Seznamka
- pastorace jen pro "církevníky" - ale kdeže! Jen si pořádně přečtěte Závěry - je tam docela jasně vyjádřeno, že mezi tou mládeží "církevní" a tou "ostatní" zase takový rozdíl není (viz odstavec 2). Samozřejmě, že každá specifická skupina potřebuje v něčem originální přístup. Jiný učni a jiný studenti. Jiní lidé z Prahy a jiní z moravských vesnic. A také jiní lidé z tradičního církevního prostředí a jiný ti, kteří o něm slyšeli jen v televizi NOVA. Jistě v tom, jak působit mezi mladými lidmi, kteří nemají s církví žádnou (dobrou) zkušenost, jsou salesiáni velmi důležití a pro mnohé z nás i inspirativní. Ale zdaleka nejsou jediní. Hnutí Světlo a život, voršilky, hnutí Chemin neuf - a samozřejmě skauti. Skauting je dnes u nás nejrozšířenější formou uvádění dětí a mladých lidí z necírkevního prostředí do základů duchovního života a přípravy na setkání s Bohem.
- pastorace jen formou "masovek" - ne, to by bylo vůči Sekci mládeže ČBK nespravedlivé. Jistě, že je to jejich úkol, ale současně to zdaleka nehájí jako "jedinou správnou formu". A současně by takový pohled byl přehlížením těch tisíců lidí, kteří ve všech možných typech aktivit nabízejí svůj čas, svou energii - ano, svůj život, aby pomohli druhým mladým lidem k onomu rozhodujícímu Setkání.
- pastorace "málo otevřená" - možná ano, ale muselo by se říci v čem. Jistě, že v dnešní evropské církevní situaci se jedná o podobný problém, jaký řešili v souvislosti s obřízkou a přijetím židovského zákona úplně na začátku apoštolé: co je opravdu nezbytně třeba držet při setkání s dnešními lidmi, pro něž je čím dál tím víc nejen křesťanství, ale celá tradiční evropská kulturní základna něčím cizím, a co lze skutečně opustit jako kulturně, dobově a civilizačně podmíněné. Velký problém, výzva a úkol. V debatách na ChristNetu se to projevuje neustále.
- pastorace se odehrává "shora" - tak jistě: také shora. Ale nejen. A hlavně, ne především - pokud bychom tím "shora" nemysleli našeho společného Pána. Sekce mládeže si nikdy nemyslela, že by hlavně tohle mělo být modelem pastorace. Žádný z dokumentů, které vzešly z oněch osmi konferencí o mládeži (na redakci všech jsem se podílel), nic takového ani náznakem netvrdil. Sekce dělá to, co umí a může. My ostatní máme dělat totéž a snažit se o co nejlepší souhru. I o tom se píše v Závěrech.
- chybí pastorace ve farnostech - to je bohužel do značné míry pravda. Za to ale nemůže Sekce mládeže ČBK. Za to můžou správcové farností a mnohdy líní farníci. Tam, kde je to jinak, to má překvapivě dobré výsledky.
- nefunguje komunikace mezi jednotlivými ohnisky pastorace mládeže - komunikaci je v Závěrech věnována celá jedna část, takže teď jen stručně. Jistě, že k tomu, aby komunikace "fungovala", je i mezi "jednotlivými ohnisky pastorace mládeže" dost daleko. Ale ve srovnání s tím, jak zoufale nefunguje komunikace v celé naší společnosti, je to zrovna v oblasti "ohnisek pastorace mládeže" nadprůměr. Vezměte si jen to komunikační selhání uvnitř sociální demokracie ohledně návrhu příštího prezidenta.
- v neposlední řadě se stále mluví o "vztahu mladých k církvi" a málo o "vztahu mladých k Bohu" - kdo je onen "se", který tak mluví? Dokument Závěry 8. konference o mládeži tak rozhodně nemluví. Přesněji, mluví právě opačně: dvakrát přímo a jednoznačně o vztahu k Bohu, k Ježíši Kristu (a implicitně ještě několikrát) - o vztahu k "církvi" ani jednou. Tady se oba autoři - M. Opatrný i M. Martinek - příliš spolehli na "zaběhané předsudky", než aby si ověřili fakta.
Souhrnně se tedy dá říci, že ze sedmi předpokládaných "chybových" oblastí pouze ve dvou (otevřenost, fungování farností) jde o reálný problém současnosti, z toho pouze otázka "otevřenosti pastorace" se bezprostředně týká mladých lidí a nabídky, která k nim ze strany církve - Sekci pro mládež v to počítaje - směřuje.
(ad 3) Michal Opatrný i Michael Martinek se pozastavují nad hodnocením komunikační situace - zvláště uvnitř Římskokatolické církve - učiněné v Závěrech. M. Martinek pak ještě pokládá za velkou vadu odbornou nekompetenci lidí ze Sekce mládeže. Podívejme se tedy na to ve světle Závěrů.
Michal Opatrný napsal, že Jan Balík mluví o tom, že nevázne ani tak komunikace v církvi, jako spíš komunikace církve se zbytkem společnosti. Michael Martinek to vzal za bernou minci a nad tímto postojem se pohoršuje: Nemohu souhlasit s názorem Jana Balíka, že "nevázne ani tak komunikace v církvi, jako spíš komunikace církve se zbytkem společnosti". A hned pokračuje: Tato formulace se mi zdá stejně demagogická a sebeobhajující jako tvrzení, že "církev prodělává proces zvnitřnění a nového nadšení pro Krista". (Pastorační plán sekce, čl. 4.3.4) Pokud vím, církev v současnosti prodělává hlubokou krizi, jejímž kořenem je právě nedostatek vnitřní komunikace (především komunikace mezi různými úrovněmi její hierarchické pyramidy). O tom už bylo napsáno hodně knih. A platí to stejně pro církev světovou jako pro církev českou.
