Ano, církev má právo, jako kterýkoli jiný subjekt nebo občan našeho státu, nahlas říkat, co si myslí, vysvětlovat a obhajovat své myšlenky a názory. Církev vzhledem ke své podstatě má povinnost hlásat myšlenky evangelia, tedy nenásilí a zachování života. Chtěl bych zdůraznit slovo "hlásat", a proto říkám ne, když stojíme před otázkou, zda tyto myšlenky prosazovat v parlamentu. (Což se např. děje v sousedním Polsku). Proč? Na to je jednoduchá odpověď. Každý, kdo zná alespoň trochu dějiny církve a čte evangelium, musí znát odpověď.
Dovolte mi to trochu rozvést. V prvé řadě si musíme ujasnit, co je to církev, respektive co není. Církev není politická strana, která usiluje o moc a prvenství ve státě. Církev a každý křesťan má především sloužit. V Mk 9,35 se dočteme: "Kdo chce být první, buď ze všech poslední a služebník všech." Politické strany se také často deklarují jako služebníci, kteří usilují o společné blaho lidí a celého státu, a přesto jsme všichni často svědky pravého opaku.
Můžeme jim to odpustit a řekneme si, jsou to jen chybující lidé. Církev však zde nemá zastupovat stát, ale hlásat evangelium, tedy myšlenky Boží. V církvi jsou však také jen chybující lidé. Už z tohoto je patrné, že Bůh prostřednictvím církve jedná jinak a my, kteří chceme hledat cesty Boží, musíme jednat podle Něho. Cesty Boží jsou cesty nenásilí a pokoje. Vnucovat někomu svůj názor, byť by byl od Boha, je scestné a násilné. Ježíš Kristus nezaložil svou církev proto, aby provedla v Judsku nebo v Římské říši revoluci či změnila tehdejší otrokářský řád nějakým jiným, např. politickým způsobem, a nahradila ho spravedlivějším řádem. Kristus říká jen: "Buď služebníkem všech." Kristus nabízí, volá a říká: "Pojď se mnou, já jsem ta cesta." Nic víc a nic míň. To je to, co se nám evangelium snaží sdělit.
A když se podíváme do bohaté historie církve, nebo chcete-li církví, zjistíme, že kdykoli se církve zapojily do politického života státu, bylo něco špatně. Začíná to už rokem 313 , kdy římský císař Konstantin (ač sám nevěřící) začal otevřeně podporovat křesťanství, a tím si z církve udělal politický nástroj moci. Zanedlouho poté už začal zasahovat do církve samé a posílal své odpůrce do vyhnanství (např. sv. Atanasius). Dále můžeme vzpomenout, že např. z čistě vnitřněcírkevního problému ariánství vzniklo mnoho válek a nespravedlností. Ve středověku neexistovala parlamentní demokracie, a tak věřící lidé, včetně vysokých církevních kruhů společně s papežem, prosazovali v dobré víře své myšlenky (myšlenky evangelia) takovým způsobem, jaký byl v té době možný a účinný. A my dnes dobře vidíme, kolik zla to přineslo. Proč ještě dnes většině lidem při vyslovení slova církev naskakují pupínky po těle. A nezaklínejme se tím, že nejsou věřící. A tak bychom mohli pokračovat dál.
Dodnes se teologové a církevní historici přou, zda ustanovení křesťanství jako státního náboženství bylo pro církev dobro, nebo zlo. A tato červená nit slučování církve a politiky, základní nepochopení evangelia a smyslu církve zde na zemi se táhne od počátků křesťanství dále přes středověk až do dnešní doby. Ještě dnes se musí papež omlouvat za to (např. J Hus), co spáchala církev hanebného ve stoletích dávno minulých. Každý, kdo má zdravý selský rozum, ví, o čem mluvím.
2. vatikánský koncil změnil mnohé v církvi a jedna z těch dobrých věcí je, že nevyhlásil žádné dogma, jak jsem se např. dočetl v článku Koncil, který svou autoritu nikomu nenutil, ve vašem magazínu.
Koncil už je dávno minulostí, ale někteří stále nepochopili to, co už tenkrát na koncilu věděli, a sice to, že vnucovat někomu víru či myšlenky evangelia pod hrozbou nějaké sankce, je už dávno za námi. A stejně tak i my bychom už měli vědět, že vnucovat ostatním myšlenky evangelia, byť v demokratické zemi na půdě parlamentu, je scestné.
Poučme se, sestry a bratři, konečně jednou z evangelia a z vlastní historie. Každý, kdo chce prosazovat své myšlenky silou (ať už jakoukoli), nechť si nebere do úst křesťanství a nedělá si z církve platformu pro svoje politické a mocenské ambice. My křesťané můžeme jen nabízet, čekat, sloužit, pomáhat bližním a modlit se v duchu evangelia a Ježíše Krista, jehož jménem se honosíme. I když pro některé "věřící" to bylo, je a bude asi málo. Zkrátka, sestry a bratři, účel nesvětí prostředky.