Seznamka
Málokdo už ale ví, co ho vnitřně k takovým životním postojům vedlo, nebo spíš - doslova - hnalo. Jak kdysi v jednom televizním rozhovoru poznamenal již zesnulý břevnovský arciopat Anastáz Opasek a Krylův dobrý přítel z exilu, Karel Kryl byl velmi věřícím člověkem; věřil v Boha, kterému říkával "Šéf", ale svým zvláštním způsobem. Neméně důležité bylo i to, že se jeho víra musela vyrovnat s drsnými zážitky z dětství, když malou uměleckou tiskárnu jeho děda a otce pravidelně šacovali gestapáci a jednoho dne nadobro zavřeli estébáci. Nicméně právě tato tiskárna mu poskytla skvělou možnost, aby mohl číst ta nejlepší díla z české literatury. Ale zároveň se musel vyrovnat také s dětstvím prožitém v bytě, který neměl daleko k dnešním squatům. Jak sám vzpomínal, snad v těchto chvílích získal svůj jasný přístup ke svému životu a k zemi, ve které se narodil, k Bohu a ke své mateřské řeči, se kterou uměl tak mistrně pracovat.
Ve zmíněné písni Ignác ale nazývá rodnou zemi jen otčinou. To proto, že dokud důsledek bude příčinou, a volnost bude cítit mříže pastí, nemůže pro něho být rodná zem vlastí. Velmi podrobně vysvětlil, proč žije v exilu také v písni Martině v sedmi pádech (Známé také jako Martině). Písnička je odpovědí na dopis, který z ČSSR dostal a ve kterém se ho někdo, kdo se podepsal jako Martina, ptal, proč nežije doma, kde je ho třeba. Když se "změnila doba", Kryl se vrátil, aby se po několika letech rozhodl, že se vrátí do Mnichova a na svůj oblíbený ostrov Lanzarote, kde psal své písně a básně v malém vesnickém baru U Slunce.
Kdysi jsem nechápal, proč se Kryl rozhodl vrátit. A ještě méně jsem chápal, jak mohl bezprostředně po vyšetření srdce padnout před mnichovskou nemocnicí mrtvý k zemi. Po 28. únoru 2003 jsem už o něco moudřejší... Kryl asi pochopil, že i když celý život kritizoval českou společnost - společnost, která má nad očima slepotu, která má v uších vatu, kterou žene čert a která se z lovce stává štvanou zvěří a která sama sebe žene směrem, odkud páchne síra (píseň Pochod Gustapa) – že ve skutečnosti kritizoval slabé stránky českého národa. To, co v písni Hle, jak se perou popsal slovy: tak pohleďte na ně, jak úplatky berou a svrbí je dlaně, tak pohleďte na ně, jak zatančí tance, když namísto daně jim dají kus žvance, platilo i tehdy - po revoluci, a platí dodnes. Proto snad ani v naší době nemohl žít, a tlukot jeho srdce nezastavila žádná nemoc, ale spíš samo puklo bolestí z kruté pravdy. Jakoby o Krylovi platila stejná slova, která ve filmu Člověk proti zkáze říká ve snu doktor Galén umírajícímu Karlu Čapkovi: Vás nezabila nemoc, ale lidé.
Snad ale právě lidé jako Kryl nebo Čapek jsou dokladem toho, že Češi v jádru tak zkažení nejsou. Smrtí jednoho jakoby začala dlouhá anabáze, která snad teprve začala končit smrtí druhého. Karel Čapek zemřel ve chvíli, kdy pochopil, že s českým národem to bude brzo špatné. Karel Kryl ve chvíli, kdy pochopil, jak moc to špatné bylo, jak moc se nacismus a komunismus na české společnosti podepsaly. Kryl koneckonců tento stav už dávno před svou smrtí vystihl v písni s příznačným názvem Rakovina.
Na životě Karla Kryla je ale vidět ještě jedna věc. Nikdy se s tím, co ho tak trápilo, nesmířil. Jak zpívá v písni Martině v sedmi pádech, nežil v ČSSR proto, aby nemusel dát svou páteř za třtinu. Na začátku roku 2003 nás k něčemu takovému naštěstí nikdo nenutí, jen je zase trochu víc cítit ona pachuť historie, se kterou se pořád nemůžeme vyrovnat. Když ti, kterým to vadí, nezmůžou nic, zbývá vždy takový přístup k životu, který v písni Kyselý sníh zvolil Karel Kryl: Lze žít bez zdí a hrbů, s malostí blbů nesoutěžit, lze žít, se lží se měřit, a znova vždy věřit, a znova vždy věřit, že i jinak lze žít...
