Ty snad chceš reformovat církev!

Blažek: Kdo to je, ten moderní člověk, co začíná být na některé náboženské principy alergický? Neštimují mu s "vědou" (to jest fyzikalismem), nejsou dost "progresivní"? Tak to možná bývalo právě u člověka moderního. Odmítání některých sociálních principů, jichž se dodnes přidržuje katolická hierarchie, však s touto linií modernistické kritiky dnes už má jen málo společného.

Modernismus žil stejnou nadějí jako progresivismus: že až padne bastila, až se rozboří oba sloupy vzájemně propojené světské a církevní moci, bude svoboda. Panovala taková míra represe a příšeří, že jen zcela výjimeční vizionáři – například Joachim da Fiore nebo John Ruskin, abych jmenoval dva ze svých nejoblíbenějších – si dovedli názorně vybavit radikální a přitom realistickou proměnu společnosti k lepšímu bez katastrofického zlomu. Modernista J. S. Machar věřil, že s rozkotáním Říma a Vídně se uvolní tvůrčí síly Čechů. Když v prvních dnech "revoluce" uviděl, že čecháčkovství nejenom neslábne, ale drápe se k moci, do konce života zatrpkl.

V čem se tento soudobý kriticismus institucí, všeplatnosti hierarchického principu, hledání legitimity v přivlastňování si transcendentních zdrojů, elitářství samozvaných elit, ale i samotného principu reprezentace zásadně liší od revolučních radikalismů a utopismů všeho druhu?

Tato odlišnost je mnohočetná, mnohovrstevná, nejde však jen o množství hledisek: jsou to koncepty zrozené z pluralismu, pocházející z různých nezávislých zkušeností, ale zároveň se vzájemně doplňující.

Stále širší okruh kritických myslitelů souznívá s mohutným dvoupólovým procesem, ve kterém se vzájemně střídají nebo paralelně doplňují akty demytologizace a remytologizace. Demytologizace (nebo demytizace) už se nechápe modernisticky jako kácení mýtů, ale jako reflektování jejich nereflektované přítomnosti v našem životě, přičemž právě v tomto unikání reflexi se spatřuje sama podstata mýtu a zdroj jeho sociální síly. Remytologizace (nebo remytizace) pak není ani vymýšlení nových mýtů ani labužnické oživování zatuchlých kostýmů a kulis, ale otevírání tak nových výhledů, intuicí a vizí, že nemohou být ničím podloženy než právě souzníváním s nejhlubšími mytickými tradicemi lidstva.

Další myšlenkový a tentokrát i akční okruh je nesen jiným, obdobným dvojpohybem: euroamerická civilizace se konfrontuje s ostatními civilizacemi, učí se být vůči nim vstřícná až pokorná, hledají se partneři planetárního dialogu (málokdy ale na konferencích o "globání" [od slovesa "globat"], ty stále více cítím jako parazitismus), jedna strana odhaluje svou vlastní autenticitu ve vidění a jednání té druhé.

Křesťanské církve oba tyto proudy znají a do značné míry jsou i jejich inspirátory (biblická archeologie, hermeneutika, sémiologie náboženského jazyka, teologie osvobození...). Ne tak u nás (leda na poli překladů). Velikou práci na poli demytologizace vykonala za první republiky Volná myšlenka (spisy Karla Zlámala) – obávám se ale, že z ní zatím žádný český katolický teolog tehdejší rozhořčené anatéma nesejmul.

Pro mě snad nejdůležitější, nejvíc schopný reflektivně jednat, je proud nesený pojmy hnutí lidského potenciálu, lidský růst, občanská participace, měkké hry, sociální konstruktivismus, komunitarismus... To je něco, co katolická církev u nás bere podle okolností jako lezení do zelí, mladickou nepřístojnost, import západních manýrů nebo znevažování posvátného. Mezi Ústím nad Labem a Drážďanami existuje již hluboko od časů NDR v tomto směru informační i praktická skleněná zeď, ze které se moc neudrolilo ani po pádu zdi berlínské. Pluralita směrů a metod, které se již v NDR v evangelických církvích a do značné míry i v katolické církvi profesionálně užívaly a interaktivně předávaly, je pro nás nepředstavitelná. K tomu patří učebnice, metodiky, manuály, videoprogramy, interaktivní software, kurzy, semináře, supervize, evaluace, nespočet projektů pro laiky včetně rodičů s dětmi, nezaměstnaných, starých lidí, umírajících, ale také decizorů a podnikatelů. Naše polocírkevní nakladatelství Portál z této vlny sbírá jen neškodnou pěnu herních technik pro rodiče a školy.

