Seznamka
Po vyhrané válce nepřišla svoboda, ale další útlak. Přímý nacistický útlak nahradily šedé dny všeobecného špehování. I tehdy si mnozí dokázali zachovat humor, který byl jakousi protilátkou dusivého smutku.
Pane katecheto, praskla vám nohavice
Moje první umístěni po válce bylo v Berouně. Od ledna do srpna 1946 jsem tam byl kaplanem. Můj pan šéf, byl moc laskavý. Učil jsem tam na gymnáziu, na obecné i měšťanské škole. Sestřičkám v nemocnici jsem sloužil mše. Měly výbornou přestavenou, velebnou matku, ta třeba dala klukovi ministrantovi vzduchovku. Mně dala první manšestr na skautské kalhoty a na bundu. Já jinak neměl tenkrát nic. Ona byla opravdu skvělá.
Moc rád jsem chodil na Tetín. Tam říkaly babky: „Sestro, ty katolíci mají nového faráře, to je partyzán!“ A já jezdil v kraťasech, tak mě zdravili křesťanským pozdravem a když jsem náhodou někdy šel v šatech po tatínkovi nebo v kněžském, tak mně dítka škádlila: „Pane kateheto, praskla vám nohavice!“
Byl tam ještě jeden kněz, starý pán na penzi. Byl to pan děkan Eidel - ten feldkurát ze Švejka. Ale opravdu. On se mu Hašek moc neodvděčil tím, jak ho popsal. Byl to podšívka první třídy, ze všeho si dělal legraci. Třeba přišel a říkal: „Tak je v nemocnici zase jeden mrtvý.“ A náš pan šéf vážně začal: „Odpočinutí věčné dej". A pan děkan Eidel dodal: „Zítra budou jitrnice.“
Šedá svoboda
V srpnu 1946 jsem se dostal do Prahy, ne že bych se o to staral, ale ten pan farář tady v Týnu mě chtěl mít za kaplana. A aby mě měl, tak musel uvést více důvodů. Jeden byl, že jako mě chtěj škauti. A byl jsem v Týně.
Co mě ale po válce zklamalo: to jak se změnili lidi. Viděl jsem Škotsko. Viděl jsem Anglii. Byl jsem v Itálii a projel jsem i kus Belgie a Německo. Německo bylo poražený, tam to bylo vidět. Ale tady u nás byly jen šedivé obličeje. Všimněte si, když jedete v dopravním prostředku a koukáte se na lidi. Před rokem 1938 to u nás nebylo! Lidé byli veselí a uvolněný. Třeba takové Osvobozené divadlo Voskovce a Wericha. No, to byla prostě radost ze života. I když bylo bídně, tak se zpívalo: „Vono to baroko není špatný pro voko.“ Zkrátka a dobře, s pocitem svobody, volnosti a jsem přijel domů a tady… (zde otec Reinsberg ukázal patřičný výraz v obličeji - pozn. editora). To v těch lidech zůstalo. Neměli čas ani se „zrekreovat“, nebo dostat zpátky.
Lidi neblázněte, oni jsou tady služebně
Po válce jsem se stal zástupcem ústředního duchovního rádce pro skauty dr. Trochty. On byl náš junácký biskup. Byl vysvěcen 17. listopadu 1947. Jináč to byl člověk plný humoru. Myslel to dobře s národem.
Štěpán Trochta se narodil 26. 3. 1905 ve Francově Lhotě na Valašsku. Když přišel do Prahy, byl velmi chudý, neměl ani korunu. Nabídl své služby pastýřskému ústavu v Černé ulici (mimochodem od toho se říká „pasťák“) a pracoval zde s mládeží. Za války byl v koncentráku, v Mauthausenu a v Dachau. Tam ho esesmani postřelili a donutili aby tlačil káru s mrtvými lidmi. On přitom omdlel a tak ho hodili mezi mrtvé. Když si esesmani zapalovali cigarety, přišel k sobě a odplížil se pryč. Jeho spoluvězni, kanovník Švec a dr. Bláha mu pomohli přežít v koncentráku do konce války. Povedlo se to, protože ho Švec, který dělal písaře, vyškrtl ze seznamu označených „návrat nežádoucí“.
