Proč jsme připravili pro edici Poslední Římané první český překlad pozdněantického Života svatého Martina? Protože o svatém Martinovi se tak nějak ví, že byl vojákem a rozdělil se s žebrákem o plášť a že se na jedenáctého listopadu pečou svatomartinské husy a světec má toho dne přijíždět na bílém koni - ale jinak už téměř nic.

A přitom je Martin z Tours postavou nesmírně zajímavou a svým způsobem i kontroverzní. Martin je prvním významným světcem latinského Západu, jehož světectví není dáno ani mučednictvím jako u tolika světců-obětí pronásledování křesťanů od prvního do čtvrtého století, ani literární činností na dogmatickém poli jako u Martinových současníků Ambrosia, Hieronyma či Augustina, nýbrž jen a jen kvalitou (virtus) jeho křesťanského života.

Martinův životopis z pera Sulpicia Severa, který se stane vzorovým dílem pro celé středověké latinské svatopisectví, obsahuje mnoho příběhů o zázracích, jimiž se Martinova "virtus" nejvýrazněji projevuje. Kromě nich i pod nim však lze rozeznat také některé "nekanonické", pozdější tradicí zastřené motivy.

Především, Martin se přimlouvá za Priscilliana, prvního člověka, který je odsouzen k smrti za "kacířské" názory. Martin se staví na odpor snad nejstrašlivějšímu fenoménu, právě tehdy, na sklonku 4. století, se rodícímu ze spojení státu a církve, totiž souzení a trestání církevních disidentů světskými soudy.

Tam, v Trevíru roku 385, začala fungovat inkvizice. Kdyby byl býval císař Maximus na Martina dal, kdyby přistoupil na jeho tezi, že jde o "inauditum nefas", "neslýchané bezpráví", nebyl by býval vytvořil precedens. Kdyby byl býval ušetřil život skupinky Priscillianových soudruhů, zachránil by statisíce obětí inkvizičních tribunálů, úřadujících s požehnáním všech křesťanských vyznání, které se kdy dostaly do blízkosti světské moci.

Není divu, že Martin cítí podle Sulpiciova líčení zklamání. Po kompromisu, na nějž přistoupil, aby se "hon na čarodějnice" zastavil, prchá horempádem z Trevíru. Zjevuje se mu sice anděl a utěšuje ho, že v dané situaci nemohl jednat jinak. Že však přece jen došlo ke zlu, jemuž Martin nedokázal zabránit a jehož důsledky zmírnil jen za cenu příslovečného "menšího zla", to se okamžitě negativně projeví v té oblasti, jíž se Martinovo světectví nejvíce projevuje: v oslabení "virtus", schopnosti konat mocné činy.

Priscilliánovská epizoda končí hořkým "Po této události (…) už nikdy nešel na žádný synod a nestýkal se s žádnými biskupy." Ten, který přemohl živly, nemoci i démony, pohanského caesara i zpupné císařské hodnostáře, musel kapitulovat před nepřítelem nejhorším, před zlobou církevní.

Není to jen případ biskupů, pronásledujících Priscilliana, kdy Martin co miles Christianus bojuje proti zpupnosti mocných tohoto světa. Je to množství příběhů o Martinově zápasu s vládci světskými, ale ještě častěji s nositeli úřadů církevních, od komplikací při Martinově biskupské ordinaci až po "znesvářené kleriky", kvůli kterým se Martin vydá na poslední pouť do Condaces.

Pozor ale: Potýkání zpravidla nevychází od Martina. To biskupové a církevníci bojují s Martinem, od jeho vstupu na veřejnou scénu až po počátky jeho kultu. Martin je pro ně nepřijatelný, nestravitelný, nechtějí ho pustit mezi sebe do kasty "rovnějších", nechtějí uznat jeho virtus. Martin je biskupem a světcem proti vůli tehdejší církve.

Tatáž "jinakost", "nekanoničnost" vzhledem k životním formám galské církve, která mnohé kleriky odpuzovala, však v jiných právě proto vzbuzovala nadšení. Martinovi přátelé, svatý Hilarius a svatý Paulinus z Noly a koneckonců i Sulpicius Severus přece patří k téže sociální a vzdělanostní vrstvě jako Martinovi jmenovití i anonymní odpůrci.

Sociologické vysvětlení nevraživosti části galské církve k Martinovi je nutné doplnit o poznání, jež plyne ze smyslu Sulpiciova textu: Martin představuje mimořádnou autoritu, založenou na mimořádné virtus, na síle bojovat se zlem, síle osobnosti. Proto ho lid miluje, proto v něm naleznou svůj ideál někteří intelektuálové, nespokojení se stavem své domácí církve (je otázkou, kolik vlastního sporu s církevníky vtělil Sulpicius do Martinova příběhu!), proto ho "obyčejní" biskupové nenávidí.

