Na dotaz o rozdílech katolíků a pravoslavných lze stručně uvést toto: Především nelze postavit proti sobě katolickou církev a církev pravoslavnou, protože ta vlastně neexistuje. Je ovšem řada pravoslavných církví, které mají svou samostatnost. Co do počtu věřících, převyšuje celosvětově katolická církev církve pravoslavné.

Východiskem věrouky obou porovnávaných subjektů je Písmo svaté. Odlišnost spočívá v tom, že katolická církev vychází z alexandrijského kánonu (tedy uznává tzv. deuterokanonické knihy), oproti tomu pravoslavné církve vycházejí z palestinského kánonu, i když alexandrijský uznávají též. Palestinský kánon je pro pravoslavné závazný podobně jako pro nekatolické církve. Obě tradice jsou spojeny prvními sedmi koncily, které se nazývají ekumenickými. Základy věrouky jsou společné. Po církevním rozkolu katolíci věrouku dále rozvíjeli, ale doufají ve shodu, protože další obohacení nemají za zásadní. Z hlediska katolické církve, která vychází jak z Písma, tak z tradice, lze nově formulovat články víry, což mají dělat koncily a papežové. Základní prvek katolické církve – místní (lokální) církev je spravována biskupem a jeho kněžími a jáhny. Tyto církve se sdružují podle obřadu (ritu) do latinské církve, chaldejské, malabarské apod.

V latinské církvi jsou biskupské konference, ve východních katolických církvích synody biskupů a patriarchové. Jednotícím prvkem těchto všech je římský biskup –papež. Volí jej kardinálové. V katolické církvi se během historického vývoje vyvinula řada řeholních společností, v nichž žijí muži i ženy podle evangelních rad chudoby, čistoty a poslušnosti. Na příklad benediktini, premonstráti, františkáni, dominikáni, jezuité, ale i řada sekulárních institutů a společností apoštolského života.

Ilustrací Západu a Východu v katolické církvi u nás je skutečnost, že máme římsko-katolické diecéze a na našem území též do biskupské konference patřící řecko-katolický apoštolský exarchát.

Správními jednotkami pravoslavných církví jsou čtyři východní patriarcháty, dále autokefální církve, tj. ty, které mají svou samostatnost neboli autonomii. K nejvýznamnějším patří ruská pravoslavná církev (moskevský patriarchát). Autokefální církve jsou národně samostatné, spojené v podstatě obřadem a závaznou věroukou. Významná historická práva má cařihradský patriarcha, který má pozici prvního z rovných, není to však pozice totožná s postavením římského papeže v katolické církvi. Také na území naší republiky působí autokefální pravoslavná církev, která má dvě eparchie.

Podle mého osobního mínění jedním ze zdrojů obtíží při jednáních mezi katolíky a pravoslavnými je právě určitá roztříštěnost pravoslavných církví. Navíc s určitou nadsázkou lze říci, že se na katolíky dívají pravoslavní asi tak, jako my katolíci mnohdy pohlížíme na protestanty. Jistě by se dalo hovořit o otázce rozdílů ve vyznání víry, v otázce celibátu či vzájemného uznávání svátostí. Východ a Západ však v křesťanství tvoří opravdu dvě plíce, kterými má křesťanství dýchat, a tak lze vyjádřit naději, že je víc toho, co nás spojuje, než toho, co nás rozděluje. Zájemce o kompletnější poučení mohu odkázat na bohaté prameny běžně dosažitelné v podobě skript bohosloveckých fakult, slovníků i monografií pojednávajících o dílčích problémech.