Přivítal jsem článek Michala Opatrného o pastoraci mládeže u nás. Souhlasím s jeho základní ideou vyjádřenou nadpisem, který jsem si proto vypůjčil i pro svou reakci (vynechal jsem pouze geografické omezení na ČR, protože podle mých zkušeností jde o problém celosvětový). Už dlouho se těším na kompetentní diskusi k tomuto tématu, chtěl bych tedy připojit několik vlastních zkušeností a názorů.

Jsem salesián, v pastoraci mládeže pracuji po celých dvacet let svého kněžského živo-ta, a to jak v terénu, tak ve vedoucích složkách; v současné době se jí věnuji odborně. Jelikož jsem byl také několik let aktivním členem Sekce pro mládež, prožívám osobně ono zmíněné "jiskření" mezi Sekcí a salesiány. Nemohu proto mluvit jinak než zevnitř, tedy "zaujatě", ale se snahou o objektivitu.

Především: pět ze sedmi kritických názorů, které autor uvádí ve druhém odstavci jako "stále stejná" kontroverzní témata naší pastorace mládeže ("pastorace se týká jen v církevním životě celkem aktivní mládeže, pastorace se zaměřuje na velké akce, pastorace je málo otevřená, pastorace se odehrává "shora", stále se mluví o vztahu mladých k církvi a málo o vztahu mladých k Bohu"), je vznášeno nejčastěji právě salesiány na adresu Sekce pro mládež, zpravidla ne obráceně; námitky, které má Sekce vůči salesiánské pastoraci, autor neuvádí. Odpovědní pracovníci Sekce naopak tuto kritizovanou praxi obhajují. To neznamená, že salesiáni by se podobných chyb nedopouštěli - rozdíl je v tom, že oni je považují za chyby, kterých je třeba se vyvarovat, zatímco Sekce za klady, které je třeba prohlubovat. Autor článku se tedy tímto způsobem formulace (pravděpodobně proti své vůli, jak vyplývá z jeho proklamované snahy o nestrannost) staví kriticky především vůči koncepci práci Sekce.

Další odstavec obhajuje pluralitu všech směrů a vzájemný respekt. Co však dělat, když jeden ze subjektů v této pluralitě je zvýhodněn oproti ostatním, a přitom kvalita jeho práce neodpovídá základním standardům? Je sice pravda, že mezi různými subjekty pastorace mládeže u nás je malá komunikace, nejsou však zásadnější konflikty. K těm dochází většinou jen v konfrontaci se Sekcí pro mládež, a to podle mého názoru z několika důvodů:
1. Sekce považuje svou dílčí spiritualitu a koncepci (jednu z mnoha) za jedinou obecnou a zastřešující.
2. Je v tom morálně, personálně a finančně podporována biskupskou konferencí.
3. Přes tyto své ambice nestaví svou terénní ani publikační činnost na odborných základech (nikdo z jejích členů nestudoval pastorální teologii mládeže na vyšší než základní úrovni; v dokumentech Sekce, zvláště v jejím novém Pastoračním plánu, lze bolestně vnímat neznalost jakékoliv odborné pastorálně teologické literatury), což se pak nutně musí projevit na kvalitě její práce (na tom nic nemění ani často publikované sebechválící projevy). Podivné je, že ani biskupská konference nedělá nic pro zvýšení odborné kvalifikace tohoto svého výkonného orgánu.

Nemohu souhlasit s názorem Jana Balíka, že "nevázne ani tak komunikace v církvi, jako spíš komunikace církve se zbytkem společnosti". Tato formulace se mně zdá stejně demagogická a sebeobhajující jako tvrzení, že "církev prodělává proces zvnitřnění a nového nadšení pro Krista". (Pastorační plán sekce, čl. 4.3.4) Pokud vím, církev v současnosti prodělává hlubokou krizi, jejímž kořenem je právě nedostatek vnitřní komunikace (především komunikace mezi různými úrovněmi její hierarchické pyramidy). O tom už bylo napsáno hodně knih. A platí to stejně pro církev světovou jako pro církev českou.

Toto konstatování ovšem nic nemění na platnosti druhé části Balíkovy věty: komuni-kace mezi církví a naší společností skutečně tragicky zaostává. Domnívám se však, že ten, kdo není schopen vést dialog s člověkem názorově spřízněným, těžko toho bude schopen s tím, kdo stojí na opačném břehu. Dokud nebude v církvi dostatečný prostor pro dialog laika s knězem (v mnoha případech už kněz nemůže počítat se svou odbornou nebo autoritativní převahou) a kněze či laika s biskupem (to ovšem předpokládá také odvahu kněží a laiků mluvit s biskupem otevřeně), nemá cenu dělat si iluze o fungování našeho dialogu se sekularizovanou (a u nás navíc ateistickou) společností. Domnívám se, že situace, do které jsme se v Česku dostali (a kterou Opatrný výstižně popisuje), je důsledkem tohoto našeho základního handicapu (a ten je opět důsledkem naší nedialogické, černobílé formace v době komunismu).

Sdílím (s jistými výhradami) autorovo přesvědčení, že "když bude dobrá pastorace mládeže, bude i česká katolická církev; když pastorace mládeže dobrá nebude, čeští katolíci prostě vymřou". Když však dlouhodobě sleduji hlavní trend v české pastoraci mládeže, pak pouze víra v Boží všemohoucnost mně dovoluje věřit, že naše církev nevymře…