Po přečtení odpovědi na otázku čtenáře Má smyl bojovat proti potratům zákonem jsem si také položil otázku, zda církev a její jednotliví členové (např. laici) mají povinnost "bojovat" za zákaz potratů. Slovem bojovat mám na mysli např. vyvíjet různé tlaky na veřejné mínění či na naše zákonodárce, kteří by tento zákaz pomohli prosadit v parlamentu. A odpověděl jsem si ano i ne.

Ano, církev má právo, jako kterýkoli jiný subjekt nebo občan našeho státu, nahlas říkat, co si myslí, vysvětlovat a obhajovat své myšlenky a názory. Církev vzhledem ke své podstatě má povinnost hlásat myšlenky evangelia, tedy nenásilí a zachování života. Chtěl bych zdůraznit slovo "hlásat", a proto říkám ne, když stojíme před otázkou, zda tyto myšlenky prosazovat v parlamentu. (Což se např. děje v sousedním Polsku). Proč? Na to je jednoduchá odpověď. Každý, kdo zná alespoň trochu dějiny církve a čte evangelium, musí znát odpověď.

Dovolte mi to trochu rozvést. V prvé řadě si musíme ujasnit, co je to církev, respektive co není. Církev není politická strana, která usiluje o moc a prvenství ve státě. Církev a každý křesťan má především sloužit. V Mk 9,35 se dočteme: "Kdo chce být první, buď ze všech poslední a služebník všech." Politické strany se také často deklarují jako služebníci, kteří usilují o společné blaho lidí a celého státu, a přesto jsme všichni často svědky pravého opaku.

Můžeme jim to odpustit a řekneme si, jsou to jen chybující lidé. Církev však zde nemá zastupovat stát, ale hlásat evangelium, tedy myšlenky Boží. V církvi jsou však také jen chybující lidé. Už z tohoto je patrné, že Bůh prostřednictvím církve jedná jinak a my, kteří chceme hledat cesty Boží, musíme jednat podle Něho. Cesty Boží jsou cesty nenásilí a pokoje. Vnucovat někomu svůj názor, byť by byl od Boha, je scestné a násilné. Ježíš Kristus nezaložil svou církev proto, aby provedla v Judsku nebo v Římské říši revoluci či změnila tehdejší otrokářský řád nějakým jiným, např. politickým způsobem, a nahradila ho spravedlivějším řádem. Kristus říká jen: "Buď služebníkem všech." Kristus nabízí, volá a říká: "Pojď se mnou, já jsem ta cesta." Nic víc a nic míň. To je to, co se nám evangelium snaží sdělit.

A když se podíváme do bohaté historie církve, nebo chcete-li církví, zjistíme, že kdykoli se církve zapojily do politického života státu, bylo něco špatně. Začíná to už rokem 313 , kdy římský císař Konstantin (ač sám nevěřící) začal otevřeně podporovat křesťanství, a tím si z církve udělal politický nástroj moci. Zanedlouho poté už začal zasahovat do církve samé a posílal své odpůrce do vyhnanství (např. sv. Atanasius). Dále můžeme vzpomenout, že např. z čistě vnitřněcírkevního problému ariánství vzniklo mnoho válek a nespravedlností. Ve středověku neexistovala parlamentní demokracie, a tak věřící lidé, včetně vysokých církevních kruhů společně s papežem, prosazovali v dobré víře své myšlenky (myšlenky evangelia) takovým způsobem, jaký byl v té době možný a účinný. A my dnes dobře vidíme, kolik zla to přineslo. Proč ještě dnes většině lidem při vyslovení slova církev naskakují pupínky po těle. A nezaklínejme se tím, že nejsou věřící. A tak bychom mohli pokračovat dál.

Dodnes se teologové a církevní historici přou, zda ustanovení křesťanství jako státního náboženství bylo pro církev dobro, nebo zlo. A tato červená nit slučování církve a politiky, základní nepochopení evangelia a smyslu církve zde na zemi se táhne od počátků křesťanství dále přes středověk až do dnešní doby. Ještě dnes se musí papež omlouvat za to (např. J Hus), co spáchala církev hanebného ve stoletích dávno minulých. Každý, kdo má zdravý selský rozum, ví, o čem mluvím.

2. vatikánský koncil změnil mnohé v církvi a jedna z těch dobrých věcí je, že nevyhlásil žádné dogma, jak jsem se např. dočetl v článku Koncil, který svou autoritu nikomu nenutil, ve vašem magazínu.

Koncil už je dávno minulostí, ale někteří stále nepochopili to, co už tenkrát na koncilu věděli, a sice to, že vnucovat někomu víru či myšlenky evangelia pod hrozbou nějaké sankce, je už dávno za námi. A stejně tak i my bychom už měli vědět, že vnucovat ostatním myšlenky evangelia, byť v demokratické zemi na půdě parlamentu, je scestné.

Poučme se, sestry a bratři, konečně jednou z evangelia a z vlastní historie. Každý, kdo chce prosazovat své myšlenky silou (ať už jakoukoli), nechť si nebere do úst křesťanství a nedělá si z církve platformu pro svoje politické a mocenské ambice. My křesťané můžeme jen nabízet, čekat, sloužit, pomáhat bližním a modlit se v duchu evangelia a Ježíše Krista, jehož jménem se honosíme. I když pro některé "věřící" to bylo, je a bude asi málo. Zkrátka, sestry a bratři, účel nesvětí prostředky.