia Janova, nás liturgie svátku sv. Štěpána vrhá do kruté povelikonoční reality, kdy nikdo pro kámen vhodný k vržení na hlavu bližního daleko nešel.
Tento svátek nás tak doslova vrací do "křesťanské reality" kde jsou Vánoce jen předehrou k Velikoncům. A to je také smysl "křesťanských Vánoc", které ani zdaleka nekončí druhým svátkem vánočním, ale naopak kulminují o slavnosti Zjevení Páně 6.1. a končí svátkem Křtu Páně o první neděli po 6. lednu.
Oslava smrti prvního mučedníka Štěpána, jednoho ze Sedmi vyvolených ke službě, odkazuje vzápětí po oslavě Kristova narození na plody jeho vtělení. Bez Kristova vtělení by nebylo Kristovo učení, bez jeho učení by nebyl jeho kříž, bez jeho kříže by nebylo jeho zmrtvýchvstání a bez zmrtvýchvstání by nebyla Štěpánova víra, služba a svědectví, které vyvrcholily v jeho mučednické smrti.
Co však v důsledku znamená Kristovo vtělení oslavuje katolická liturgie právě o slavnosti Zjevení Páně a svátku Křtu Páně. Při noční oslavě Kristova narození se čte již zmíněný začátek Lukášova evangelia. Prvními svědky Kristova narození se v něm stávají ti nejobyčejnější lidé, prostí pastýři. Prolog Janova evangelia o vtěleném Slovu, který se čte ve dne, tomu dodává celý smysl: O tomto vtěleném Slovu, které bylo u Boha a které byl Bůh, které bylo před stvořením věků a které vydalo svědectví o Bohu, svědčí dál jako první oni prostí pastýři. Právě k nim, těm nejobyčejnějším lidem, přichází Král dějin jako první.
Šestého ledna potom tato myšlenka dostane nový akcent. Pastýři byli sice nejobyčejnější z obyčejných, ale přece jen pocházeli z vyvoleného národa. O slavnosti Zjevení Páně, Epifanii, se církev ve své liturgii raduje nad tím, že Král dějin přichází ke všem lidem. Tedy ne jen k vyvolenému národu, ale i k všem ostatním národům, které reprezentují oni tři mudrci, o kterých vypráví druhá kapitola Matoušova evangelia. Mimochodem, velmi zajímavý je i takový skrytý sekundární motiv tohoto svátku: i zcela pohanská moudrost mudrců, jejich zájem o hvězdy na obloze, je přivádí k poznání Krále dějin.
Svátek Křtu Páně, kterým vánoční doba končí, je možná tak trochu záhadný. Provokuje minimálně ke dvěma pochybovačným otázkám: Jednak, proč Jan křtil, když Ježíš zatím vůbec nepůsobil a křest tak ani nemohl ustanovit; a jednak proč se nechává křtít i Ježíš, navíc tímto prazvláštním křtem? Smysl celému tomuto pro někoho možná absurdnímu divadlu na břehu Jordánu dává právě konec vánoční doby. Jan zřejmě patřil k nějakému duchovnímu proudu uvnitř židovství, který se zaměřoval na pokání a s tím související rituální očišťování. Všichni ti lidé, co šli za Janem Křtitelem, dali totiž ve chvíli, kdy podstoupili jeho křest, najevo, že jsou hříšníci, kteří touží po nápravě. A Ježíš, tím,že se nechává od Jana křtít, i když to vůbec není potřeba, dává najevo, co znamená právě jeho vánoční vtělení. Jeho křest, kdy Ježíš stojí na stejné rovině mezi těmi, kdo jsou hříšníci, vlastně vysvětluje, co je jeho vtělení.
Vánoce, i ty nekřesťanské, jsou "svátkem lásky". Ovšem křesťanské Vánoce jsou opravdovými svátky lásky. Nejde při nich totiž "jen" o lásku mezi lidmi, ale je oslavována přímo láska. Je oslavována ta nejdokonalejší láska; tedy ta, se kterou se Bůh v Ježíši stal člověkem, i když to bylo tváří v tvář Boží všemohoucnosti stejně zbytečné jako očišťující křest, který Ježíš přijal od Jana. A proto si Vánoce od křesťanů zaslouží, aby byly slaveny tak trochu déle než jen jeden večer a dva dny.