Vznikají tak rozsáhlé oblasti zcela nové zkušenosti, která už není ezoterická ani elitní, nevyžaduje vysoké platby za několik let studia, neohrazuje se v hradbách přijímacích a vypouštěcích zkoušek, které jsou vlastně šikanou, staví na osobních zkušenostech účastníků a skrze ně se dále tříbí a rozvíjí. Je to alternativní pedagogika zdola. Ani jeden z našich "porevolučních" ministrů školství – a byli mezi nimi i horliví katolíci, Piťha, Pilip a Sokol – o ničem takovém nechtěli vědět, jakkoli lze říci, že toto je právě v západních demokraciích společný jmenovatel živé pedagogiky náboženské a sekulární.

Měli jsme se ženou to štěstí, že jsme po léta sledovali velkolepé usilování jedné voršilky, S. Consilie Edeltrudy Novákové, alespoň některé z motivů této radikální pedagogické reformy promítnout do katechetizace. Když zemřela, informoval jsem se v klášteře o osudu jejích prací. Nejsou přístupné veřejnosti, s jejich pedagogickou částí se prý pracuje v Českých Budějovicích.

Duchovní a intelektuální uzamčenost, děs ze skutečnosti, nezájem o duchovní dospívání "zbytku světa", odmítání tohoto pohybu jen proto, že už nestojí v jeho čele – myslíte si, že o instituci, která jeví tyto rysy, má smysl uvažovat jako o svaté? Považovat to za životodárné napětí by byl leda špatný vtip. Vůbec mi nejde o to, že by katolická církev u nás "nedržela krok se světem". To by samo o sobě nebyla vada (ale ani přednost). Nerozumí současnému světu, nechce mu rozumět a ještě ke všemu je přesvědčena, že mu rozumí.

Ten Váš poslední odstavec je ale tvrdý! Nu, ona ta sestra Consilie byla asi taky "církví", také asi patřila do instituce s popsanými rysy. Obdobným způsobem bychom mohli nalézt další příklady. Ale možná jsou to výjimky, které potvrzují pravidlo. Je rozhodně inspirativní takové výjimky zmínit a ocenit; ostatně si nemyslím, že by lidé, kteří se pro církev a pro svět angažují (jako sestra Consilie), to činili pouze církvi navzdory, pouze proti vůli té zabedněné instituce. Považujete za žert životodárný paradox církevní svatosti i ubohosti, ale já tu vidím hned další: paradox těch, kteří církev jakožto instituci (!) svého druhu milují, pracují pro ni, i když ona sama si těchto svých dělných a zajímavých členů příliš nevšímá, pokud jim přímo nepodtrhává nohy... Zažil jsem tento paradox přímo esenciálně zhmotněný v Bonaventurovi Boušem, kterého jsem poznal před několika lety. Byl to přímo existenciální zápas: církev miloval, nedovedl si představit, že by ji opustil nebo že by jej opustila, a přitom ji a její instituční projevy tak těžko snášel…
Ale chci se spíše zeptat, kde je zakopán pes církevní duchovní a intelektuální uzamčenosti, kde je příčina toho, že naše církev nechápe svět a dokonce mu ani rozumět nechce. Pokud ji vidíte spíše u nás než například na Západě, kde je chvályhodných aktivit Vámi uvedeného typu přece jen mnohem více, netkví příčina z velké části přece jen v době komunismu, kdy se církev nemohla dostatečně a zdravě rozvíjet a kdy jí ujel nejeden vlak? Nejde mi o odpověď typu "za všechno mohou komunisté", spíše o zvážení, do jakého stavu se církev dostala a jakých sil je třeba, aby tento stav překonala.
Také se mi zdá, že je sice efektní říci, že církev nerozumí světu a ani mu rozumět nechce, ale povězte mi, kdo mu tak vlastně dobře rozumí a kdo mu vlastně chce tak intenzivně porozumět? Navíc se mi někdy zdá, že "rozumět světu" je přece jen poněkud vágní a poměrně ošidná záležitost. Ten "svět" přece také často neví, čí je…

BB:Před několika lety – v roce 1995 – jsem na půdě České křesťanské akademie přišel s projektem animace veřejného dialogu uvnitř katolické církve, mezi křesťanskými církvemi, s jinými církvemi i s lidmi stojícími mimo náboženství (přesný název byl "Budoucnost, přítomnost a minulost křesťanských církví v České republice"). Neuspěl jsem. Jedním z mých odpůrců byl psychiatr Petr Příhoda. Řekl mi tehdy: Ty snad chceš reformovat církev! Znělo to, jak kdyby řekl: Ty snad chceš zastavit Zemi v jejím otáčení!

Ta věta se mi často vrátila, asi jako se vrací zkažené jídlo. Vedla mě ke zpytování svědomí. Chci, nebo nechci? Proč bych ale neměl chtít? Jsou přece známy postavy, které tak činili, a byli to jen lidé. Nebo to má znamenat, že církev reformu nepotřebuje? Nebo dokonce že už jí žádná reforma nepomůže?

