Je správné, když se katolíci (a křesťané vůbec), snaží o zákaz potratu zákonem za každou cenu i když je to proti vůli většiny společnosti a tedy nedemokratické? Nebylo by lepší zvolit nějakou přijatelnější cestu? Jakou?

Je nepochybné, že odpověď na tuto otázku není snadná a lze ji označit za diskutabilní. Na úvod je třeba říci, že každý člověk má svůj vlastní světonázor, svá přesvědčení a hodnoty, které si vytvořil na základě zkušeností a prožitků tak, jak mu je život přinesl. A je zcela přirozené a správné, že to, co považuje za dobré a prospěšné, se snaží předat druhým a byl by rád, kdyby i ostatní jeho hodnoty sdíleli. Problém spočívá v tom, že ne vždy jsou jeho názory ostatními přijímány a tu se objevuje klíčové slovo tolerance. Na jedné straně tolerance ze strany těch, kteří svůj názor nabízí a na druhé straně z pozice těch, jimž je daný názor či hodnota předkládána. Nicméně slovo tolerance není synonymem pro slovo lhostejnost. Nelze být lhostejný k tomu, když někdo šířením svých názorů poškozuje, či přímo popírá lidská práva, či tak dokonce bez okolků činí. Je třeba tedy vážit názory své a názory ostatních a neprodleně zakročit a vystoupit proti všemu, co by poškozovalo práva člověka, jeho důstojnost, svobodu a zejména právo na život.

Co se tím rozumí. Základní lidská práva jsou zakotvena v ústavách a zákonech všech demokratických zemí a tyto právní předpisy rovněž obsahují možnosti, jak lze zamezit a případně potrestat jednání, které směřuje k potlačení základních lidských práv. Čili lhostejnost v tomto smyslu znamená nečinné přihlížení ke konání bezpráví. Naopak zakročení a vystoupení proti bezpráví znamená povšimnutí, přesné pojmenování a usilování o nápravu daného nepříznivého stavu věcí.

Aplikujeme-li tuto úvahu na otázku potratů, musíme si nejprve stanovit, co pro nás jako křesťany potrat znamená a jaký k němu máme postoj. Druhý vatikánský koncil vyjádřil silnou úctu k lidskému životu a jasně odmítl všechny projevy, které porušují nedotknutelnost lidské osoby, které uráží lidskou důstojnost a zejména ty projevy, které vedou přímo proti životu (srv.: Gaudium et spes, čl. 27). Přičemž úvaha Druhého vatikánského koncilu vede tím směrem, že Bůh svěřil lidem úkol udržovat život a tento úkol máme plnit způsobem hodným člověka (srv.: Gaudium et spes, čl. 51). Dalo by se tedy říci, že nakolik si vážíme lidského života, natolik se můžeme zvát lidmi. Tedy to je zhruba i to, co je v naší Ústavě. Ale koncil jde ještě dál, když jasně říká, že život se má s největší péčí chránit již od samého početí, a nazývá potrat a usmrcení dítěte hanebným zločinem (srv.: Gaudium es spes, čl. 51 a 27). Tedy Druhý vatikánský koncil udělal to, co považoval za správné a nutné – vystoupil proti bezpráví, neboť považuje i nenarozené dítě za člověka, a to již od samého početí. A zabití člověka je bezpráví, které zákony všech demokratických zemí nedovolují (s výjimkou trestů smrti, nicméně to je další diskutabilní otázka).

Takto tedy bylo naznačeno povšimnutí a přesné pojmenování věci. Nyní jde o otázku úsilí o nápravu. Jednou z možností je prosadit zákaz potratu zákonem. Je jistě dobré, když zákonodárci uznají nesprávnost potratů a učiní příslušná opatření. Ovšem jen potud, pokud budou v této otázce skutečně zastupovat mínění těch, kteří je do jejich zákonodárné funkce zvolili. Nebylo by upřímné a zcela smysluplné, kdyby takový zákon vzešel v platnost prostě proto, že si jej církev, za pomoci nějaké politické hříčky, prosadila, zatímco společnost by takové nařízení nepovažovala za správné, či je dokonce neakceptovala a velkoryse přehlížela jeho porušování.

