Na úvod bych rád začal vaším mládím. Kdybyste měla popsat krátce svou rodinu, co byste o ní řekla?
Byli jsme dost uzavřená rodina. Maminka byla většinu svého života v domácnosti a na otce si také pamatuji už spíše doma než v práci. Narodila jsem se totiž, když mu bylo 52 let. Z toho vyplývá,že mezi mými sestrami a mnou byl generační rozdíl. Naši dost dbali na to, abychom se dobře učily, ale také s námi chodili po šumavských kopcích. Byli jsme vedenytradičně a ze strany táty hodně přísně.

Podle sdělení jednoho vašeho bývalého kolegy, neměla to vaše rodina za vlády komunistického režimu zrovna nejlehčí. Jaké byly vlastně důvody vašich problémů?
Když vidím ten závratný počet disidentů, který se v naší republice vyrojil pro roce 1989, nemám chuť o rodinné historii psát. V kostce - máma byla Němka,narozená na Šumavě a táta pracoval od l.republiky jako četnický strážmistr, který nepřešel do služeb SNB. Navíc bylo co znárodnit. Na problémy tak bylo úspěšně zaděláno.

Než jste se stala ředitelkou Českého rozhlasu v Českých Budějovicích, pracovala jste v tamním krajském muzeu. Můžete popsat vaši cestu od muzea k médiím?
Já jsem s médii koketovala vždy. Na gymnáziu jsem vedla školní časopis Studánka a po maturitě jsem praktikovala v okresních novinách. Stálé zaměstnání jsem tam nakonec nedostala. Nastoupila jsem do Jihočeského muzea, kde jsem si dělala externě vysokou školu. A pořád jsem psala ,byť v té době do odborných časopisů. Pak jsem se šla zeptat na možnou spolupráci s českobudějovickým studiem Československého rozhlasu při tvorbě folklórních zajímavostí. Externí spolupráce posléze přerostla v řádný pracovní poměr.

V minulém roce jste dostala nabídku dělat šéfredaktorku stanice Českého rozhlasu Praha. Proč jste se rozhodla ji přijmout?
Protože už mně po devíti letech ředitelování jedné a téže party v jednom a tomtéž domě přestalo bavit. Navíc jsem začala mít dost silnou ponorkovou nemoc, takže jsem například nemohla poslouchat příspěvky některých kolegů, tím pádem je hodnotit a tvůrce řídit. Na druhé straně jsem si vytvořila k jiným kolegům tak osobní vztahy, dané jejich složitými rodinnými situacemi, že jsem jen těžko nacházela odvahu například k propuštění, byť by bylo na místě. Byla tedy možná dvě řešení – buď do firmy chodit dál kvůli pozici a penězům,aniž dám cokoliv najevo. Nebo si začít hledat jiné místo.
Protože jsem s „Budějčáky“ v kontaktu, mohu po roce a půl říci,že ten kotrmelec prospěl jak mně osobně, tak i studiu. Nový pan ředitel tam totiž řeší věci, které já už jsem po těch letech ani nevnímala. Není nad čerstvý vzduch...

Kdybyste měla krátce popsat svou práci a rozdíly mezi vaší současnou prací šéfredaktorky a minulou prací ředitelky regionálního studia Českého rozhlasu...
Rozdíl je v tom, že teď mám na starosti pouze program. Dříve to byla například i správa rozhlasové budovy, vybavování technologiemi, bezpečnost práce, požární prevence atd. Nicméně rozhlasový lid je všude stejný, takže společenské milieu se pro mě nezměnilo.To je ostatně důvodem, proč si v posledních měsících kladu otázku,jestli ta změna byla pro mou revitalizaci opravdu dost razantní.

Jste jako žena v celkem důležité a především vedoucí pozici. Necítíte občas z řad vašich kolegů nějaké předsudky?
Pokud kolegové mají předsudky, pak mi je nedávají najevo.Ostatně předsudky mají i ženy a nejen vůči mužům, leč i vůči dámám. Já jsem takový pragmatik, že určitě předčím tvrdým jednáním řadu mužských kolegů, kteří jsou v mé branži někdy až mimořádně citliví.

Myslíte si, že je naše společnost dostatečně připravena na to, že ženy budou stále častěji ve vedoucích pozicích?
Myslím si, že společnost jako taková připravena je. Nejsem si ale jista,zdali si mužská ega připustí, že žena může být schopnější a budou mít vůli své mocenské pozice postoupit. Potíže ale vidím i s námi, ženami, protože my se až příliš často skrytě posuzujeme z hlediska žárlivé rivality.

Druhou část rozhovoru přineseme v nejbližších dnech