Když nastal den letnic, byli všichni shromážděni na jednom místě. Náhle se strhl hukot z nebe, jako když se žene prudký vichr, a naplnil celý dům, kde byli. A ukázaly se jim jakoby ohnivé jazyky, rozdělily se a na každém z nich spočinul jeden; všichni byli naplněni Duchem svatým a začali ve vytržení mluvit jinými jazyky, jak jim Duch dával promlouvat. V Jeruzalémě byli zbožní židé ze všech národů na světě, a když se ozval ten zvuk, sešlo se jich mnoho a užasli, protože každý z nich je slyšel mluvit svou vlastní řečí. Byli ohromeni a divili se: "Což nejsou všichni, kteří tu mluví, z Galileje? Jak to, že je slyšíme každý ve své rodné řeči: Parthové, Médové a Elamité, obyvatelé Mezopotámie, Judeje a Kappadokie, Pontu a Asie, Frygie a Pamfylie, Egypta a krajů Libye u Kyrény a přistěhovalí Římané, židé i obrácení pohané, Kréťané i Arabové; všichni je slyšíme mluvit v našich jazycích o velikých skutcích Božích!" Žasli a v rozpacích říkali jeden druhému: "Co to má znamenat?" (Skutky sv. apoštolů 2, 1-12)

Když japonská firma Toyoda Machine Works zahajovala před několika týdny stavbu své továrny v Pardubicích, ve které bude vyrábět převodovky pro kolínský závod tří světových automobilek, doprovázeli ten okamžik japonští investoři zajímavým rituálem. Šintoismus jim předepisuje půdu stavby nejprve posvětit. Zkropit ji saké, posypat solí a několika zrnky rýže v rozích. Třikrát pak probodnou hromadu písku lopatami. Zajímavé a působivé. Noviny o tom napsaly krátkou zprávu.

Když byly letošní svatodušní svátky, nevěnovaly jim víkendové noviny ani větu. Zřejmě nebyly žádné působivé zvyky, které by se daly v novinách popisovat a do televize snímat. Jezule ve vánočních jeslích? Dojímavé a milé. Kristus na velikonočním kříži? Dramatické a tragické. Prázdný hrob? Neuvěřitelné! Letnice? Seslání Ducha svatého? Narozeniny církve? A co jako?

Přesto jde o stejně významný svátek, jako ty dva předchozí. Ve Staré smlouvě Pána Boha s pány Izraelity je jeden důležitý článek, který se opakuje mnohokrát: "Budeš zachovávat též slavnost žně, prvních snopků z výtěžku toho, co jsi zasel na poli, a slavnost sklizně plodin na konci roku, kdy sklízíš z pole výsledek své práce. Třikrát v roce se ukáže každý, kdo je mužského pohlaví, před Pánem Hospodinem." (Exodus 23, 16n) Svátek týdnů nastal padesát dnů poté, co bývalí pastevci sklidili první snopy obilí. Dosud nikdy nehospodařili na polích, vždycky putovali. Je to jakoby počítačový expert zasel mrkev a ona mu výtečně vyšla. Jejich předchůdci z kenaanských kmenů v zaslíbené zemi zase nedělali nic moc jiného, než pěstovali plodiny a seděli na svém místě. A uctívali svá božstva... Izrael se učí děkovat Pánu Bohu na začátku žní i na jejich konci, to je ten třetí svátek do třetice k Pasše a svátku týdnů. Ten třetí se jmenuje svátek stánků. Pascha se kryje s Velikonocemi a svátek týdnů se svatodušními svátky. Svátek stánků snad odpovídá našemu díkůvzdání, ale jen zpovzdálí.

O to více je ten svátek zajímavý tím, že po zániku izraelského chrámu se pozornost svátku mírně přesunula k připomínce daru Tóry, zákona. Zůstaly připomínky zemědělských svátků. Ale prvotinou se stalo bohatství Zákona svěřeného Hospodinem Mojžíšovi. O svátcích se pilo mléko s medem a předčítaly se verše žalmů, například: "Hospodinovy řády jsou pravda, jsou nejvýš spravedlivé, nad zlato vzácnější, nad množství ryzího zlata, sladší než med, než včelí med z plástve." (Žalm 19, 10n) O svatodušních svátcích se tedy slavil dar Zákona. Zákon se chápe jako protiva Ducha. Zákoníkům a církevním tatíkům se laje, že Ducha dusí. Přesto Pán Bůh, homorista, právě v ten den nadělil učedníkům, a tím i nám všem, svého ducha. Na Sinaji to tehdy hučelo jako v tryskovém motoru, když Mojžíš dostal Desatero pro Izrael. Blýskalo se, hřmělo a hora byla jako v jednom plameni. O svatodušních svátcích žhnuly učedníkům hlavy, vítr hučel jako motory od Boeingu. Ustrašení učedníci dostali křídla pro poslání, kterým naplnili do večera Jeruzalém a pokračovali a pokračují dodnes, až naplní celý svět. Evangelium se rozletělo do všech končin a nikdo jej zatím nedokázal zastavit. No, řekněte, není co slavit?

Pán Bůh, nepřekonatelný dramaturg, docílil toho, že se dávný krutý trest rozdělených jazyků při stavbě Babylónské věže změnil v požehnání. Nerozdělil lidem kdysi jenom jejich společný jazyk na stavbě velevěže, rozdělil teď také svého ducha a každému ze sto dvaceti jeruzalémských učedníků nadělil schopnost mluvit v těch rozmanitých jazycích a nářečích tak, aby jedno evangelium najednou pochopili všichni zahraniční turisté a poutníci v Jeruzalémě. A tak vznikla církev a dodnes žije a roste.

Jakýže to byl zvyk o svatodušních svátcích? Ve Slezsku prý smaží vajíčka. Žádný další a zvláštní neznám. Jen jedna souvislost mne dnes napadá. Učedníci odstartovali o svatodušních svátcích globalizaci. Nebýt toho, možná bychom neměli ani žádnou Evropskou unii.