Během okupace a II. světové války studoval P. Reinsberg bohosloví v Římě a z jeho vyprávění bylo cítit, že i přes strádání daná válkou měla tato doba pro něj celoživotní kouzlo.

Lira za fík
V Itálii jsem si kupoval pražené kaštany, původně byly hodně laciné asi za 5 lir. Za liru se dostalo jedno kilo fíků, když jsem nakupoval jako študák. Když jsem dělal na orientálním ústavu, tak už deset fíků stálo deset lir. Jeden kluk, co si tam kupoval vedle, říkal tomu prodavačovi: “Tak to znamená, že jeden fík stojí jednu liru.” A prodavač na to: “Kdepak, to znamená, že lira je za fík.” Když jsem tam přijel v roce třicet sedm tak za pět lir člověk dostal i ten bubínek, na kterém pražili ty kaštany a všechny kaštany k tomu.

Heil perníky a škodovácký buchty
Byli jsme vyhládlí, protože jsme žili z přídělu 10 dkg chleba na den. Naštěstí mně posílali do Říma všechno možné, protože věděli, že mám hlad. Maminka napekla perníky, zabalily je se sestrou do krabice a odnesla ten balíček v pátek ráno na hlavní nádraží k vlaku a já ho v sobotu dopoledne dostal. A naši kluci viděli jak přichází pošťačka italská a nahlodává roh a vytahuje perník. Tak jsme potom do balíčků přidávali ceduli německou i italskou: ”Prosím vás nevybírejte ten balíček je to pro hladové študenty”. Načež tam byl další papírek od německé censury: V tomto balíčku byly nalezeny čtyři perníky a 25 sušenek, razítko podpis a Heil Hitler.
Maminka mi dávala zprávy mezi řádky: ”Tak se tady stavili kluci Velíškovic”, a já znal jenom jednoho Velíška, což byl Pater z Emauz a studoval v Anglii.” a u nás jenom nechali papírek, že tu byli, a hned zase šli a u Pepíčka tam složili krásný buchty a bábovku”. A Pepíček byl P. Zvěřina, který kaplanoval v Plzni. No a hned jsem věděl, že bombardovali Škodovku.

Soukromej skauting
Ten pobyt v Itálii řekl bych byl vlastně soukromej skauting. Protože jsa sám a nemoha dělat všelicos, jsem dělal, co bylo moha. Jako například, že jsem čmajzl v Castell Gandolfu v papežské zahradě takhle velikou krásnou cibuli. Byla tam připravená pro jednoho z kardinálů. Bylo toho celý veliký košík. Přinesl jsem to do koleje a u sestřiček jsme ”vybrečeli” nějaký brambory a trošku oleje a udělali jsme si brambory na cibulce, aby to nikdo nevěděl, ale ono to smrdělo přes celou kolej, ačkoli to bylo až ve třetím poschodí. No ale snad mi to ten kardinál odpustil.
Castell Gandolfo je nedaleko od Roca di Papa. Je to skoro tisíc metrů nad mořem a bývá tam sníh. Ale ještě hezčí je si vylézt na Monte Cavu. To je nad jezerem Albano. Za války jsme se rozhodli s přítelem Antonínem Mandlem, taky skautem, že se tam budeme jezdit pravidelně koupat. Jezdila tam dvoupatrová tramvaj. Bylo to moc prima, protože se dalo houkat dolů na domovníka. Teď už tam nejezdí, bohužel. A přijeli jsme k jezeru, koupali jsme se a říkali si: ”Tak tohle si dáme každou chvilku.” Pak už to nešlo, protože to ”amicí” rozstříleli na cimprcampr. Tu trať, jo. Byl to takový veselejší život.

V Assisi
Jeden měsíc jsem žil v Assisi, a později jsem tam byl ještě mnohokrát. Dalo by se říci, že v Assisi jsem se flákal. V koleji pravidelně končily přednášky někdy v květnu. To jsem se začal učit. A v půli června začaly zkoušky, které počátkem července skončily. Pak jsme se sbalili a jeli do Livorna, kde měla kolej vilu. Pravidelně jsme hráli volejbal. U moře v Livornu jsme měli obrovský pozemek, za domem byl les, jinak tam byla samá pole a vinice protkané cestami s alejemi a na křižovatkách byly aleje s piniema. No každý ze študáku si vybral svůj strom, dal si na spodní větve deku a tam si študýroval. Také jsme chodili k moři, leč jednou se stalo, že vybombardovali námořní akademii v Livornu, načež naši představení měli o nás strach (i když akademie byla od naší vily 14 km), aby se nám něco nestalo a jeli jsme do Assisi. V Assisi jsme si dopoledne studovali předměty, které se v Římě nepřednášely nebo jsme si je nezapsali nebo šlo o nějaká česká specifika.

