Seznamka
Meze rozumu a princip blahobytu
Leitmotivem Hayekova díla je odmítnutí konstruktivistického racionalismu. Lidská společnost není a nemůže být produktem lidského plánování a konstruování jako např. hodinový strojek. Klíčem k blahobytu rozvinutých civilizací je podle Hayeka schopnost využívat informací, které v jejich celku nikdo nedovede obsáhnout. Jinými slovy všechny pokusy o plánování a konstrukci společnosti zacházejí se zanedbatelným zlomkem informací ve srovnání s tím, co umožňuje svobodný trh. Cituji: "V civilizované společnosti to vskutku nejsou ani tak větší znalosti, které může jednotlivec získat, jako spíše větší prospěch, který získává ze znalostí ostatních lidí, co je příčinou jeho schopnosti sledovat nekonečně větší rozsah cílů než jen pouhé uspokojování svých nejnaléhavějších fyzických potřeb." A svoboda končí tam, kde se prosazují neoprávněné nároky rozumu. "Rozum," říká Hayek, "je pouhou kázní, proniknutím k mezím možností úspěšného jednání, které nám často řekne jen to, co nedělat."
Ve společnosti existují dva typy řádu. Ten první vznikl spontánním vývojem a má naprosto fundamentální význam, naopak druhý byl vytvořen lidmi. Podle Hayeka společenská teorie může začít až teprve objevem, že "existují uspořádané struktury, které jsou produktem jednání mnoha lidí, avšak nejsou výsledkem vědomého lidského vytváření." Existují určitá spontánně vzniklá pravidla jednání, která garantují svobodu, a tím i blahobyt.
Teorie práva
V evolučním procesu vznikla vysoce ritualizovaná pravidla chování už na úrovni živočišných skupin. Zdá se proto, že mnohá pravidla chování jsou v nás natolik hluboko, že je neumíme plně artikulovat. Hayek uvádí jako příklad pravidlo fair play, jenž spočívá více v jakési intuici než v analytickém pochopení. V tomto smyslu se zákonodárci nejstarších civilizací pokoušeli nikoli vytvářet zákony, nýbrž pouze formulovat to, co podle nich vždycky zákonem bylo. To ale neznamenalo, že zákon se přestal vyvíjet. Nevyvíjel se řízenými změnami shora, nýbrž neřízenými, spontánními procesy zdola: "Právě v činnostech jejich poddaných, které vládci nemohli přímo řídit, často hlavně ve vztazích těchto poddaných s lidmi odjinud, se vyvíjela nová pravidla mimo zákon vládci prosazovaný, zatímco tento zákon měl tendenci ustrnout přesně do té míry, do jaké byl artikulován."
Hayek poukazuje na to, že ve starověkých Athénách, stejně jako v římském a anglosaském zákonodárství, existuje silná tradice nalézání zákona namísto jeho konstrukce. Svobodu pak spojuje s důrazem na samostatnost soudů, které rozhodují podle zvykového práva, přičemž zákonodárná moc zasahuje do práva minimálně. "Není pravděpodobné," tvrdí Hayek, "že abstraktní pravidla vymyslí někdo, komu jde o určité výsledky. Právě potřeba zachovat řád v jednání, který nikdo nevytvořil, který je však narušován jistými druhy chování, si vynutil definovat ty druhy chování, které je třeba potlačovat." Hlavní prostor pro aktivitu tvůrců zákona v demokracii vidí Hayek tam, kde se stará pravidla chování ukážou jako vynucená nátlakem určitých mocných tříd a kde odporují hlubším spontánním pravidlům (např. pravidlu fair play). Zákonodárné sbory však mají za normálních okolností více dbát o regulaci pravidel státní správy a organizace než o vytváření zákonů. Právo jako spontánní řád má být bariérou každému druhu moci, včetně moci zákonodárců. V tom, že se zákon stal v rukou mocných zákonodárných sborů kořistí stranických zájmů a kšeftů, určil Hayek kořen krize demokracie.
