Důvěra v církve v České republice je velmi nízká

Důvěryhodnost různých institucí, jak ji odečítáme ze sociologických průzkumů, bývá zjišťována na několika stovkách nebo tisících náhodně vybraných občanů. Tazatel je vyhledá, požádá o spolupráci, položí jim otázky dotazníku a zaznamená jejich odpovědi. Například ve výzkumech Evropský hodnotový systém otázka na důvěryhodnost institucí zní: "Prosím, podívejte se na tuto kartu a řekněte mi pro každou položku v seznamu, jak velkou v ni máte důvěru: velmi vysokou, značnou, ne moc velkou nebo vůbec žádnou." Na seznamu vytištěném na pomocné kartě potom máme vypsáno šestnáct různých institucí, mezi nimi i církev. To znamená, že v dotazníku není církev nijak blíže určena, nepodniká se žádný pokus o její definici. Předpokládá se zkrátka, že dotázaný ví, co je církev, a tiše se bere na vědomí, že si pod tím pojmem každý může představit něco jiného. Moc dokonaleji to přitom udělat nelze, protože situace dotazování nedává prostor pro velké teologické úvahy. Spíš se naopak požaduje, aby tazatel střílel takové otázky jako z kulometu a respondent odpovídal bez zadrhávání to, co ho napadne jako první. Z toho plyne, že v odpovědích nemáme ani tak odraz ra­cionálních úvah respondentů, ale spíš jejich dojmů a pocitů: řeknu slovo "církev", a ty odpovíš, co tě napadne jako první.

Většina respondentů speciálně v České republice navíc nemá o církvi takové znalosti, aby dokázala ocenit jemné rozdíly v teologických či sociologických definicích církve. Pro polovinu z nich je celá tato oblast terra incognita, zahalená mlhou. Pokud se jich zeptám na církev, budou asi reagovat především na veřejně viditelnou stránku římskokatolické církve prostě proto, že ta je u nás nejvíc vidět, ale možná do toho zamíchají i pocity, které mají z poslední návštěvy jehovistů, z upálení Jana Husa, o němž se kdysi učili v dějepisu, a z činnosti islamistických mulláhů. Nemyslím si o mnoha našich spoluobčanech, že by vnímali oblast náboženství tak podrobně, aby dokázali blíže vysvětlit naukové rozdíly mezi dalajlámou, papežem a Usámou bin Ládinem. A tak mají sklon házet všechno do jednoho pytle.

Kromě takovýchto dotazníků pro obecnou populaci se image institucí a důvěra v ně dá zjišťovat i jinak, specifičtěji. Například je možno analyzovat obsah médií, jak se tam o té které instituci mluví a píše, anebo dělat podrobnější dotazování či skupinové diskuse, které by mohly jednotlivé stránky tohoto tématu obnažit daleko zřetelněji. Ale takové zjišťování se v oblasti církví, pokud vím, moc nepěstuje. Nejdůležitější potenciální sponzoři takového výzkumu, totiž samotné církve, mají málo peněz, neumějí s těmito metodami pracovat, bojí se výsledků, které by mohly obdržet, a nadto mají často pocit, že vědí samy nejlíp, co si lidé o nich myslí či mají myslet.

Pokud vím, byly provedeny dva výzkumy, které se týkaly důvěryhodnosti institucí, včetně církví, v roce 1991 a 1999. Probíhaly podle popsaného scénáře? Jak dopadly?

Narážíš asi na zmíněné výzkumy Evropský hodnotový systém (SC&C), které – jak už jsem řekl – obsahovaly také otázku na důvěryhodnost církví. Samozřejmě se tam roku 1991 projevily zbytky revoluční euforie, zatímco v roce 1999 byli respondenti kritičtější. Na druhé straně však například řada výzkumů Trendy, konaná agenturou STEM, kde je otázka ve znění: "Pokládáte Vy osobně církve za užitečné instituce", možná dokonce naznačuje mírný nárůst důvěry v církve v nejposlednější době. V letech 1995 až 2000 se podíl odpovědí "určitě ano" a "spíše ano" pohyboval každý rok kolem 45 %, zatímco průměr obou výsledků z roku 2001 činí 51 %. Tento doufejme mírně rostoucí trend navíc jde proti klesajícímu trendu počtu členů církví, a o to je významnější. Snad to souvisí s tím, že spory o církve a jejich postavení ve společnosti se v naší veřejné debatě dostaly poněkud do pozadí.

Vcelku se mi zdá, že v pohledu našich občanů církve nedopadají zase tak špatně, přinejmenším ne tak špatně, jak by mohly, když uvážíme jejich neutěšenou personální a finanční situaci, spory o církevní majetek a stále přetrvávající hlubokou nedůvěru až nenávist k církvím u části veřejnosti.

