Po 2. vatikánském koncilu byla z pohřební liturgie vypuštěna sekvence Dies irae. Zajímalo by mne, proč se tak stalo. Strašení peklem bude asi těžko hlavním důvodem. Jde přeci o kvalitní hudební dílo.

Je hned několik, vzájemně se překrývajících teologických důvodů, které vedly k vypuštění některých částí pohřební liturgie po koncilu. Pro přehlednost se je pokusím vysvětlit jednotlivě.

Nejdůležitější skutečností je, že každá liturgie, tedy i ta pohřební, je zároveň připomínkou Velikonoční události (srov. Konstituce o posvátné liturgii, čl. 5 a čl. 6). To platí zvláště v případě, kdy je slavena eucharistie, která je přímo zpřítomněním Kristovy oběti na kříži a jeho slavného zmrtvýchvstání. Velikonoční událost spočívá především v Kristově vítězství nad smrtí. Pohřební liturgie tak nemá být prázdnou pompou, ale zejména připomínkou nebo zpřítomněním tohoto vítězství. Charakter liturgie, tedy i zpěv, by měl tomuto principu odpovídat (srov. Konstituce o posvátné liturgii, čl. 81). Proto lze říci, že to, co nazýváte strašení peklem, opravdu do pohřební liturgie nepatří. Když má pohřební liturgie svůj základ ve Velikonočním tajemství křesťanské víry, které je vyvrcholením Božího plánu spasit všechny lidi (srov. Věroučná konstituce o církvi, čl. 2, dále čl. 3. a čl. 4), není opravdu na místě mluvit o věčném zavržení, resp. Božím hněvu.

Dalším důvodem je celková úprava textů bohoslužby slova po koncilu. Sekvence Dies irae, kterou zmiňujete, byla z liturgických textů vyškrtnuta také proto, že jde právě o sekvenci, čili nebiblický text. Bohoslužba slova totiž klade podle koncilního plánu velký důraz na čtení z Písma (srov. Konstituce o posvátné liturgii, čl. 24). Skládá se tak ze čtení ze Starého nebo Nového zákona, dále ze starozákonního žalmu nebo novozákonního hymnu, který rozvíjí myšlenku prvního čtení, a potom z evangelijní perikopy. Tento úryvek z evangelia má vždy korespondovat s prvním čtením; četba z Bible tak má rozvíjet jednu společnou myšlenku. Například o Božím příslibu spásy ve Starém zákoně a o naplnění tohoto příslibu v Ježíšově díle v Novém zákoně. Sekvence tak byly zachovány jen u tří liturgických dnů, kvůli jejich slavnostnosti.

Jako doplňující důvod je nutné také uvést, že liturgie není jen kulturní událost jako například koncert. V liturgii Boží lid odpovídá svou chválou Boha (anabáze) na jeho příklon k lidem (katabáze), který každý člen Božího lidu osobně ale také všichni společně prožívají (diabáze). Proto je důležitou součástí liturgie především zpěv; jeho hudební doprovod vznikl mnohem později. To, co se při liturgii zpívá, proto má mít souvislost s tématem liturgického slavení, má vyjadřovat víru shromáždění. Jestliže se vyjadřovací formy lidí s postupem času mění, může se stát, že přestanou být používány třeba i některé liturgické zpěvy (srov. Konstituce o posvátné liturgii, čl. 1). Další souvislost je ta, že zpěv patří k základnímu projevu činné účasti Božího lidu na liturgii. Liturgie se nemá aktivně účastnit jen kněz, resp. celebrant, ale všichni shromáždění. Tím je míněna jednak osobní a společná modlitba, dále zpěv, předzpěvování, asistence celebrantovi, atp. (srov. Konstituce o posvátné liturgii, čl. 30 a čl. 35). A proto jsou také v liturgii upřednostňovány takové formy zpěvu, které umožňují zapojení celého shromáždění. A to buď tak, že zpívají všichni, nebo že všichni alespoň zpěvem odpovídají, jak je tomu u například žalmu, který je v současné době prakticky jedinou formou takového liturgického zpěvu. Taková forma liturgického zpěvu, kterou může zpívat jen určitá skupina lidí, například sbor, se pochopitelně míjí s tímto cílem.

Závěrem je ale třeba říci, že to vše neznamená, že Vámi zmíněné texty nelze absolutně použít. Pokoncilní liturgie předpokládá jistou variabilitu, a to zvláště v bohoslužbě slova. Pokud tedy při přípravě pohřební liturgie dojde mezi tím, kdo zajišťuje při liturgii hudbu, celebrantem a pozůstalými ke konsensu, že se bude zpívat například Dies irae, je možné ji zpívat, ovšem nejspíš na takovém místě, kde by nepřerušovala výše zmíněný sled a smysl bohoslužby slova.

V odpovědi bylo odkazováno na Konstituce 2. vatikánského koncilu. K tématu Velikonočního charakteru liturgie doporučujeme knihu F. Kunetky, Slavnost našeho vykoupení, Kostelní Vydří 1997. Dotaz zodpověděli Mgr. Michal Opatrný a František Bublan.

I vy můžete položit dotaz.