Seznamka
Abychom však lépe pochopili genialitu takové úvahy, je zapotřebí aspoň stručně nastínit vývoj empirismu a peripetie, do kterých se dostával. Za otce moderního empirismu může být označen nejspíše F. Bacon (1561-1626), jenž se snažil o tzv. veliké obnovení věd. Na rozdíl od předpokladu staré metafyziky, že cílem poznání je intelektuálně nazírat jsoucno (tak učil např. Aristotelés), Bacon dává vědě za cíl praktické použití. Podle něj člověk přírodu zná tehdy, dovede-li ji ovládat. Říká, že správná cesta nové vědy má začít odmítnutím předsudků, přirozených iluzí našeho rozumu a také odmítnutím zbytnělé autority starých filozofů. To by ovšem k úspěchu nestačilo. Bacon vytyčuje nové vědě i novou metodu: empirii, experimentování a objevitelství. Chtěl pouhým shromažďováním a srovnáváním pozorovaných faktů dojít k novým, revolučním poznatkům. Ale skutečnou revoluci ve vědě právě proto nezahájil on, nýbrž jeho současník G. Galilei (1564-1642). Galileiho rozchod s tradiční filozofií přírody byl důslednější. Aristotelés prohlašoval, že pravá věda se vyznačuje tím, že dovede odpovědět na otázku, proč se věcí dějí tak, jak se dějí. Tak třeba stanovil, že tělesa padají dolů k zemi, protože jsou těžká. Galilei tuto otázku ignoroval, ale ptal se, jak probíhá volný pád těles. To ho dovedlo k experimentování a k matematickému popisu volného pádu. Vytvořil určitou matematickou rovnici, o které tvrdil, že ji bude splňovat každý pozorovaný volný pád tělesa na zemském povrchu. Byl to I. Newton (1643-1727), který pak korunoval prudce se rozvíjející stavbu klasické mechaniky svým objevem gravitace. Mohlo by se zdát, že Newton se vrátil k aristotelské otázce proč?, že gravitace je odpovědí na to, proč tělesa padají dolů k zemi. Jenže říci, že tělesa padají dolů, protože na ně působí nějaká síla, a nazvat tu sílu gravitací by bylo vskutku velmi málo. Velikost Newtonova je v tom, že zformuloval gravitační zákon, že popsal, jak gravitace působí.
Hlubšímu filozofickému promýšlení empirismu se věnovali po Baconovi především J. Locke (1632-1704) a D. Hume (1711-1776). Locke vycházel z toho, že kdybychom neměli žádnou (ani vnitřní, ani vnější) zkušenost, nic by v našem vědomí nebylo. Domníval se, že prostřednictvím zkušenosti přicházejí do vědomí pouze kvality věcí (a nikoli věci samé), které rozděloval na kvality primární (odpovídají skutečnosti: rozloha, tvar, pevnost) a na kvality sekundární (nějaké síly tělesa v nás vyvolávají vjem těchto kvalit: barva, chuť, vůně, teplo...). Předpokládal také, že existují tzv. jednoduché ideje, tj. obrazy, které v naší mysli odpovídají konkrétním vjemům. Složené ideje (obecné pojmy) vznikají kombinací jednoduchých a podle Locka jim neodpovídá nic extramentálního. Lockův empirismus ovšem dovedl do důsledků teprve Hume. Tvrdil, že není čistě racionální důvod pro předpoklad, že by naše vjemy odpovídaly něčemu skutečně existujícímu. My sami podle něj interpretujeme to, co vnímáme, v souladu se zvykem a s praktickou užitečností. Nejslavnější je jeho přemýšlení o kauzalitě. Zeptal se sám sebe, co nám říká zkušenost, když vidíme například náraz jedné kulečníkové koule do druhé. Vidíme pohyby před a po srážce, ale že pohybující se koule byla příčinou pohybu koule stojící, to nevidíme. Zvyk nás podle Huma naučil dosazovat si kauzalitu do toho, co nám zprostředkuje zkušenost. Krásně lze jeho úvahu demonstrovat např. na středověkém člověku, který by se ocitl v moderní místnosti. Zmáčkl by třeba vypínač a rozsvítilo by se. Tento člověk by si nebyl jistý, zda se jedná o náhodnou následnost dvou jevů, nebo zda svým stiskem vypínače způsobil onu záři. Teprve pokud by se i nadále po stisku vypínače vždy rozsvítilo, vytvořila by se v něm postupně představa kauzální vazby. Předpokládal by, že tomu tak bude do budoucna vždy, a jednal by podle toho tak dlouho, dokud by to tak fungovalo. Humovo dílo bylo mnohokrát různě interpretováno, vyrovnávali se s ním svým vlastním způsobem rozmanití filozofové. Nejjednodušší a nejvýstižnější je podle mne ovšem prohlásit Huma za prvního instrumentalistu. Pokusím se velmi stručně ukázat důvod této své domněnky.