Co je však ve skutečnosti uvedeno v textu Závěrů? S jistou bolestí zažíváme, že přes množství dobré vůle a jasnou "teorii" vázne na mnoha rovinách komunikace uvnitř naší církve a ještě hůře dopadá komunikace naší církve s ostatní společností. To cítí mnozí mladí lidé i uvnitř církve jako známku velké uzavřenosti a nepravdivosti. Víme, že uzdravení komunikace je vždy procesem, který kromě našeho lidského úsilí vyžaduje výrazné přispění Ducha Pravdy a Lásky. Jelikož jsme si vědomi svého poslání svědčit mladým lidem právě o tomto Duchu Pravdy a Lásky, nemůžeme rezignovat na to, aby se skrze nás a naši církev projevoval hodnověrněji a účinněji.
Hned tedy vidíme, že oba autoři tu (domnělému autorovi Závěrů) Janu Balíkovi podkládají něco, co je značným překroucením skutečného smyslu toho, co bylo napsáno. Zatímco Závěry stručně řečeno konstatují, že "s komunikací je to špatné uvnitř církve a mezi církví a společností je to ještě horší", autoři z toho udělali, že "s komunikací uvnitř církve to není tak špatné, zatímco mezi církví a společností ano." Tahle školácká chyba obou autorů (první překroutil a druhý nezkontroloval) mě docela mrzí, protože obou si vážím. Michaela Martinka jsem za jeho svižně a s porozuměním psané články pro Naim, AD či jiné časopisy tu a tam i hájil a chválil.
Podívejme se teď, jak je to s "odborností". Je docela možné, že v kritice formálního vzdělání lidí pracujících na sekci, má Michael Martinek pravdu. Řekne-li se ovšem "A", musí se také říci "B". O nutnosti odborného - nejen teologického, ale i pedagogického, psychologického, sociologického a manažerského vzdělávání - neměli lidé zodpovědní za Sekci mládeže (nejprve Mirek Šimáček a teď Jenda Balík) nikdy pochybnosti. A také se snažili pro to něco dělat – viz formační týdny, na nichž byli kvalitní lektoři domácí i zahraničí. Také samotné konference o mládeži tu doznaly žádoucí proměny: výrazně se posílila aktivní tvůrčí práce účastníků, reflexe a kvalita informační báze. Na poslední konferenci byla jádrem pátečního dopoledne prezentace současných sociologických poznatků týkajících se české mládeže od Doc. PhDr. Petra Saka, který je uznávanou špičkou (což vím už řadu let, protože touto oblastí se též intenzivně zabývám). Leccos si mohou zájemci najít na www.insoma.cz
Když se pak podíváme do textu Závěrů, přímo tam důraz na potřebu odborného vzdělávání nalézáme: propracovat systém našeho vlastního duchovního růstu i odborného vzdělávání na rovině pedagogických, psychologických a manažerských vědomostí a dovedností; být těmi, kdo dobře vedou, řídí, spolupracují. Samozřejmě, že pouhé lidské úsilí nestačí, ale ani pouhé teologické vzdělání nebo osobní nadšení nedostačuje a nenahradí odborné kvality potřebné k zodpovědné práci.
A dále: propracovávat metodiku práce s různými typy mladých lidí - spojovat pohled teologický s pedagogickým, psychologickým a sociologickým. Jde přitom téměř doslova o návrh salesiánského spolupracovníka V. Vechety, který ostatní, včetně Jendy Balíka, akceptovali.
Souhrnně řečeno, v obou těchto speciálních záležitostech se autoři projevili jako kritici příliš zbrklí, navíc s malým pedagogickým citem. Kdyby vznesená kritika přišla před deseti lety, byla by nejspíš značně na místě. Dnes ale úplně pomíjí buď zjevný pokrok, nebo aspoň snahu o něj. Tím, že toto autoři nevidí, určitě Janu Balíkovi ani dalším lidem ze Sekce mládeže neposkytují takovou zpětnou vazbu, která by jim umožnila ještě dále pokročit v tom, co je třeba, naopak je to kritika srážející.
Závěr:
Pokud bych měl za sebe stručně vyjádřit, kde nás opravu "bota tlačí", vystihuje to Motto Závěrů, které je dokonce přímo ode mne: "Evangelium je pořád velmi silné, jen my býváme docela slabí." O tom by se dalo pochopitelně teď napsal minimálně tolik, kolik už jsem napsal - takže by si to pak už vůbec nikdo nepřečetl.
Proto jenom zakončím tím, co považuji z příspěvku Michala Opatrného za zvlášť důležité: Církve jsou součástí občanské společnosti. Já dodávám, měly by být hrdé na to, že jí mohou být. Občanská společnost se ustavovala od konce 18. století jako opozice proti poručníkování lidí ze strany církve a státu. Být členem občanské společnosti znamená být v dobré společnosti těch, kteří berou svobodu i zodpovědnost lidí vážně. Teď jde jen o to, aby církve byly v občanské společnosti brány za subjekty veřejně prospěšné, a ne pouze vzájemně prospěšné (to je právě ten spolek zahrádkářů). Debata, kterou tu teď s jedním Michalem a jedním Michaelem vedu, by k tomu měla napomoci.
Autor je ředitelem Kanceláře České rady dětí a mládeže