Právo ve svobodné společnosti představuje složitý experimentální proces nalézání, vyvolávání neočekávaných důsledků a zpětné vazby. "Úkolem pravidel správného chování tak může být pouze lidem sdělovat, se kterými očekáváními mohou počítat a se kterými nikoli." Spontánní řád, který je co nejvíce chráněn od násilného zasahování vládců a privilegovaných tříd, vede vždy k vymezení chráněných oblastí každého individua: "Právo, svoboda a vlastnictví jsou neoddělitelnou trojicí. Nemůže existovat právo ve smyslu univerzálních pravidel chování, které by neurčovalo hranice svobody tím, že stanoví pravidla umožňující každému zjistit, kde má volnost v jednání."
Fata morgána sociální spravedlnosti
Hayek vždy patřil k pověstným a nejpřesvědčenějším odpůrcům socialismu. V úvahách nad pojmem sociální spravedlnosti dospěl k závěru, že ho nelze nijak definovat, že postrádá zcela smysl a že jeho moc je produktem primitivních emocí kmenové společnosti. Spontánní řád otevřené společnosti se může zdát v konkrétních případech nespravedlivý, ale jeho cílem není a nemůže být sociální spravedlnost, nýbrž využívání znalostí všech k obecnému blahobytu. Spontánní poptávka na svobodném trhu je jediný způsob, jak zjistit, co je třeba produkovat; žádným rozhodnutím shora to nejde nahradit: "Posuzovat jednání podle pravidel, nikoli podle jednotlivých výsledků, představuje krok, který umožnil otevřenou společnost. Je to člověkem náhodně objevený způsob, jak překonat neznalost každého jednotlivce ohledně většiny jednotlivých faktů, která musejí určovat konkrétní řád velké společnosti."
Spontánní řád svobodné společnosti se mohl začít podle Hayeka vyvíjet teprve v novověku, kdy se zanechalo tisíciletého marného úsilí objevit podstatu "spravedlivé ceny", které vedlo k restrikcím ze strany mocných tříd společnosti a k bídě. Pravidla distributivní spravedlnosti, která určuje, co si kdo zaslouží, a podle toho rozděluje bohatství společnosti, předpokládají vždy totalitní systém. Je velký rozdíl mezi tím a mezi principem solidarity. Zajistit, aby nikdo neklesl pod určitou životní úroveň, je totiž žádoucí: "Není důvodu, proč by vláda ve svobodné společnosti neměla všem zajišťovat ochranu proti krutému strádání ve formě nějakého zaručeného minima důchodu nebo dolní hranice, pod níž by nemusel nikdo klesnout. Zavést takovéto pojištění proti krajní bídě může docela dobře být v zájmu všech; nebo se může pociťovat jako jasná morální povinnost všech pomáhat v rámci organizovaného společenství těm, kteří si nemohou pomoci sami." Hayek se staví také za to, aby existovaly takové veřejné instituce, které dají příležitost rozvinout své schopnosti všem lidem, jimž by to bylo z nějakého důvodu znemožněno. Záměrem práva má být zvyšovat stejné šance všech.
Socialismu se podle Hayeka podařilo úspěšně ohrozit svobodu díky tomu, že chtěl velkou otevřenou společnost přeměnit v duchu kmenových principů, po nichž lidé skrytě stále touží. Cituji: "Morální city, které otevřenou společnost umožnily, vyrostly ve městech, v centrech obchodu a řemesel, zatímco pocity velkého počtu lidí byly stále ještě ovládány citovým lokálním patriotismem a xenofobickými a bojovnými postoji ovládajícími kmenovou skupinu. Vzestup velké společnosti je událostí až příliš nedávného data na to, aby lidem poskytnul čas odhodit výsledky vývoje trvajícího stovky tisíců let a nepovažovat za umělá a nelidská ona abstraktní pravidla chování, která jsou často v konfliktu s hluboce založenými instinkty nechat se v jednání vést vnímanými potřebami druhých... všechny pokusy modelovat velkou společnost podle obrazu důvěrně známé malé skupiny nebo přeměnit ji na společenství tím, že jednotlivci budou řízeni k dosahování společných viditelných účelů, musí produkovat totalitní společnost."