Od roku 1947 byl litoměřickým biskupem, ale dlouho svůj úřad nevykonával. V roce 1951 ho zatkli a až do roku 1960 byl vězněn. Po propuštění z kriminálu byl sražen do vládní dělnické třídy a stal se inštalatérem. Naštěstí byl v roce 1968 rehabilitován a opět uveden do funkce litoměřického biskupa. O rok později byl jmenován kardinálem. Když se vrátil z Říma, zakázal mu církevní tajemník projev na veřejnosti. On si ale vyprosil, že může udělit při uvítání v Praze alespoň požehnání. Vystoupil tedy na balkón a chystal se udělit požehnání. V tu ránu všichni padli na kolena a jenom deset fízlů zůstalo stát. Lidi se na ně vrhli a začali je mlátit. A Trochta na ně volal: „Lidi neblázněte, oni jsou tady služebně“.
Neustále ho sledovali estébáci. Jednou v zimě jel Trochta autem a fízl za ním na motorce. Kardinál zastavil a pozval ho do svého auta, aby zbytečně na té motorce nemrzl. Ten ale odmítnul, že nemůže, že to má nařízený. Trochta zemřel 6. dubna 1974.
Člověk člověku estébákem
V roce 1956 jsem křtil akademickou malířku Věru Brázdovou z Čapkovic rodiny. Na Velkou noc veřejně v Tejně a tak jsem čekal, že mě den na to zavřou. Křtít sice zakázáno nebylo, ale bylo se hlídáno. Já jsem například na Zelený čtvrtek žehnal chleba a vejce. U nás je to zvykem. A tak když končí zelenočtvrteční mše, tak stojíme u dveří a každému dáváme chleba a vajíčko. Načež se okolo mě takhle mihnul chlapík a říkal: „Prosím Vás já jsem tu ouředně“. Byl to estébák a nevzal si, protože tam bylo pět dalších estébáků, kteří se navzájem hlídali. To bylo úžasný.
Při pohřbu pátera Jiljího u dominikánů, Václav Vaško podává ruku na pozdravení pokoje sousedovi a ten ztuhnul. To byl ten estébák, který ho včera vyšetřoval v Bartolomějský! No převezl ho. Takových historek je celá spousta a kolovalo i spoustu krásných vtipů. Jako třeba o tom tajemníkovi.
Německý církevní tajemník se potkal s českým kolegou Hrůzou a ten mu vyprávěl vtip. „U nás teď máme nízké příděly benzínu: občan dostane 10 l, tajemník strany 30 l a církevní tajemník 60 l na měsíc. Jak to? To jezdí tak daleko? Nač ho tolik potřebuje? Aby mohl jezdit na mši do sousedního okresu.“ Teď u toho seděli ti paxteriéři (Pacem in Terris -hnutí kněží, spojené pro svoje kolaborantské postoje s komunistickým režimem) a ti nemohli vydržet, a ten Němec to nepochopil. V tom je vidět ta česká satira.
Chodí kapucíni v krajkách?
Veselý je to vyprávění o tom, jak se pašovali knížky a další věci ze západu. Kapucíni byli vyhlášení tím, že nosívali strašně špatný šaty, z hrubého plátna a navíc často záplatované. A jednou jeden kapucín schoval svoji známé pod tu kutnu bruselský krajky. Když přišel celník a ptal se, co že mají k proclení, tak mu ten kapucín po pravdě řekl, že bruselský krajky. No a ten celník se strašně smál, jakej, že to je dobrej fór, a šel dál.
V roce 1968 jsem byl v Římě . Byl jsem tam na návštěvě u jednoho pátera, který byl děsnej fanda do vláčků. Než jsem jel domu dal mi dva vagónky. Z toho byla na hranici taky pěkná legrace, když jsem je přihlásil k proclení! S knížkami jsme to měli domluvený přes jedno knihkupectví na Václaváku. Byli tam dobrý katolíci, kteří nám dali avízo, když něco přišlo a my si pro ně šli ještě dřív, než je vyšmejdili estébáci.
Někdy to bylo ale „ostrý“, třeba když jeden páter z Vídně poprosil nějakou paní, aby převezla do Čech malý balíček (byl to misálek). Ona, že proč ne, ale pak ji na hranici drapli a dva dny vyslýchali. On byl totiž v tu dobu sjezd komunistický strany. Kvůli tomu zpřísnili bezpečnostní opatření, takže měli fízly i ve Vídni na nádraží.A jeden si asi všiml, jak si tam předávali ten balíček.
Závěrečný díl seriálu vyjde za týden.
