Ve staré církvi neexistoval v prvních třech staletích žádný svátek kromě oslavy velikonočního tajemství každou neděli a jeho výroční oslavy o Velikonocích. To se změnilo počátkem 4.století, kdy se jednotlivé události Ježíšova života začínají vydělovat do samostatných svátků. Přes značný badatelský zájem obestírá vznik vánočních svátků a jim blízké slavnosti Zjevení Páně stále rouška tajemství. Za zaručený výsledek bádání lze považovat, že se již 25. prosince roku 336 slavilo v liturgii města Říma Kristovo narození.

Co se týče vlastních příčin zavedení svátku Kristova narození, existuje hypotéza o ztotožnění Krista nazývaného v Novém zákoně "světlem světa" (Jan 8,12) s nepřemožitelným bohem Slunce, jehož svátek zavedl roku 274 císař Aurelián na den zimního slunovratu,.tj. 25.prosince.

Dnes zřejmě málokdo ví, že 6.leden – Slavnost Zjevení Páně (řecky Epifaneia) je zejména pro křesťany na Východě původním svátkem Kristova narození. Pod epifanií se v antice rozumělo jak viditelné zjevení božstva, tak i slavnostní příchod panovníka. Nejstarší stopy svátku vedou až do Alexandrie v Egyptě, kde se církevní spisovatel Klement na začátku 3.století zmiňuje, že gnostická sekta bazidiánů slaví 6.ledna svátek narození Božího Syna. Jako reakce na tento svátek snad potom vznikl ve velké církvi svátek Zjevení a zdomácněl v církvích Východu jako svátek Ježíšova narození. Do římské liturgie tato slavnost nalezla cestu až po zavedení svátku 25. prosince. Přesto i na západě v Miláně, Galii a ve Španělsku zdomácněla ještě před římskými vánočními svátky.

V německé a středoevropské lidové zbožnosti vystupují silně do popředí "Tři králové". Epifanie se potom často nazývá svátkem Svatých Tří králů. Toto zdůraznění ovšem zatemňuje skutečnost, že se nejedná o svátek svatých, nýbrž o svátek Páně. V evangeliích není řeč ani o králích ani o počtu tří. Poprvé hovoří o třech mázích Origenes, nejspíše na základě toho,že se řídí počtem tří darů: zlata, kadidla a myrhy, zatímco titulaturu "králové" lze doložit až v 6. století. Jména Kašpar, Melichar a Baltazar se prvně vyskytují v 9. století.

Z pestrých lidových zvyklostí spojených s tímto dnem jmenujme středověký zvyk, kdy chodili chlapci s hvězdou a zpívali. Od konce středověku je známo také žehnání obydlí s použitím vody a kadidla, požehnanými v tento den. Nad dveře se přitom píše C+M+B. Smysl těchto značek má dvojí výklad. Podle některým badatelů se jedná o značky jmen tří králů, zatímco podle jiným jde o počáteční písmena tří slov prosby. "Christus mansionem benedicat" (Kriste, žehnej tomuto obydlí).

O Vánocích se v liturgii zdůrazňuje blahosklonnost a dobrovolné ponížení Božího Syna, jenž se stal chudým lidským dítětem. O Epifanii se naproti tomu zaměřuje pohled na božskou velikost tohoto dítěte, která již vyzařuje do světa. Vánoční doba nekončí "na Štěpána". Teprve nyní mají plně znít koledy, které v obchodech a v médiích servírují již od listopadu a dnes již uvadly, tak jako jehličí vánočního stromku.

Tradici tříkrálových sbírek obnovila Česká katolická charita, která ve dnech kolem tohoto svátku pořádá celonárodní sbírku.

Literatura:
A. Adam: Liturgický rok,Vyšehrad, Praha 1998
M.Merras: Epiphany, University of Joensuu, Finland 1995
M. Hájek: Evangelium podle Matouše- výklad kap.1-9, Kalich, 1995
A. Opatrný: Ukradený advent?, Zpravodaj pražské arcidiecéze 10/2002