Je tedy třeba nalézt jinou cestu. Nejprve je nutné si uvědomit, že zamezení potratů je úkol, na kterém se podílí celá církev, tedy každý křesťan. A každý křesťan se na tomto úkolu nepodílí jen proto, že se jedná o oficiální stanovisko magisteria, ale proto, že jako člen společnosti rovněž vidí určité bezpráví a chce na něj poukázat a zjednat nápravu. Druhý aspekt, který je dobře si uvědomit, je způsob, jakým křesťané uskutečňují své poslání. Neboť každý křesťan, který přijal iniciační svátosti, na sebe vzal určité úkoly. Ty nejdůležitější dva jsou vyznávání víry před lidmi a šíření této víry slovem i skutkem (srv.: Lumen gentium, čl. 11). A to je ta cesta, kterou považuji za demokratickou a přijatelnější, jak zaznělo v otázce, a současně i za nejúčinnější, neboť v sobě skrývá ohromný potenciál, tedy prezentování svého postoje před lidmi, a to nejen slovy, ale i činy. Jak by to mohlo vypadat v praxi.

Jednou oblastí je oficiální učení církve, a jak bylo naznačeno výše, ta část křesťanů, která těmto oficiálním učením dává jakousi psanou formu, tuto skutečnost již reflektovala a zahrnula ji do oficiálních dokumentů (srv.: např. Gaudium et spes, čl. 27 a 51). Protože chránit lidský život je zásadním úkolem křesťanů, musí tento požadavek dodržovat každý křesťan, je tedy dobré, aby byl obsažen i v kanonickém právu (srv.: např. k. 1397 a 1398 CIC), což je úkolem další skupiny křesťanů. Úkolem kněží, ale nejen jich, by mohlo být šíření tohoto principu slovem, vysvětlovat jeho důležitost, diskutovat o jeho oprávněnosti. A velmi významný úkol spadá na další skupinu věřících, kterou bychom mohli označit za laiky, aby tyto zásady naplňovali slovem i životem. Význam laiků se projevuje zvláště v oblastech, kde jsou prakticky jedinými možnými hlasateli evangelia (srv.: k. 225.1 CIC), příležitost k projevení úcty k životu mohou nalézat ve svých rodinách, zaměstnáních či společenském prostředí (srv.: Ad gentes, čl. 21), mohou tak činit buď společně spolu se svými duchovními pastýři jménem církve, ale i jako občané vedení křesťanským svědomím (srv.: Gaudium et spes, čl. 76), obě možnosti mají svůj velký význam.

A abychom se nepohybovali pouze na půdě slovní podpory úcty k životu, lze uvést několik příkladů jednání, které vede k naplnění tohoto úkolu činy. Na prvním místě je třeba jmenovat rodinu, v níž by měla být zřetelná úcta k životu, jak dosud nenarozených dětí, tak ale také třeba i nemocných a starých, a to jak v rovině vnitřní, tak také vnější, kdy rodina slouží svým příkladem ostatním (srv.: Gravissimum educationis, čl. 3). Tomuto rodinnému modelu by měl odpovídat i model společenský, úcta k nenarozenému životu se musí projevit péčí o matky či partnery, kteří se ocitají v těžké životní situaci, a mohou vidět řešení svých nesnází v případném potratu. Pomoc a podpora těmto lidem může fungovat jako velmi účinné preventivní opatření, které by mělo spět k tomu, aby potrat nebyl viděn jako jediné možné řešení, nýbrž pouze jako jedno z mnoha řešení a zdaleka ne nejlepší, anebo ještě lépe, pouze jako okrajové řešení. A úcta k životu může být patrná i existencí sociálních zařízení pro staré a nemocné, kde by sociální činnost křesťanů měla být v těchto směrech zvlášť patrná (srv.: Apostolicam actuositatem, čl. 10).

Pakliže se podaří probudit ve společnosti úctu k lidskému životu, resp. k tomu nenarozenému, pak má smysl usilovat o zavedení příslušného zákona, který by zakazoval potraty a který by současně nebyl zákonem prázdným a mnohým lidem překážejícím. Je to úkol nesnadný, ale věřím, že ne nemožný.

I vy můžete položit otázku.