Od roku 1995 uplynulo pouhých osm let, ale pokud jde o tuto otázku, zdá se mi, že žiji ve zcela jiné epoše. Neříkám si už, že je církev – nebo soudobá škola nebo dnešní medicína – nereformovatelná. Zdá se mi to být špatně položená otázka, předem prohraná strategie, manipulace s pojmy, které už neodpovídají soudobým skutečnostem. Je-li Bůh, nepotřebuje mít všechny ve straně. Nepotřebuje mezi lidmi a sebou dohližitele. Touží po těch, kdo s ním souznívají vlastním autentickým jednáním. Teď se možná zhrozíte, ale já bych řekl, že soudobá zbožnost přestává být založena na víře. Bůh je tak dynamický, spolu s námi toho tolik dělá, že je neštěstím upsat se na celý život jednomu věroučnému schématu. Bůh tak chrlí za naší účasti a našimi srdci a ústy nová a nová znamení, radostné zvěsti a prorocká varování, že by to znamenalo ucpat si před ním uši a zalepit si oči. Je opravdu radikálně otevřený. K tomu jsem si (na silvestra roku 2001) poznamenal: "Bůh od nás nechce, abychom ho následovali, ale předcházeli." Dodal bych ještě: Bůh není vševědoucí, protože to je nepotřebné. Bůh není všemocný, protože má odvahu být slabý.

Někdy na konci totality jsem se ocitl v Západním Německu a ředitel luxusního protestantského souboru starobinců Collegium Augustinum mi říkal na mé nápady, jak staré lidi potěšit terapeutickými hračkami vynalezenými a designovanými v Čechách, že se musím naučit své nápady podat tak, aby se daly rozmnožovat. Sám byl velmi úspěšný rozmnožovatel svého jednoho nápadu. V neziskové sféře tomuto Němci eufemisticky říkají Multiplikatoren, jinak jde o princip trhu. Než jsem v roce 1996 získal Ashoka Fellowship, tak jsem musel prokázat, že měkké hry, jak se ženou říkáme našim metodám, jsou rozšiřitelné. Ashoka je totiž organizace sice světová, ale duchem americká, liberální a tržně myslící. Dnes se postupně od těchto pokušení odděluji. Čím větší univerzalita jakéhokoli nápadu, tím menší jeho citlivost vůči konkrétnímu kontextu. Proč chtít získat co nejvíc stoupenců, věřících, bojovníků? Organizace, které přerostou určitou velikostní mez, se stávají neřiditelnými monstry, ve kterých degenerativní procesy vysoce převládají nad regenerativními. A tak mohu uklidnit strážce Příhodu, že dnes už opravdu nechci reformovat žádnou z velkých institucí (shodou okolností patří ke všem třem, které jsem jmenoval). Ne proto, že mi za těch pár let ubylo sil a elánu. Ale proto, že bych tím, jak je mi teď už zřejmé, dodával zdání životnosti něčemu, co před našima očima odchází do minulosti.

Místo abych reformoval, útočil, hledal spolubojovníky, pojímal se jako očišťovatel, stravoval se zápasem a otravoval si duši bezmocným vztekem, místo abych budoval nějaké své mediální impériíčko, obracím se dnes na mladé lidi, často své studenty a nabízím jim příspěvky do jejich vlastních, jimi vytvořených webovských stránek. Mladí režiséři mě zvou, abych promluvil v jejich dokumentárních filmech. Nevtloukám divákům stále tytéž poučky, aby si je zapamatovali a byli jimi řízeni jak golemové šémem. Stále častěji neříkám předem promyšlené teze, ale popisuji, co právě teď před sebou vidím, a kamera to zároveň ukazuje. Osvobozené vidění je vtělené myšlení. Jejich otázky mi otevírají nová témata.

Nevidím v tom trampolínu, která by mě v nestřežené chvíli katapultovala do nové, tentokrát konečně čisté politické strany. Tímhle srovnáním jsme vlastně náš e-mailový rozhovor začínali. Velké strany i velké církve, velké politické ideologie i velké věroučné systémy, velké univerzity, velké medicinské fabriky, velké mediální monopoly, to vše potkává stejný osud. Není třeba zastavovat otáčení Země. Slunce těchto obrů pomalu zapadá a je přitom, bohužel, jak to při zapadání bývá, hodně rudo jako od krve.

Tento rozhovor vyšel ve spolupráci s Centrem pro studium demokracie a kultury. Pro vydání v Magazínu ChristNet.eu upravil Tomáš Zdechovský.

Další část rozhovoru s Bohuslavem Blažkem uveřejníme v nejbližších dnech.