K článku Účel nesvětí prostředky mám několik faktických poznámek.

Hlavním posláním církve je skutečně hlásat evangelium. K tomuto poslání ovšem patří, v duchu 2. vatikánského koncilu, účast laiků v budování lidštějšího světa, a to i účastí ve veřejném životě. Ačkoliv se to leckomu může zdát zvláštní, církev i všichni její příslušníci žijí v tomto světě, tento svět ovlivňují, ať chtějí, či ne. Každý člověk a každé lidské společenství se nějak projevuje, tedy vstupuje do veřejného života nebo, chcete-li, do politiky. Proto není proti duchu evangelia dokonce ani prosazování určitých mravních zásad prostřednictvím zákonů.

Ježíš nehlásá nenásilí za každou cenu. Dobrým dokladem tohoto faktu je vyhnání kupců z chrámu. Církev se nemůže vyvléct z odpovědnosti za chod světa. Největších chyb se církev dopustila, když mlčela ke zlu. Například zhruba před 100 lety až na výjimky mlčela k otázce vykořisťování dělnické třídy. Jak se toto mlčení vymstilo na světových dějinách, není třeba rozvádět.

Chce-li křesťan autenticky hlásat evangelium, nemůže se spokojit pouze s nabízením a doporučováním jakéhosi alternativního životního stylu, musí občas i křičet proti nespravedlnosti ve světě, a to i proti vůli většiny. V tomto světle se teze autora článku o nevnucování myšlenek evangelia jeví jako zavádějící v porovnání se zlem upírání nejvyššího práva člověka, práva na život. Jelikož lidský život, tedy i život nenarozeného člověka, je absolutně nejvyšší pozemskou hodnotou, není použití žádného prostředku k jeho ochraně nemorální. Proto není nemorální ani prosazování zákonů na ochranu lidského života v jakékoliv vývojové fázi.

Otázkou k diskusi však zůstává účinnost konkrétních prostředků v zamezení daného zla ve společnosti. Jako rozumné se mi jeví ze zásady neupouštět předčasně od žádného etického prostředku, dokud se zřetelně neprojeví jeho účinnost, případně kontraproduktivita. K prosazování konkrétních dober se osvědčuje paralelní využití všech dostupných etických prostředků.

Autor si odporuje v tvrzení, že lze skrze prosazování ochrany života dosáhnout mocenských a politických pozic. Toto ve společnosti, která se podle statistik přiklání spíše ke kultuře smrti, opravdu nelze.

Proti duchu evangelia je budování mocenských pozic a popularity církve i jednotlivců tím, že hodí přes palubu ty, jimž jsou upírána základní lidská práva. Zkrátka, sestry a bratři, účel nesvětí prostředky.