Za normálních okolností se důvěra v církve mění pomalu, pomaleji než důvěra v instituce jako je vláda nebo parlament. Buduje se pomalu, a také případná ztráta kreditu by se projevila nejspíš až s odstupem – pokud by se nejednalo o nějaký veliký skandál, jako jsou třeba veřejně přetřásané případy kněžské pedofilie v některých zemích.

Důvěra v církve a přesvědčení o jejich užitečnosti úzce souvisí s osobním náboženským přesvědčením. Kdo věří v Boha, má vůči nim zpravidla větší pochopení než ten, kdo v Boha nevěří, třebaže výjimky na obou stranách existují. A jistě to také souvisí s osobní zkušeností s působením církví. V době, kdy církve a nejrůznější církevní organizace, spolky a sdružení mohou působit i mimo zdi kostelů a modliteben, se takové příležitosti naskýtají poměrně často. Mírný nárůst přesvědčení o užitečnosti církví snad může znamenat, že pozitivní zkušenosti vcelku převažují.

Jak si vysvětluješ rozdíl mezi výsledky Evropského hodnotového systému a Trendů? Je to zněním otázek, přesnějším zaměřením na církve v případě Trendů? Bylo by možné srovnat tyto výzkumy s některými výzkumy prováděnými v jiných postkomunistických (to je ale škaredé slovo!) zemích?

V tom znění otázek to může být také, ale především Trendy jsou aktuálnější. Evropský hodnotový systém se zkoumal v letech 1991 a 1999, zatímco Trendy pokrývají periodu 1995 až 2001.

Pokud jde o mezinárodní srovnání, je u nás důvěra v církev výjimečně nízká. Ze třiceti evropských zemí, zkoumaných roku 1999 agenturou SC&C v projektu Evropský hodnotový systém, jsme se v tomto ohledu umístili na čistém posledním místě. Jde přitom o země jak postkomunistické, tak o ty druhé, řekněme postkapitalistické. Tohle rozdělení podle bývalé železné opony se ostatně v datech o důvěře k církvím moc neprojevuje: státy obou druhů se nacházejí jak na našem proticírkevním pólu – Česko v tomto ohledu sousedí s Německem a Nizozemím – tak i na opačné straně, kde Malta a Portugalsko soupeří o vedení s Rumunskem a Polskem.

Míra důvěry k církvím zkrátka není přímo závislá na politickém režimu posledních pár desítek let. Hodně záleží především na podílu členů církví v jednotlivých zemích, a ten je u nás extrémně nízký, a dále na image církví v té které zemi a na jejich aktivitách.

Přitom ovšem současný image církví se u nás ve střední Evropě formuje tak někdy od poloviny devatenáctého století, tedy od dob, kdy tu ještě o reálném socialismu nebylo ani slechu. Zatímco u nás Palacký a další protagonisté vrcholícího národního obrození vytvořili a prosadili obraz českých dějin jako zápasu proti němectví, habsburství a římskému náboženství, tak naopak polští romantikové zahlédli v katolické církvi jednu ze zásadních opor polského národa v boji proti protestantským Prusům, pravoslavným Rusům a muslimským Turkům, úhlavním to nepřátelům Polonie. Srovnejme si jen obraz katolictví u Sienkiewicze a u Jiráska!

Přitom tento obraz církví, ať už lichotivý nebo hanlivý, se nemusí nijak zvlášť krýt s průměrnou sociální realitou jejich působení. Asi existovali neohrožení křesťanští hrdinové, modlící se ke svatému Jiří v dešti tureckých kulí a bojující do poslední kapky krve za víru a za vlast, a asi existovaly předobrazy Haškovy antikatolické a antisemitské karikatury feldkuráta Katze – ale to vše jsou čistě početně vzato pouhé výjimky v obrovském zástupu průměrných věřících, skoro stejných a stejně dobrých v Čechách, na Moravě, v Polsku i kdekoli jinde v Evropě.

Je pravda, že mnoha vůdcům českého národního obrození nešlo o zničení církví jako takových, spíše o jejich reformu nebo o náhradu zprofanovaného katolictví jiným vyznáním. Ale celkově je výsledkem jejich snah asi jen rychlejší postup sekularizačního procesu u nás, tedy podrytí pozic náboženství jako tako­vého.

Rozhovor byl připraven ve spolupráci s Centrem pro studium demokracie a kultury
Další část rozhovoru s Janem Spoustou uveřejníme v nejbližších dnech.