Bouřlivý rozvoj přírodních věd pokračoval v 18. a 19. století ve shodě se "zdravým rozumem" a vědci brzy podléhali dojmu, že stavba vědy stojí na pevných základech klasické mechaniky. Onen objevitelský elán Baconova empirismu začal uvolňovat místo myšlence, že celou rozmanitost přírody lze převést na již známé síly (jak to vyjádřil ve své zdravici z roku 1865 slavný fyzik Kirchhoff). Kromě toho se také pod vlivem vědy začal formulovat nový filozofický směr, tzv. pozitivismus. Jeho snahou od počátku (za otce pozitivismu je považován A. Comte, který žil v letech 1798-1857) bylo odmítat cokoli, co mohlo připomínat starou metafyziku, a jeho nová "metafyzika" tvrdila, že vědu lze vybudovat na základě faktů, k nimž máme přístup skrze zkušenost. Ačkoli původně pozitivismus vypadal spíše jako pragmatická filozofie, stal se v pozdějším období především kolbištěm subtilních intelektuálních úvah, které se snažily konkretizovat a aplikovat jeho novou metafyziku.
Již významný vědec H. Poincaré (1853-1912) si uvědomil, že v matematice i ve fyzice formulujeme axiómy a zákony podle užitečnosti, takže o nich nelze v klasickém smyslu říci, že jsou pravdivé (nepravdivé) – jsou prostě užitečné. Když se potom na začátku 20. století zhroutila budova newtonovské vědy, mohl A. Einstein (1879-1955), průkopník nové fyziky, která se radikálně vzpírala zdravému rozumu a běžné lidské zkušenosti, říci: "Pojmy vyskytující se v našem uvažování a v našich jazykových projevech jsou – logicky vzato – vesměs svobodné výtvory myšlení a nelze jich induktivně nabýt ze smyslových prožitků. Není snadné to postřehnout; jen a jen proto, že jisté pojmy a jejich spojení (výpovědi) ze zvyku spojujeme s jistými smyslovými prožitky tak pevně, až si vůbec nejsme vědomi, jaká nepřeklenutelná propast odděluje svět smyslových prožitků od světa pojmů a výpovědí." Ale to je přesně to, co postřehl Hume! Novopozitivistům, jako byli O. Neurath (1882-1945) a L. Wittgenstein (1889-1951), se začala ovšem kácet jejich základní víra ve fakta na všech stranách. Především rozvoj psychologie a lingvistiky bořil představu vjemu jako něčeho, co vede k faktu. Vjem i jeho formulace v jazyce se ukázaly závislé na interpretaci (např. i pozdní Wittgenstein zcela změnil své názory na jazyk). O této radikální závislosti se zmíním trochu více ve svém následujícím článku, který se zaměří na současnou situaci instrumentalismu. Představa, že můžeme vnímat fakta a na tomto základě budovat vědu, jak si to představoval Bacon a pozitivisté, je dávno mrtvá. Ani Lockova teorie tvrdící, že aspoň něco z věcí vnímáme tak, jak to vskutku je, nebyla udržitelná. Tím vůbec nemá být řečeno, že by naše vjemy nijak neodpovídaly realitě, ukázalo se postupem doby jen to, že nevíme, zda a nakolik jí odpovídají. Jeden z nejvýznamnějších teoretiků vědy, K. R. Popper (1902-1994), shrnuje celou situaci svým lapidárním a geniálním tvrzením, že univerzální výroky nelze verifikovat, nýbrž je lze pouze falzifikovat (univerzální výrok totiž tvrdí, že všechny tak a tak definované