Seznamka
Příběh Petrova vyznání u Césareje Filipovy začíná rozhovorem Ježíše s Apoštoly, za koho lidé Ježíše pokládají. Učedníci ve svých odpovědích připomínají různé tehdejší názory. Na otázku,jaký je jejich vlastní názor, odpovídá sám Petr: "Ty jsi Kristus, syn Boha živého." Ježíš pozná, že Petrovo vyznání nepochází jen tak z jeho vlastní úvahy, ale že je způsobeno Duchem svatým, a na základě toho říká Petrovi: "A ty jsi Petr, to je skála."
Skála má v celé Bibli prakticky jeden význam, od kterého se ostatní odvozují: je symbolem něčeho pevného či stálého, něčeho, s čím nelze pohnout. Sloužila jako vojenský opěrný bod, místo pro obydlí, oltář a je chápána jako symbol Hospodina nebo Krista. (Schneider, Balz, EWNT, I. – III).
Moc klíčů je jinde svěřena i všem apoštolům (Mt 18,18, J 20,23). V prostředí Izraele ji ovšem původně měli zákoníci a rabíni. Předání klíčů bylo symbolem jejich ordinace. Moc klíčů jim umožňovala svazovat a rozvazovat; rozhodovat o tom, co je v zákoně ještě možné a co už ne. Rozvazování spočívalo v tom, že mají zákon vykládat pozitivně, tedy tak, aby ho mohl člověk vůbec splnit. Svazování naopak spočívalo hlavně v tom, že rabíni měli právo dočasně exkomunikovat hříšníky (Limbeck, Evangelium sv. Matouše).
Jaký význam má tedy skála a moc klíčů pro autora Matoušova evangelia? Ježíšův výrok nemůžeme jednoznačně vykládat tak, že se Petr stal díky své víře základem pro církev, a jako takový má v církvi moc klíčů. Podobně je totiž u Matouše 18,18 a Jana 20,23 moc klíčů předána i ostatním apoštolům nebo i církvi obecně.
Pouze v kontextu Matoušova evangelia je tedy těžké, ba nemožné vyřešit spor o Petrův primát. Potom je na místě nahlédnout i do jiných knih Nového zákona. Klíčová je zde událost popisovaná ve Skutcích apoštolských 15,1-35, která bývá označována jako tzv. Apoštolský koncil. Apoštolové se sešli v Jeruzalémě, aby vyřešili problém povinné obřízky pro pohany. Tedy, zda ji musí podstoupit i pohané, kteří se obrátili ke křesťanství. A je to právě zde, kde Petr mluví z pozice moci klíčů, když se ptá, proč má být na pohanokřesťany kladeno břemeno, které nemůžou unést ani sami židé. Zvláště když má obřízka ve vztahu ke spáse v Ježíši Kristu, zcela banální význam (Sk 15,7-11). Je třeba připomenout, že Petrova řeč nestojí na jeho vlastním racionálním rozhodnutí, ale na zjevení, které se mu dostalo při modlitbě (Sk 10,9-16). Byl to tehdy Petr, kdo připomenul apoštolům, v čem spočívá moc klíčů, a kterou potom všichni společně použili tím, že povinnost obřízky zrušili (Sk 15,22-29).
Mohlo by se zdát, že zásadní rozhodnutí činí Jakub, ten však, jako mluvčí konzervativního křídla, jen připomíná, že ve Starém zákoně jsou i slova, která jim umožňují ustoupit z jejich pozic. Úkolem Petrova primátu tedy bylo díky pevné víře a moci klíčů otvírat Boží království. To znamená vykládat evangelium pozitivně.
Petr tedy nejen zastupuje při své odpovědi Ježíšovi apoštoly a církev, ale je to také právě v Mt 16,17-19, kde dostává jméno Petr. V židovském kontextu Matoušova evangelia má řecké slovo Petros zvláštní význam, znamená totiž část skály. Petrova víra se tak stává součástí stálosti Boha. Protože má Petr moc vykládat zákon, může i moc klíčů předávat dál, aby se s její pomocí šířilo evangelium. To znamená, že tuto moc mohou mít určitým způsobem i další apoštolové, ale i celá církev.
Petrova úloha je však zcela zvláštní, má bdít nad tím, aby se moc klíčů v církvi nevrátila do překroucené podoby zákoníků, jak je popisována v Mt 23,13: "Běda vám zákoníci a farizeové, Boží království zavíráte..." A to je základní smysl primátu Petrova i primátu římského biskupa. Úkol střežit klíče od království Božího, aby s nimi nějaký "vykutálený zákoník" zase Boží království nezavřel, musí platit stále. Když se podíváme o čtyřicet let zpátky, vidíme, jak na Druhém vatikánském koncilu měli moudří papežové Jan XXIII. a Pavel VI., právě otvírání Božího království na paměti, když otvírali Písmo, liturgii i celou církev dnešnímu světu.