Kážu, kážeš, kážeme
Na konci velkých prázdnin jsme dostali každý jedno téma na cvičné kázání a za týden jsme museli přinést vypracované schéma. Další týden byl na vypracování a nakonec jsme to přednášeli před všemi v jídelně. Při obědě jeden spolužák měl kritiku obsahu a druhý přednesu. Po přednesu si vyčerpaný kazatel sedl a začalo to. A tak se stalo, že člověk musel mluvit o postu a kluci se ládovali švestkovými knedlíky a taky jeden napíchl ten knedlík na vidličku a strčil mu ho pod nos. Já měl nejhorší kázání z celé koleje, byl jsem totiž první na řadě. Ono když nemáte ke komu mluvit, tak je to k ničemu. Němci kázali česky a Češi německy. Tak si představte, že Němec začal kázat. Cvičili jsme kázání při obědě a při večeři. To znamenalo, že kluci šli k moři a člověk se učil své kázání. To se muselo umět zpaměti. Taky se stalo, ale ne u nás, že takhle odříkal celé kázání, jako mrtvý muž, vytáhl z kapsy papírek a řekl amen. On vůbec nevěděl, že to říká. Byl naučený jako mašinka, celé to ze sebe vysypal, ale nevěděl, co říká. No měl dobrou paměť.

Hanáci postrachem provozu
Tož byl tam taky takové klidné Hanák, takové malé a udělané, kulaté. A tož tak šel jednou po Římě, byl tam prvním rokem, a cosi vykládal tomu druhému a nekoukal kam jde. A jak přecházel ulici, tak narazil do autáčku malinkýho a ohnul mu blatník. Ten začal nadávat a říkal co je. Ten druhé mu povídá, prosím tě musíme někam zahnout, vždyť on nadává. No on na to, co se s tou plechatinkou šoupe ven, když se o to bójí.

Tyfus
Pak jsem ulehl s tyfem.Ležel jsem na izolaci. Chytlo mě to někdy 28. září a 28. října, už jsem byl zase na nohách. 2. listopadu jsem začal študovat na další fakultě ”orientální teologii”. Tak jsem jenom tak měsíc proflákal, ale hrozně jsem zhubnul. Ještě když jsem ležel ,tak mi sestra představená přinesla k obědu takovejhle talířek a na tom byly tři palačinky. A já jí řekl: ” Jé velebná matko, to jsem už kolik let neviděl a nejedl.” A ona řekla: ” To víte, velebnej pane, to jenom, když jste nemocnej, to my jináč nemůžeme.

Řepa vs. Prase
Totiž jedli jsme hlavně cukrovou řepu. Teda odpad jsme jedli my, to slušný se dalo prasatům, protože vicerektor tam koupil prasata a říkal: ” To uvidíte, to něco bude!” A oni vypadali jako ohaři, ta prasata. Jak honicí psi. A když došlo k zabíjačce, já jsem předtím v životě nezažil zabíjačku, tak jsem říkal: ”Uvidíte, že z toho vepře nebudem mít lautr nic!” Taky že jo. Jak zabili prase, tak jsme měli k obědu brambory a sejra. Pak dvakrát škvarky a to bylo všechno. Prostě prase bylo v čudu.

Hitler v krásným oválu
Člověk si musí odmyslet všechno okolo a potom dostane takový ten suché humor. Člověk neví kdy tu bude a kdy nebude živý. To já jsem vůbec nevěděl jestli se dostanu v životě domů! Nevěděl jsem jestli se v životě najím. Němci mohli válku vyhrát a zpočátku to tak vypadalo. Zprávy z domova jsme žádné neměli. Chytali jsme to jak jsme mohli. Představený v semináři měli strach, aby náhodou nebyl průšvih. My jsme ale jinak byli “k říši loajální”. Na letním bytě v Livorně jsme dali na záchod nad sedačku velký Hitlerův portrét, takže když se zdvihlo prkýnko tak on byl v krásným oválu. A aby nespadl tak jsme ho namočili štětkou na hajzl a potřeli ho, aby to drželo.

Po osvobození Itálie nastoupil Jiří Reinsberg do armády a odjel do Anglie. Příběhy ze života v uniformě vyjdou opět za týden.

První díl seriálů byl v Magazínu ChristNet.eu publikován ve čtvrtek 12.února.