Konkurence jako způsob objevování
Nebudu se podrobněji zabývat Hayekovými plány na obrození současné demokracie tím, že se radikálně omezí svévolná vláda a její zneužití u zákonodárných sborů (Hayek navrhuje vytvořit dva zákonodárné sbory, z nichž jeden by vytvářel pouze zákony a druhý pouze direktivy pro státní správu). Zmíním se na závěr o jeho pojetí konkurence jako přímo hybného procesu blahobytné, otevřené společnosti.
Hayek v prvé řadě přesvědčivě ukazuje, že dokonalá konkurence je neuskutečnitelná. Testem toho, zda konkurenční prostředí je za daných podmínek dobré "by neměl být stupeň přiblížení se k nedosažitelnému výsledku, nýbrž mělo by jím být to, zda výsledky dané hospodářské politiky jsou lepší, nebo horší než výsledky jiných disponibilních postupů." Konkurence je především reálný proces, je vlastně teoreticky neuchopitelný a nepředvídatelný. Je nejprve a především způsobem objevování a nejefektivnější cestou komunikace informací. Hayek dokonce tvrdí, že konkurence je zodpovědná za vznik a vývoj lidské racionality: "A není to tudíž obecně racionalita, čeho je zapotřebí, aby se konkurence uvedla do chodu, nýbrž konkurence nebo tradice, která konkurenci dovoluje, je to, co k racionálnímu chování povede. Snaha počínat si lépe, než je to možné navyklým způsobem, je proces, v němž se rozvíjí ona schopnost myšlení, která se později projeví v argumentaci a kritice. Žádná společnost, která nejprve nerozvinula obchodnickou skupinu, v jejímž rámci by zdokonalování nástrojů myšlení přinášelo jednotlivci výhodu, nikdy nezískala schopnost systematického racionálního myšlení." Podle Hayeka není možné, aby tam, kde se zajistí opravdové konkurenční prostředí (tj. právní stát, který chrání svobodu podnikání všech), nevznikla blahobytná společnost.
Na závěr bych chtěl citovat několik Hyekových myšlenek, které považuji za jádro liberálního pohledu na svět: "Takovýto vývoj bude možný jenom tehdy, nebude-li mít tradicionalistická většina moc vnucovat všem ty tradiční způsoby a mravy, které by bránily experimentovat s novými metodami, což patří ke konkurenci. To znamená, že pravomoci většiny musejí být omezeny na prosazování takovýchto obecných pravidel, která jednotlivcům zabrání narušovat chráněnou oblast jejich bližních a která by neměla přerůst do pozitivního předpisování, co musejí jednotlivci dělat. Jestliže se zařídí, aby názor většiny, resp. jakýkoli názor na to, jak se musejí věci dělat, všeobecně převládnul, pak se znemožní vývoj, který jsme nastínili, v němž racionálnější procedury postupně nahrazují ty méně racionální. Intelektuální růst společenství spočívá na tom, že se názory málo lidí postupně šíří, i když je to k neprospěchu těch, kteří se brání je přijmout; a ačkoli by nikdo neměl mít moc vnutit lidem nové názory proto, že si myslí, že jsou lepší, jestliže úspěch prokáže, že jsou efektivnější, ti, kteří lpí na svých starých metodách, nesmějí být ochraňováni před relativním nebo dokonce absolutním poklesem jejich postavení."
Literatura
Friedrich A. Hayek: Právo, zákonodárství a svoboda (nový výklad liberálních principů spravedlnosti a politické ekonomie) I-III, Academia Praha 1991.
Přečtěte si první část Moderní liberalismus: Dewey