Byť byl odpor proti živému Martinovi sebesilnější, byť byl v počátcích sebesilnější i odpor proti Martinovu kultu - i o tom vyprávějí Sulpiciovy texty častým "bídníci, kdo nechtějí věřit" - přece se z Martina stal svatý Martin. Jeho kult však nabral jiný směr, než jaký ukazoval sulpiciovský korpus. V textech a zobrazeních, dokumentujících vývoj kultu, už dominuje role divotvůrce.

Pokud texty o svatém Martinovi z následujících dvou staletí (Paulinus z Périgueux, Gregorius z Tours, Venantius Fortunatus) něco přidávají k Sulpiciem dané svatomartinské látce, jsou to povýtce další zázraky, především zázraky posmrtné. Šiřiteli jeho kultu budou duchovní a někdy možná i tělesní následovníci těch, s nimiž se celý život potýkal.

Tím není řečeno, že "kanonický" obraz a kult svatého Martina je vzhledem k Sulpiciovi a případně k historickému Martinovi nepravdivý. Svatý Martin obrazů a legend vychází ze Sulpiciova Martina v tom smyslu, že ten i onen je divotvůrce, bojovník s démony a pověrami, uzdravovatel nemocných a ochránce slabých.

Poslední bod, ochrana slabých, je pro Martinovu oblibu zjevně nejdůležitější. Právem se ze všech epizod, které Sulpicius líčí, setkání s žebrákem u brány Amiensu vyvinulo do ústředního motivu svatomartinské ikonografie, právem dostalo ve francouzské tradici název La charité de saint Martin: Francouzské charité, latinská caritas, křesťanská slitovná, sklánějící se láska je atributem svatého Martina. Různé podoby charité, s koněm i bez koně, napříč staletími mnohonásobně převládají nad všemi ostatními zpodobeními Martina.

Svatý Martin-slitovník skutečně není nepravdivý. Je jen neúplný. V jeho jménu se pozapomnělo na původního Martina-bojovníka, jehož celoživotní militia zahrnuje i zápas se státním a církevním establishmentem. Chceme-li znát CELÉHO Martina, musíme vzít na vědomí i Martina církví pohoršeného a Martina církev pohoršujícího, Martina-bludný balvan.

Chceme-li znát celého Martina, musíme se občas vracet od svatého Martina zpět k Martinovi, a tedy zpět k Sulpiciovu textu, a tedy i k tomu, co v něm bylo pozdějším svatomartinským "kánonem" marginalizováno. Neboť jako v tolika jiných případech starých kulturních tradic a ikon, i u Martina se to, co bylo marginální, vrací do kánonu a dává kánonu nový život. Teprve s vědomím této výstrahy i kotvy lze se vydat po dějinách svatého Martina.

Martin však zůstává žít i nad dějinami, jako jeden z obecných, naddějinně i nadkonfesně srozumitelných symbolických obrazů evropské kultury. Pryč jsou jeho zápasy s biskupy i jeho zázraky. Žít zůstává jediná jeho charité. Jediný obraz, čtyři prvky: Martin, žebrák, plášť a meč.

Jediný obraz, čtyři asociace, které se tolik podobají čtyřem kardinálním ctnostem antické i křesťanské etiky: Milosrdenství, síla, pohotovost a umírněnost. Martin se slitovává, ale jeho slitovnost roste z vědomí jeho síly - plášť přece roztíná mečem.

Martin dává ze svého, ale není sebeničivý extrémista - dává přece žebrákovi půlku svého pláště. Martin účinně a rychle pomáhá, ale není pouhý filantrop – je přece voják, rytíř, miles Christianus, a jako takový ví, že se i tímto způsobem podílí na boji mezi dobrem a zlem, který probíhá ve viditelném i neviditelném světě a nebude skončen až do skonání jich obou.

V tomto smyslu, v jednotě slitovnosti a bojovnosti, uchopil podstatu přitažlivosti svatého Martina dokonale Ivan Martin Jirous ve dvou básních, které svému patronovi věnoval ve sbírce Labutí písně:

"Syrové maso ukaž v ráně
Vysvoboď mě už prosím vrať mě
Martě Františce Juliáně
Andělé ať se snesou nad ně

Rozetnutý plášť nebes báně
Tmu až odhalí nečekaně
Iridiový meč tvůj vzplane
Nad zemí v bouři rozpoutané"

"Sv. Martine, přímluvče mocný,
tys líbal rány malomocných,
já mám nemocnou duši, víš?
Zdali ji také zahojíš?
Sv. Martine, vojáku,
pomoz mi, pomoz žebráku.
Sv. Martine z Tours,
zbav mě od nočních můr!"

Kniha Sulpicius Severus: Život svatého Martina v překladu Pavla Ryneše a se studií Martina C. Putny vychází v edici Poslední Římané (nakladatelství Herrmann a synové).
Vernisáž knihy se koná v pražském Divadle Archa (Na Poříčí 26, Praha 1), na svátek svatého Martina 11. listopadu 2003 v 17 hodin.