V pátek byl dopolední Dubrovník, očekávající Jana Pavla II. zalit teplým sluncem. V přístavu Gruz, jenž se plnil od rána věřícími ze všech stran, kontrastovala modř nebe i zátoky s červení střech a bělobou stěn v historické části města. Papeže vítal nejen mnohatisícový dav na pevnině, ale i záplava loděk a jachet ověnčených vlaječkami na moři. Kromě obyvatel Dubrovníka přilákala slavnost poutníky z celé splitsko-makarské metropolie, ze vzdálenějších částí země a navíc i poutníky ze zahraničí. Kromě účastníků ze sousední Bosny a Hercegoviny zde byli z Paraguaye, Argentiny, Peru a Chile, tedy ze zemí, kde působila kongregace Dcer milosrdenství, kterou založila nová blahoslavená.

Právě beatifikace s. Marie Petkovićové byla hlavním důvodem papežovy historicky první návštěvy této "Perly Jadranu", jak bývá Dubrovník nazýván. Před mší svatou Svatého otce přivítal dubrovnický biskup Želimir Pulić a ve své řeči vyjádřil radost nad návštěvou, krátce vylíčil slavnou minulost města a jeho význam pro kulturní dědictví.

Maria se narodila 10. prosince 1892 v Blatě na ostrově Korčula jako šesté dítě v zámožné rodině Marie a Antuna Petkoviće Kovače. Vychodila šest tříd základní a tři třídy měšťanské a hospodářské školy v Blatě. Později napsala: "Celý svůj život od nejrannějšího dětství jsem odevzdala Tobě a Tvé lásce... zvláště, když ses mi zjevil v šestém roce mého života," odvolávaje se na mystické zážitky již v dětství.

V r. 1906 se rozhoduje pro soukromé doživotní sliby čistoty. Zároveň s otcovou smrtí ztrácí velkou oporu neboť pracovitá a šetrná matka nebyla příliš nadšena „rozhazovačností“ své dcery, která podporovala chudé a potřebné. Marie měla od dětství chatrné zdraví, třikrát se její život ocitl v nebezpečí, až ji matka zavezla do Splitu k doktoru Račićovi, aby stanovil, co jí schází, tělesně i duševně. Lékař odhaluje lehce důvod a navrhuje, aby Marie zůstala u Služebnic milosrdenství, zvaných "Splitskými anděly".

Když pak za války ovládly Korčulu nemoci a hlad a italské sestry se stěhovaly zpět do své vlasti, povoluje místní biskup vznik nového společenství sester, které vede zmiňovaná blahoslavená. I přes těžké podmínky a nedostatek financí se nedává zlomit a tak ji biskup v den sv. Františka roku 1920 spolu s dalšími pěti sestrami obléká řeholní šat a vzniká kongregace Dcer milosrdenství. Mladá představená sestavuje celou její strukturu a zanedlouho otvírá několik dalších domů.

V r. 1936 ji prosí bratr Leonardo Rusković, aby poslala sestry do Argentiny. Ona posílá 30 sester a r. 1940 sama jede do Ameriky na vizitaci. Později činnost rozšiřuje také na Paraguay, Chile a Peru. Dále Matku Marii pronásledují choroby, ale ona nezlomená s nimi bojuje a usiluje o papežův souhlas pro celosvětové působení svého společenství. To se jí podařilo roku 1944, nejprve na 7 let, trvalé schválení se váže až k r. 1956.

Umírá v Římě 9. června 1966. Byla pochována na hřbitově Campo Verano. O tři roky později byly její ostatky přeneseny do klášterního generálního domu a r. 1998 do Blata na Korčule, kde spočinuly v mateřinci Kongregace Dcer milosrdenství.

V své homilii během mše sv. papež použil citaci evangelního čtení: "Pane, co mám činit, abych měl podíl na věčném životě?" pro konstatování, že právě s. Maria si stále kladla takovou otázku a ve svém srdci slyšela odpověď: "Pojď za mnou!" Na konec setkání biskup Pulić prohlásil: "Nyní se všichni cítí šťastni, ale jak by tomu mohlo být jinak, když mezi nás přišel Svatý otec?"