Diskuse osob zainteresovaných v pastoraci mládeže úspěšně pokračuje a i já bych k ní dnes připojil své další stanovisko. Nejprve ale musím učinit několik redakčních poznámek. Především bych chtěl naše čtenáře upozornit, že nedávno na toto téma proběhla ještě jedna diskuse, a sice nad knihou P. Jana Balíka Cesta k domovu, která ale s touto diskusí o pastoraci mládeže nemá nic společného.

Druhá poznámka je vlastně spíše výzva. Rád bych v diskusi, do které patří i tento příspěvek, uvítal také názor diecézních pracovníků s mládeží. A to jednak od pracovníků DCM, jednak od pracovníků ve farní pastoraci. Ze strany kněží, jáhnů nebo pastoračních asistentů zatím žádný názor nezazněl, a to je myslím škoda. Stejně tak je ale tato diskuse otevřená i příspěvkům od dalších řádů a kongregací, které se věnují mládeži, a také kolegům, kteří se zabývají teologií.

Tolik k redakčním záležitostem a nyní už k samotnému tématu. V části Diskuse a také v článku pana Zajíce zaznělo, že termín pastorace mládeže je nešťastný, nevhodný, atp. Asi bude proto na místě se nejprve zamyslet nad tím, proč je tento termín podrobován kritice. A také ukázat, že smysl má. Možným vysvětlením, ale jistě ne jediným, by mohl být problém obecného chápání samotné pastorace. Co se tím míní? Pro mnohé, snad podvědomě, v sobě pastorace obsahuje biblický obraz Dobrého pastýře a jeho ovcí. Už jenom tato předchozí věta jistě v mnohém vyvolá odmítnutí toho, že by měl být členem "tupého stáda". Více se ale tato záležitost problematizuje tehdy, když se změní obsazení na obrazu a roli pastýře místo Krista zaujme pastorační pracovník, většinou kněz. Jako model pro pastoraci pak tento biblický obraz znamená, že se v praxi rozlišuje objekt a >i>subjekt pastorace. Subjekt – pastýř nějakým způsobem jedná vzhledem k objektu – věřícím. S tímto modelem operovala pastorální teologie přibližně od doby vlády Marie Terezie do zhruba 60. let minulého století. Jeho podstatou bylo, že kněz jedná vůči věřícím podle vzoru Kristova jednání vůči lidem.

Slabiny tohoto modelu se začaly odkrývat již v první polovině 20. století. V tuto dobu se rozvíjí určitá obroda katolické církve (například biblické a liturgické hnutí) a od pontifikátu Pia XII. se začíná připravovat koncil, svolaný Janem XIII. a dokončený Pavlem VI. Koncil, který zmíněnou obrodu realizuje. A v této době také přichází teolog Karel Rahner a jeho spolupracovníci s novým modelem pro pastoraci. Jeho základem už nebude biblický obraz Pastýř a ovce, ale novozákonní myšlenka, že církev je bratrské a sesterské společenství těch, kdo byli křtem povoláni ke svatosti. Odborně se tento model nazývá komunionální eklesiologie, (od latinských slov communio – společenství; ecclesia – církev). Jde tedy o takový pohled na církevní praxi, který vychází z toho, že církev sebe sama chápe v první řadě jako společenství. A v podobném smyslu chápe církev i 2. vatikánský koncil, zejména ve své konstituci o církvi Lumen gentium.

Pro praktický život církve to potom klade otázku, co je pro toto společenství určující, tedy podle jakých znaků se pozná církev; skrze co se církev realizuje. Komunionální eklesiologie rozeznává tři základní znaky; tři realizační funkce církve. Jsou to svědectví, služba a bohoslužba. Každé společenství křesťanů (diecéze, farnost) se má projevovat navenek, aby se mohlo nazývat církví, svědectvím o své víře, o Bohu, o Kristu; dále nezištnou službou všem potřebným a neméně společnou chválou Boha, společným slavením jeho darů spásy.

V tomto konceptu už potom nemá otázka po objektu a subjektu pastorce původní smysl. Každý člen společenství je zároveň jak objektem, tak subjektem pastorace. Z hlediska kněze pastorace přestává být jen "péčí o svěřené duše", ale stává se zejména péčí o společné prožívání víry v Ježíše Krista. Zcela prakticky popsáno: Farář je stále povinen věnovat se svým farníkům, ale také oni jsou povinováni zpětnou vazbou vůči svému faráři. Tím zároveň rozvíjejí i jeho kněžské prožívání křesťanské víry. Ale to se týká i dalších aspektů realizace církve: Nejen pracovník Charity pomáhá potřebnému, ale i naopak. Potřebný člověk tím, že potřebuje a přijímá pomoc od pracovníka Charity, rozvíjí jeho prožívaní křesťanské víry. V důsledku to potom pro církev znamená, že se jednotlivé způsoby, kterými se realizuje, všemožně prolínají. Bohoslužba v sobě nutně musí nějak obsahovat službu potřebným (viz Jan Pavel II, encyklika Dies Domini), ale také svědectví o víře. A stejně tak se skutečné svědectví o víře neobejde bez skutků lásky k bližnímu – bez nezištné služby, ale také se neobejde bez oslavy Boha.

Funkce svědectví a služby v sobě potom obsahují i požadavek na zaměření církve směrem ven, tedy k nevěřícím. Bylo by ale chybou domnívat se, že jde jen o misii, jen o evangelizaci. Právě nezištná služba je skutečně nezištná i tím, že na toho, komu je slouženo, neklade nárok. Tedy pomoc má být v první řadě motivována tím, že je potřeba pomoci, a ne tím, abych někoho skrze pomoc oslovil, získal pro víru. Když si vezmeme podobenství z Matoušova evangelia o Posledním soudu (Mt 25,31-46), vidíme, že budeme Bohem souzeni podle toho, jak jsme se chovali k těm, kdo potřebovali pomoc. Ale také můžeme vidět to, že ti, kdo jsou v podobenství označeni jako spravedliví, vůbec netuší, že jejich služba potřebnému měla i nějaký hlubší dopad. Ptají se: Pane, kdy jsme tě viděli ve vězení,... atd. Zatímco se tedy pastorace jako péče o společné prožívaní víry zaměřuje právě na vytváření společenství církve, pak se pastorace jako služba člověku, zaměřuje na rozvoj jeho lidství, a to ve všech jeho směrech.

Pochopitelně nám tu ale v tuto chvíli vyvstane nová otázka, a sice: Kam, nebo proč, by se lidství mělo rozvíjet, když cílem člověka by mělo být společenství s Bohem? Tedy ono prožívání víry. Odpověď je: Právě proto, že cílem člověka je společenství s Bohem, je nutné lidství rozvíjet. Jde totiž přesně o to, aby si člověk uvědomil svou důstojnost. O důstojnosti člověka mluví často Jan Pavel II., kterému na tomto problému vskutku velmi záleží. V otázce lidské důstojnosti, pokud ji shrneme, jde o to, že člověk byl stvořen jako obraz Boží a byl jako Bohem milovaný tvor také Bohem vykoupen a byl Bohem povolán k novému životu. To ale každému jasné nebo známé není! Než si tedy člověk vůbec uvědomí, že jeho cílem je společenství s Bohem, musí mu nutně dojít, že je člověkem. Tedy, musí ho zasáhnout otázka: Co to znamená, že jsem člověk?

Související články Jiřího Zajíce
Společné hledání a sdílení víry s mladými lidmi I.
Společné hledání a sdílení víry s mladými lidmi II.