Druhý vatikánský koncil, který se konal v letech 1962-1965, vzbuzuje dodnes, téměř čtyřicet let po svém ukončení, různé spory a kontroverze uvnitř katolické církve. Určité skupiny, které bychom mohli označit jako ultrakonzervativní a které se z katolické církve záměrně vyčlenily, nebo v ní nadále zůstávají, odmítají hned z několika důvodů uznat nejen nauku tohoto koncilu, ale někdy i jeho legitimitu.

Dvě základní úskalí, kvůli kterým tyto skupiny odmítají koncil uznat, jsou jeho záměrné otevření současné době, často označované italským slovem aggiornamento (otevření se, přizpůsobení se) a dále fakt, že tento koncil nevyhlásil žádné dogma, což byla v historii církve věc naprosto nová. Skutečnost, že žádný ze závěrů koncilu nebyl dogmatizován, potom vede zmíněná uskupení k postoji, že není nutné závěry koncilu respektovat. Ve skutečnosti však právě proto by měl být takový koncil respektován. Způsob, jakým je jeho nauka podána, totiž vede k zodpovědnému křesťanskému postoji; k osobnímu rozhodnutí pro víru církve. Druhý vatikánský koncil je nepochybně určitým historickým mezníkem. Dochází při něm totiž k velmi zřetelné změně v chápání nejen funkce koncilu v církvi, ale i v chápání způsobu, jakým církev svou víru proklamuje. Od historicky prvního koncilu, I. Nicejského (r. 325), používaly koncily k definici své nauky právě ona již zmíněná dogmata. Dogma bylo vždy, a to až do Prvního vatikánského koncilu (r. 1869-1870), formulováno velmi moudrým, leč nesmlouvavým způsobem: Kdo by tvrdil to a to (co odporuje naši víře) buď vyloučen. Koncily vlastně říkaly: Kdo by zastával to a to, ten k nám nepatří. Moudrost této formulace spočívala v tom, jak říká prof. Filipi z ETF UK, že umožňovala také předpokládat, že bludu nikdo nevěří. Všimněme si, že ta formulace vlastně říká: Kdyby někdo tvrdil...

V historii se pak přidávají před kánony koncilů, které obsahovaly dogmata, vysvětlující pasáže. U obou předposledních koncilů, Tridentského a Prvního vatikánského, jsou už tyto pasáže poměrně obsáhlé, zatímco samotná dogmata jsou poměrně dost krátké odstavce. Druhý vatikánský koncil pak předkládá už "jen" tyto vysvětlující pasáže. Pokud použijeme předchozí příklad, můžeme jeho postoj parafrázovat takto: My věříme takovým a takovým způsobem kvůli takovému a takovému důvodu. Koncil tak umožňuje každému člověku rozhodnutí se pro víru. Jeho postoj vede k tomu, že se každý může k jeho výkladu katolické víry buď přihlásit, nebo ho odmítnout. Rozhodnutí o tom, zda bude k církvi patřit, je na každém člověku. To vede věřící k rozhodnutí se pro víru, tedy ke skutečné podstatě křesťanství. Zároveň se ale koncil hlásí i ke všem 20 koncilům předcházejícím, hlásí se k jejich podání víry katolické církve, kterou ale lidem prezentuje novým způsobem.

S tím také souvisí otevřenost koncilu vůči světu. Křesťanskou víru nabízí světu, který byl stvořen jako dobrý (Gn 1), a to dávno před vznikem křesťanství. Katolická církev vlastně přijímá na koncilu svět, tedy přírodu i lidskou společnost, jako partnera k rozhovoru. A protože oba mají co tomu druhému nabídnout, snaží se církev jak s přírodou, tak se společností srozumitelně komunikovat. Přiznává proto jak přírodě (přírodním zákonům), tak i lidské společnosti jejich autonomii, tedy samostatnost. Zároveň se ale snaží vysvětlit, že tato autonomie je dar od Boha, tedy naplňovat své povolání k apoštolátu, (k tomu srv. PAVEL VI., encyklika Ecclesiam suam, jak má církev plnit své poslání v přítomnosti, čl. 44 a 73-79, ad.). Stejně tak je darem od Boha i náboženská svoboda člověka. Koncil uznává, že člověk dostal od Boha prostor k tomu, aby se rozhodl i ve věci svého náboženského života. To zcela odpovídá celé křesťanské tradici: Boha nikdo nenutil do vztahu s lidmi, a stejně tak i Bůh, Tvůrce člověka, dává lidem možnost aby se pro vztah k Bohu rozhodli. Jinak by totiž člověk mohl být jen těžko stvořen k obrazu Boha.

Pro některé lidi je tento postoj koncilu prakticky popřením celé dosavadní tradice víry v katolické církvi, včetně popření Zjevení obsaženého v Písmu. Ježíš Kristus však slíbil své církvi, že jí dá svého Přímluvce, který ji povede (Jan 16,5-33). O dary Přímluvce, Ducha svatého, prosili služebníci církve po téměř 2000 let vždy při modlitbě nad svými nástupci, a to až do doby Druhého vatikánského koncilu. A tak nezbývá než se zeptat těch, kdo koncil odmítají, kde podle nich byl Duch svatý? Jak je možné, že nechal zhruba 2000 služebníků církve, aby ji během tří let svými rozhodnutími uvrhli zničujícího zmatku?

Smyslu pro křesťanskou víru, který je církvi dáván v každém jejím členu, když při své iniciaci umírá a vstává s Kristem, přijímá pečeť Ducha svatého a Kristovo Tělo a Krev, spíše odpovídá opak. Tedy, že Duch svatý v chrámu Svatého Petra vedl mysl každého z koncilních otců, když se rozhodoval, jak bude hlasovat. A stejně tak vedl i mysl římských biskupů Jana a Pavla, když nechali své spolubratry, kteří s sebou do Říma přinášeli zkušenost víry Božího lidu ze svých diecézích, rozhodovat samostatně. Přítomnost Kristova Přímluvce na koncilu, která vedla k tomu, že koncil obrátil pozornost lidí k významu rozhodnutí se pro víru, je tak naprosto bezkonkurenčním důvodem, proč je tento koncil i bez dogmat pro katolíky závazný.

Články na něž autor reaguje:
Lumen gentium proti papeži!
Opozice proti Lumen gentium