věci se chovají tak a tak.... ale ať už prozkoumáme jakékoli množství oněch věcí a ať už se přesvědčíme, že ty námi prozkoumané věci se skutečně chovají v souladu s univerzálním výrokem, nevíme, zda někdy nenalezneme další exempláře toho druhu věcí, o nichž onen výrok mluví a které ho vyvrátí). Přestože lze v konkrétním případě rozhodnout, zda náš singulárním pozorováním získaný obraz (tzv. základní tvrzení) o chování věci X je v souladu s univerzálním výrokem V, nevyplývá z toho nijak, že naše vjemy přece jen korespondují s realitou. K tomu říká Popper: "Základní tvrzení, na nichž se zastavujeme, která se rozhodujeme přijmout jako uspokojivá a dostatečně otestovaná, mají, jak připouštím, povahu dogmat, ale jen natolik, nakolik můžeme upustit od jejich zdůvodnění dalšími argumenty (nebo testy). Ale tento druh dogmatismu je nevinný, protože vyvstane-li potřeba, mohou být tato tvrzení dále testována. Připouštím, že to činí řetěz dedukcí v principu nekonečným. Ale tento druh 'nekonečného regresu' je také nevinný, protože v naší teorii není žádné řeči o pokusech dokázat pomocí tohoto nekonečného regresu nějaké tvrzení... Souhlasu o přijetí nebo odmítnutí základních tvrzení se zpravidla dosahuje při příležitosti aplikace teorie; tento souhlas je fakticky součástí aplikace, která předkládá teorii k testování. Dosažení souhlasu ohledně základních tvrzení znamená, podobně jako každý jiný druh aplikace, uskutečnit cílenou akci, vedenou rozmanitými teoretickými úvahami."
Obyčejná praktická zkušenost nás na každém kroku učí, že člověk nikdy neví. Tato poučka je nám vnucena zkušeností. Podobnou zkušeností, jakou učiní středověký člověk s mačkáním vypínače. Ví, že když bude chtít světlo, zmáčkne vypínač (není však zaručeno, že to bude fungovat vždy). My víme, že se nám bude žít lépe, pokud se lépe připravíme na nevyzpytatelnost životní praxe. Naše znalosti jsou naším nástrojem, jak dosahovat našich cílů. Proto se nám při pohledu na svět vnucuje myšlenka kauzality, protože bez ní bychom nepřežili. Je skvělým nástrojem. Instrumentalismus neříká, že vnější svět neexistuje nebo že je takový a takový. Přistupuje ke všem našim výrokům, včetně všech výroků v tomto článku, jako k nástroji. U rýče nebo kladiva považujeme za nesmyslné hovořit o tom, že vystihují realitu. Jejich úkolem není vyslovovat domněnky o tom, jaká realita je, nýbrž sloužit k životu. Můžeme říci, že ten či onen výrok slouží lépe než jiný, a tím dát k disposici nástroj, který (dobře, nebo špatně) bude sloužit k výběru mezi dvěma výroky, o nichž se vyslovuje. A v instrumentalistické teorii pravdy, s níž přišel Dewey, je prostě definován jako pravdivější ten výrok ze dvou výroků, který lépe slouží. Pokud chce tedy někdo v rámci instrumentalismu popřít pravdivost tohoto článku, ať popře užitečnost hypotéz, které jsou v něm obsaženy. Bude-li naopak tvrdit, že tyto hypotézy nekorespondují s realitou, odpoví mu patrně každý instrumentalista spolu s Deweyem, že vůbec neví, jaký by mohl mít smysl onen výraz "(ne)korespondovat s realitou."
